Hudební fórum Hradec Králové

Pohled do koncertních sezón tuzemských regionálních orchestrů odhalí, že se soudobou hudbou to není úplně katastrofální, jak by se možná dalo čekat, ale její pozice v koncertních programech postrádá vesměs jakýkoli koncepční nadhled. (...)

Z této opatrnosti jištěné a vzájemně se podpírající sítě vystupuje Filharmonie Hradec Králové jako dramaturgicky sebejistá, odvážná a odpovědná instituce, která neváhá brát na sebe riziko toho, kdo jde do věci jako první. Festival Hudební fórum Hradec Králové je toho dokladem: výběr děl do koncertních programů má oporu v osvědčení o funkčnosti vytipované hudby na zahraničních pódiích, ale tváří v tvář tuzemskému publiku je zcela bez jištění, protože na programech festivalových koncertů zní díla pouze zahraničních autorů a u nás (vesměs) dosud živě neprovedená. Přitom hudba, kterou festival svému publiku předkládá, se nikterak nedrží při zdi, jsou to často velmi odvážné tvůrčí i produkční počiny.

V loňském sedmém ročníku například nabídl festival dvě unikátní události - večer s violoncellistou Janem-Filipem Ťupou (8.11), který nejen že zvládl dílem sebevražedný, dílem flagelantský program ze sólové skladby Iannise Xenakise Nómos alfa a dalších dvou koncertantních děl (Styx a Léthé Wolfganga Rihma a Reflections on Narcissus Matthiase Pintschera) fenomenálně, ale byl také tím, skrze něhož hudba dokonale fungovala směrem k publiku. A ostatně i směrem k orchestru - dirigent večera Peter Vrábel mi v rozhovoru řekl, že bez Jana-Filipa Ťupy by se program tohoto koncertu vůbec nedal nastudovat. Druhou velkou událostí byly Dny Arvo Pärta, nasměrované k pärtovskému koncertu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (4.11), jejichž součástí byl projekt v královéhradecké katedrále sv. Ducha "Hodinky s Arvo Pärtem". Od tří hodin ráno do sedmi večer zde vokální soubor Gentlemen Singers s Kateřinou Chrobokovou uváděl každé tři hodiny krátký program z varhanní a vokální tvorby estonského skladatele (loňského jubilanta).

Tajemství hradeckého úspěchu spočívá v sofistikované dramaturgii, v interpretech, kteří mají zkušenosti se soudobou hudbou nebo jsou ochotni je podstupovat ve víře v publikum, které dává filharmonii zpětnou vazbu, že se na ně může spolehnout, v propojení s rozhlasovým vysíláním, v odvaze, a také v neochotě spát na vavřínech, protože každý ročník byl zatím jedinečný...

Dramaturgie letošního 7. ročníku je ohromně zajímavá. Dnešní kompozice měly podobné téma, podobnou práci s hudebním jazykem, přesto byly kontrastní a i pro méně zkušené publikum, kterého tu dnes bylo hodně, vyzněla hudba atraktivně. To, co tady slyšíme, jsou věci opravdu moderní, přesto nejsou agresívní a šokující. Mně by vůbec nevadilo, kdyby se během koncertu ještě více prosazoval světelný design, aby se stal mnohem více partnerem hudby a byl více kontrapunktní. Je důležité, aby se zachovala původní filosofie festivalu, aby to byl festival prověřené, úspěšné, zahraniční současné hudby. Mám ohlasy ze zahraničí, že Hudební fórum Hradec Králové se stalo již evropským fenoménem. Festival se začíná srovnávat s festivalem Warszawska jesień a dalšími festivaly, které existují padesát let. Hudební fórum je oslavou dramaturgické svobody, oslavou svobody umělecké Ale především uspokojuje právo českého posluchače poslouchat hudbu, která zní v celém světě. Bez Hudebního fóra by zde toto právo nebylo..

Hudební fórum Hradec Králové se letos v listopadu konalo pošesté. Pošesté už - nebo teprve?

Šest ročníků festivalu dramaturgicky zaměřeného na současnou vážnou orchestrální hudbu je skórum poměrně dobré. Nová hudba si hledá adresáta hůře nežli hudba v koncertním provozu a knihovnách diskofilů už časem a opakovaným poslechem, často i mnoha generací posluchačů, prověřená (řeč je stále o hudbě vážné - neboli artificiální). Příčin je více, nejnápadnější z nich je ekonomická: pořadatel samozřejmě stojí o plný sál a koncertem soudobé hudby jde do mnohočetného rizika. Proto u nás soudobá hudba zní nejčastěji na komorních koncertech a v nastudování tuzemských interpretů. V případě orchestrálního koncertu je riziko hodně vysoké, ale - jak stvrzuje cesta nastoupená Filharmonií Hradec Králové - dá se ustát. A zapojením tuzemských interpretačních sil se dá dokonce redukovat. Všeobecně tradované mínění, že interpreti novou hudbu hrát a zpívat nechtějí a neumí, vůbec neplatí paušálně. Na Hudebním fóru Hradec Králové se to - v rozhovorech, které s umělci připravuji do přestávek přímých přenosů koncertů na veřejnoprávní rozhlasové stanici Vltava, i na samotných koncertech - ukazuje rok co rok. Královéhradecká filharmonie je dnes už s přehledem zkušeným orchestrem, nové hudby se nebojí, není jí zatěžko přijmout ji jako výzvu a být příkladem jiným regionálním orchestrům. Na generální zkoušce na první koncert festivalu - s díly George Gershwina, Paula Schoenfielda a Stevena Stuckyho - bylo na hráčích žesťové sekce vidět, jak jim záleží na tom, aby šli dirigentovi Janu Kučerovi „""na ruku", jinými slovy - aby svůj výkon odvedli par excellence. A to bez ohledu na to, že si studovanou hudbu - možná s výjimkou Gershwinovy Rapsodie v modrém - zahrají pravděpodobně jen jedenkrát. Stimulující bylo nepochybně i partnerství s klavíristou Karlem Košárkem - v Gershwinovi a Schoenfieldovi.

Příčina horší průchodnosti soudobé hudby směrem k publiku je i v samotných posluchačích. Ti - na rozdíl od interpretů - nemají na své přítomnosti na koncertě žádný profesní zájem a na rozdíl od pořadatelů nesledují svou návštěvou koncertu kolonku "zisk", nýbrž "ztráta". Co ji vyváží? Stejně jako za časů, kdy se formovala tradice filharmonických společností, zájem na identitě, která zvýší návštěvníkův sociální kredit a s tím i dobrý pocit, a tedy sebeúctu a sebedůvěru (jsem pěkně oblečen/a, v dobré společnosti a mám dobrý vkus = dávám si na sobě záležet). V tomto směru má HFHK status rok od roku vyšší a na návštěvnosti koncertů je to vidět.

Zahajovací koncert (2. 11.) měl parametry prestižní události, podobně i koncert závěrečný (10. 11.), na němž dramaturgie vsadila na kartu atraktivního interpreta - houslistku Gabrielu Demeterovou. Chytrým tahem je soudobohudební koncepce jednoho z koncertů v rámci filharmonické abonentní řady (A), jejíž publikum si tak přijde poslechnout hudbu, na kterou by jinak třeba nemuselo mít odvahu. Letos byl tento koncert - 4. 11. - poznamenán tragickou událostí nečekaného odchodu Georga Haaga, violisty Vlachova kvarteta, které mělo na koncertě vystoupit se skladbami Charlese Wuorinena a Aarona Jaye Kernise. Český komorní orchestr pod vedením Andrease Sebastiana Weisera nabídl nicméně důstojný večer z trosek programu - ze skladeb Bretta Deana Carlo a Aarona Jaye Kernise Musica celestis pro smyčce, jimž předřadil aktuálně zařazené Adagio Samuela Barbera. Osobně s odstupem si právě z tohoto koncertu odnáším nejsilnější zážitek, a to z Deanovy kompozice: skladby sugestivní, s nápaditě využitou elektronickou složkou a smysluplně propojující starou hudbu s hudbou současnou.

Doteky staré a nové hudby bylo ostatně téma celého festivalu a na každém z koncertů bylo zohledněno - výběrem hudby, v níž je taková konfrontace autorským záměrem, na dvou koncertech dokonce včetně inspiračního zdroje. Orchestr Berg se svým šéfdirigentem Peterem Vrábelem uvedl 8. 11. vedle Pärtovy Koláže na B-A-C-H a Schnittkeho Concerta grossa č. 3 také Bachovu Fugu a 6 z Hudební obětiny (BWV 1079/5) v instrumentaci Antona Weberna a Marko Ivanovič s Komorní filharmonií Pardubice nastudoval pro závěrečný koncert festivalu ke skladbě Trysting Fields (z hudby k filmu Drowning by Numbers), v níž Michael Nyman zpracovává mozartovský motiv, Mozartovu Koncertantní symfonii pro housle, violu a orchestr Es dur (K. 364).

Dramaturgickým vrcholem HFHK byla Samplersuita z kompozice Heinera Goebbelse Surrogate Cities. Orchestru Berg se loni podařilo nevylámat si zuby na Goebbelsově Schwarz auf weiss a dá se říci, že ví, jak do mnohovrstevnaté hudby tohoto skladatele proniknout, aniž by se mu cestou poztrácely detaily, které Goebbelsovi vždycky ještě za začlenění do struktury stojí, a jak ji tlumočit. Cembalistka Monika Knoblochová měla v této skladbě u sampleru svou premiéru - její přístup nepostrádal výrazový vklad a odvedla umělecký výkon zcela jedinečný. Člověčenským vrcholem festivalu byl zmíněný koncert Českého komorního orchestru. Artistní "poslýchané" (podle vzoru podívaná) učinili zadost Karel Košárek na zahajovacím večeru a houslisté David Pokorný a Eduard Bayer (ve Schnittkeho Concertu grossu č. 3), ve srovnání s nimiž zůstali poněkud ve stínu Gabriela Demeterová (housle) a Karel Untermüller (viola). Na závěrečném koncertě hráli ve všech třech skladbách - Nymanově, Mozartově a v Dialozích se Stabat Mater Lery Auerbachové. Možná by méně bylo bývalo více, ze čtyř festivalových koncertů působil tento koncepčně nejméně přesvědčivě.

U Hudebního fóra Hradec Králové si cením nejen toho, co nabízí, ale také toho, co nenabízí. Zní na něm hudba zahraničních autorů, koncertním provozem už prověřená - tím si festival zajišťuje objektivitu, a tedy i větší důvěryhodnost. Zatímco ostravské Dny nové hudby jdou mimo evropskou institucionální tradici a Pražské premiéry jsou dramaturgicky i umělecky nevyrovnané, daří se hradeckému festivalu držet si vysokou úroveň a při daném zaměření a zacílení na laické publikum být (zatím) jediným festivalem svého druhu v Čechách.

Již pátý ročník festivalu Hudební fórum proběhl ve dnech 3. - 13. listopadu 2009 v Hradci Králové. Pořadatelé - Filharmonie Hradec Králové a Český rozhlas 3 Vltava - v něm usilují o to, uvádět světovou soudobou tvorbu tak, aby zakotvila do vkusových konstant publika a stala se součástí žádaného repertoáru. Proto dramaturgie festivalu vybírá především díla úspěšná a letos také spojila hudbu se slovem, poezií a dramatem.

Podle prezidenta festivalu Lukáše Hurníka se Hudební fórum vyhýbá experimentům, ale opírá se o kompozice, které zaznamenaly na zahraničních pódiích pozitivní ohlas. Ministr kultury Václav Riedlbauch, přítomný na zahajovacím koncertu, ocenil numerický dopad festivalu na posluchače, který je součtem lidí v nabitém sále a dalších stovek posluchačů u rozhlasových přijímačů. V úvodu snad už zbývá jenom úvaha: proč je vůbec nutno soudobou hudbu někdy obtížně prosazovat? Každý vědecký a technický vynález, který je ověřen praxí, je vzápětí oslavován; vyvolává průmyslové revoluce či kvalitativní skoky různých oborů. Skladatelé celý svůj život také obvykle hledají a na pódiu pak publiku předvádějí své vynálezy nových technik a postupů, mnohdy diametrálně odlišných od těch předchozích. Igor Stravinskij se v tomto ohledu dokonce označil za "vynálezce hudby" (záznam povolání v jeho cestovním pase).

K autorům, kteří přinesli do hudby trvalé hodnoty, patří bezesporu komponista, jemuž byl věnován první program Hudebního fóra. Žijící legenda soudobé hudby Krzysztof Penderecki (nar. 1933) byl na koncertu přítomen jako autor i dirigent. Není třeba připomínat, že spolu s Witoldem Lutosławskim (1913-1994) patřil k reprezentantům polské hudby a ovlivnil tvorbu, teorii a estetické postuláty Nové hudby. Vedle domácí scény slavil celý svůj život úspěchy v zahraničí, je nositelem mnoha prestižních ocenění. Řada jeho děl velmi originálního rukopisu se dnes stala soudobou klasikou hudby 20. století. Autor syntetizoval tradiční i experimentální trendy, prošel technikami serialismu, aleatoriky i témbrové hudby, využíval akustické nástroje v nezvyklých rolích, někdy blízkých konkrétní hudbě (zvukové obohacení o nehudební zdroje ho ostatně vedlo i k užití zvuku pily, kolejnice, psacího stroje, plechových desek atp.).

Penderecki užíval specifickou notaci a nové interpretační symboly pro hráče. Jeho Žalozpěv obětem Hirošimy (Tren ofiarom Hiroszimy, 1960) určuje 52 smyčcům mnohobarevné artikulace, nárokuje hru o čtvrt a tři čtvrtě tóny nahoru a dolů, dosažení nejvyššího tónu nástroje či předepisuje arpeggio hrané za kobylkou. V díle Vnímání času a ticha (Wymiary czasu i ciszy, 1960) vystupuje sbor sugestivně vyslovovanými shluky souhlásek, užívá sykavky a hvizdy. V Pašijích sv. Lukáše (Passio Et Mors Domini Nostri Jesu Christi Secundum Lucam, 1966) se ozývají vzdechy a žalozpěvy davu přihlížejícího křížové cestě, držené tóny varhan jsou kombinovány se saxofonem a smyčci a sugestivně podpořeny recitací sboru, stavěném na Sprechgesangu. Od sedmdesátých let Penderecki do jisté míry opouští avantgardní techniky. Jeho originálně laděná díla se nezříkají tradičnějších výrazových prostředků, tak jak je přinášejí partitury od dob novoromantismu.

Ale nyní už ke skladbám, které zazněly na Hudebním fóru. Byly zde představeny dvě jeho symfonie. Pátá (z r. 1992), zvaná Korejská, vznikla na objednávku u příležitosti oslav 50. výročí osvobození Koreje od japonské nadvlády. Jednověté, vnitřně členěné dílo má logickou tektoniku. Penderecki, nesmírně zkušený instrumentátor, zde dosahuje barevné expresivity orchestru, stavěné na několika souběžně probíhajících prostředcích. Jde o rafinovaně emotivní výpověď smyčců, užití množství bicích (včetně zvonů umístěných za scénou) a určitou dominancí trubek, hrajících na balkóně. S výjimkou uvedení vlastenecké korejské písně, jež byla pro svůj zákaz vnímána jako symbol národní nezávislosti, autor pracuje spíše s úsporným tematicko-motivickým materiálem. Nástroje vytvářejí stupnicové běhy s užitím chromatiky, objevují se opakované prvky (ostinata). Větší plochy jsou zahuštěny drobnotvarými motivy, které konturují prostor a působí syntetizujícím dojmem. Někdy se objevuje shodný melodický prvek exponovaný dvěma hlavními hlasy v protipohybu. Třítónově zavinuté struktury tónů se rodí jakoby v originálu a retrořadě, často pak znějí současně a rozhýbávají hudební sdělení vrcholící hbitými šlehy a disonancemi. Hodně angažovaná bicí jsou nositeli nápadité rytmické invence. Party žesťů, bicích a smyčců jsou čitelně rozvrstveny v partituře a kumulují jeden barevný nápad na druhý. V určitých místech navozují dojem jakéhosi hravého hledání. Symfonie je velmi originálně uzavřena opakovanou citací čtyř tónů stejné výšky a jejich protipólu, vyznívajícího jako autoritativní apel závěrečné gradace.

Dva roky stará Symfonie č. 8 Krzysztofa Pendereckého je neobvykle rozsáhlým dílem, které používá vokálně instrumentální aparát. Je psána pro soprán, mezzosoprán, baryton, smíšený sbor a orchestr. Penderecki se v ní inspiroval texty německých básníků a nazval ji Písně pomíjivosti (Lieder der Vergänglichkeit). Básně shodných námětových okruhů uvažují o koloběhu přírody, jejího věčného oživování, umírání a znovuzrození. Určitým konstantním symbolem tohoto procesu se zde stávají stromy. (Penderecki je prý od mládí miluje a celý život o nich sbírá knihy.)

Publikum, zvyklé na klasickou formu symfonie, založenou na tradičních kontrastech a případných autorských obměnách, zde bylo osloveno zcela osobitým záměrem. Tato symfonie má dvanáct částí, které jsou až na výjimky dost jednotné v náladě, není zde "nebetyčných" kontrastů, skladba je stavěna plošně ve vyšší celek, sestavena z volně na sebe navazujících částí. Vícekrát jsou zde použity verše Rainera Marie Rilkeho (Konec podzimu), sedmá část je komponována na verše Johanna Wolfganga Goetha (Říkám vám, mé milé stromy) a v závěru je zhudebněna báseň Achima von Arnima (Ó, zelený strome života). Celá skladba má několik textových i hudebních vrcholů (např. čtvrtá, sedmá, devátá, dvanáctá část). Orchestr dává prostor hlasům, nezatěžuje je velkým zvukem, místy staví na zcela sólovém, subtilním doprovodu. Zvláštní roli mají flažolety smyčců, anglický roh, sólový hoboj, dramatická místa jsou svěřována žesťům a bicím (basová trubka, znějící na balkóně, a exponované zvony).

Sbor využíval moderní rukopis Polské školy, vokální témbry stavěly na barvě samohlásek dané různými formanty. Dosahovaly tak osobité barvy hlasů ve stupnicových sekvencích, ševelech, melodickém švihu vzestupném i sestupném. Sboristé měli předepsanou i hru na okarínu, jejíž zvuk osciluje mezi zpěvem a instrumentálním hlasem. Líbezný, ohebný soprán I. Hossa byl konfrontován s mezzosopránem A. Rehlis, který místy barevně tíhnul k hlubší poloze, barytonový part byl svěřen poutavému hlasu I. Kusnjera, sborový part nastudoval Pražský filharmonický sbor spolu s L. Vasilkem.

Skladba byla plnou zásluhou odměněna velkými ovacemi publika. Na festival se podařilo dostat špičková, reprezentativní díla soudobé hudby a uvítat nestora současné skladatelské generace.

Druhý koncert Hudebního fóra Hradec Králové byl celý věnován dílu významného německého skladatele Bernda Aloise Zimmermanna.

Večera se tentokrát ujali hostující umělci. V první skladbě Présence (Přítomnost) s podtitulem "bílý balet v pěti scénách" pro housle, violoncello a klavír účinkovalo znamenitě sehrané Trio Praesenz (S.Atiko Ahrend, J.F.Ťupa, R.Stub), doplněné "němým speakerem", předkládajícím publiku tabule s abstraktními texty imaginárního scénického kusu. Skladba, používající převážně sónické prvky, má vnitřní spojitost a její kontrastně vystavěné věty dokáží udržet posluchačskou pozornost. Autorova práce se zvukovými pásmy je dráždivě apartní a s velkým nasazením hrající trio skladbu skutečně přesvědčivě prožívalo.

Poté nastoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který řídil oddaný interpret soudobé hudby Bernard Kontarsky. Zimmermannův "černý balet" Hudba k hostině krále Ubu je rafinovanou koláží citátů od renesance až po Stravinského. Princip střihové komposice kupí tyto citáty ve sledech i souběžných vrstvách, mnohdy složitě polyrytmicky prolnutých. Skladba neustále něčím překvapuje, jednotlivé části se postupně zestručňují (až poslední díl se rozroste v ironicky protahovanou kodu se zdůrazněním bicích). Hudební věty jsou prokládány vstupy řečníka (výborný Vojtěch Babka), který má za úkol dle aktuální společenské situace vybrat texty satiricky glosující současné dění (dlužno říci, že Babkův výběr byl znamenitý).

Ačkoli stěžejním záměrem skladatele byl v souladu s námětem ironický škleb a hořká hudební karikatura, paradoxně si hudební materiál do jisté míry žije svým vlastním životem: z hudby mimo jiné vane humor velmi inteligentní a různé citáty přinášejí úryvky tradiční melodiky i příjemné harmonie, takže výsledný dojem je možná o poznání libější, než možná autor předpokládal. Kontarsky projevil znamenitý smysl pro zpřehlednění celé hudební struktury a orchestr hrál se zjevnou chutí.

Violoncellista Jan Filip Ťupa, který již na počátku koncertu vystoupil jako člen klavírního tria, se po přestávce ujal sólového partu Zimmermannova Koncertu pro violoncello a orchestr "ve formě pas de trois" (opět tedy autorova představa "imaginárního baletu").

Skladba je v prvé řadě bohatým a proměnlivým světem zvuků, rytmů a vzdor resignaci na jakékoli tradiční melodicko-harmonické postupy navozuje zvukovými barvami pocit multižánrovosti. Důležitou roli v ní vedle sólového partu hraje skleněná harfa (neobvyklý nástroj vzniklý již v 18.století). K výkonu znamenitého violoncellisty se opět připojil vyvážený a profesionální výkon orchestru pod jistým vedením Bernharda Kontarského.

Japonský skladatel Toru Takemitsu přistupoval k tomuto tématu především z posice tragické zkušenosti národa, který dosud (naštěstí) jako jediný prodělal hrůznou zkušenost zásahu jadernými zbraněmi. Každou půli koncertu uvedla jedna jeho skladba pro smyčcový orchestr: nejprve Smrt a vzkříšení, úprava hudby z filmu Black Rain (Černý déšť), po přestávce Smuteční hudba z téhož filmu. Ačkoli v obou případech jde o tragické lamento, nepůsobily tyto skladby jednotvárně: melodika Smuteční hudby je drsnější, intervaly se jakoby "lámou", souzvuková složka je vzdor pocitu prodlev disonantnější než v případě Smrti a vzkříšení. Ta naopak zejména v závěru silně připomněla slavné Barberovo Adagio. Krásný, tvárný a znamenitě sehraný zvuk smyčců byl základní devisou výkonu Janáčkovy filharmonie Ostrava, kterou řídil zapálený propagátor moderní hudby Peter Vrábel. Ten znamenitě uplatnil veškerý svůj um ve složité partituře Doctor Atomic Symphony Johna Adamse, která zaujala pestrou dramatičností výrazu i jímavým koncem, nicméně její celková stavba je poněkud roztěkaná a ne zcela kompaktní.

Symfonie č.6 "Plutonia Ode" Phila Glasse jako skladba rovněž vzbuzuje rozpaky: tytam jsou někdejší zajímavé experimenty jednoho z průkopníků minimal music. Jeho 6.symfonie by mohla nést podtitul "pseudoromantická". Je dobře instrumentovaná a sopránové sólo na text Ginsbergovy Ódy na plutonium jí dává obsahový význam, nicméně až na několik nápaditých "schválností" vyznívají repetitivní postupy líbivých harmonií poněkud lacině. Navíc určitý vnitřní svár hudebního materiálu mezi minimalismem a "popovým pseudoromantismem" vyvolává pocit rozvleklosti.

Sopránové sólo nejen komposičně, ale tohoto večera hlavně interpretačně skladbu zachraňovalo. Americká pěvkyně Lauren Flanigan fascinovala znělostí svého hlasu, který se zřetelně klenul i nad hutným orchestrálním zvukem bez jakéhokoli pocitu námahy. Díky projekci textu mohlo publikum plně docenit naprostou přesvědčivost jejího hluboce prožitého a dramatického podání.

Výborné interpretační výkony tedy nakonec zaslouženě vzbudily vřelou odezvu v publiku.

Královéhradecký festival soudobé hudby, jehož 4. ročník proběhl mezi 12. až 19. listopadem, byl letos dramaturgicky mimořádně koncízní. V programech pěti koncertů nabídl hudbu skladatelů ze zemí bývalého Sovětského svazu a pozval z tohoto regionu k účasti i několik významných interpretů. Zachoval přitom úroveň, na kterou se vyšvihl v uplynulých ročnících - svou misi vidí v uvádění hudby, která v koncertním provozu na světových pódiích už osvědčila svou životnost, tedy žádné experimenty, zajíci v pytli nebo "ars reciprocitatis", ale seriózní služba náročnému, kulturně a duchovně vyspělému publiku.

Myslím, že to bylo poprvé od listopadu 1989, co hudba z postsovětských zemí zněla u nás na veřejné platformě a v takovém množství. Po pádu železné opony došlo k psychologicky zvláštnímu jevu. Zatímco svět na západ od nás lačně sahal po všem, co mohlo teď už bez ideologických zábran proudit z východu (mluvím o hudbě!), my jsme naopak (lačně) vztahovali ruce po všem, s čím na náš čerstvě otevřený trh přicházeli zdatní marketingoví manažeři ze západu - paradoxně bylo takové okliky potřeba i k tomu, aby u nás vešla v širší známost tvorba Arvo Pärta, Giji Kančeliho, Sofie Gubajduliny aj., ke které máme geograficky i kulturně blíže.

Velmi mě těší, že dramaturgie letošního Hudebního fóra Hradec Králové se neopřela o tuto jakkoliv vitalizující, tak přece jenom módní vlnu zájmu vyprahlého západu o východní spiritualitu, nýbrž že byla založena na vlastní zkušenosti a vlastním názoru. Na festivalu zněla hudba litevských skladatelů Anatolijuse Šenderovase a Onuté Narbutaité, nebo Lotyše Georgse Pelécise - to jen jako příklad, že netěžil z edičního katalogu ECM. Moskevský soubor pro soudobou hudbu nabídl ukázkově vystavěný program z děl Edisona Děnisova (který stál u jeho založení) a plejády autorů z různých regionů (Ukrajina, Rusko, Arménie, Uzbekistán) jako vizitku stylově toleratntní, dobrým řemeslem jištěné nové hudby své kultury.

Skladatelskými hvězdami královéhradeckého fóra byli Vladimir Tarasov a Vladimir Martynov, oba ovšem rovněž jako interpreti, Tarasov je kreativním hráčem na bicí, pohybujícím se mezi jazzem a vážnou hudbou, Martynov klavíristou. Vladimir Tarasov polarizuje své muzikantské aktivity tvorbou audiovizuálních instalací, které před festivalem představil na zcela zaplněné přednášce na královéhradecké univerzitě. Na festivalu vystoupila legendární houslistka Taťjana Grinděnko - v duu s klavíristou Michailem Dubovem a jako sólistka s Komorním orchestrem Berg. Violoncellista David Geringas hrál na závěrečném koncertě, který byl věnován 10. výročí úmrtí Alfreda Schnittkeho, z jehož tvorby byla uvedena dvě díla - Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 a faustovská kantáta Seid nüchtern und wachet... s Ivou Bittovou a Janem Mikuškem v dvojroli Ďábla.

Hudba, kterou jsme na koncertech slyšeli, byla energeticky silná, "moudrá", s obrovským rezonančním potenciálem. Nebyla nezávazně artistní, žádný experiment, originalita za každou cenu, dokonce ani žádná elektronika - s výjimkou Schnitkkeho violoncellového koncertu, ve kterém je sólový part v závěru veden pozvolna zesilující amplifikací nad orchestr. Výrazově zahrnovala minimal (Martynov), postmodernu (Silvestrov) i alternativu (Tarasov), především ale byla jak kontemplativní, tak komunikativní. Dokonce i performanční rámec Silvestrovovy Sonáty pro housle a klavír Drama měl mnohem více rozměr kulturně-humanistický nežli provokativně exhibiční. Hudebníci v této skladbě postupně zanechávají klasického způsobu hry, hledají jiné možnosti vztahu ke svým nástrojům a nakonec volí ticho. Plamínek hořící zápalky v závěru skladby ale symbolizuje i pomíjivost a tato, různě nazíraná, různě pojednaná a různě projektovaná filosofická vrstva byla nití, která se vinula celým festivalem.

S několika protagonisty jsem natáčela rozhovory a mluvit s nimi bylo totéž jako poslouchat jejich hudbu. Pro všechny - všechny! - znamená život s hudbou život v hudbě. (Vladimir Tarasov: "Člověk se musí stát zvukem." Taťjana Grinděnko: "V hudbě musíte být jako u sebe doma, ne jako na návštěvě.")

Festival je velkým ziskem i pro domovskou Filharmonii Hradec Králové, která bude vbrzku u nás zřejmě prvním a jediným regionálním orchestrem, schopným poučeně nastudovat partituru soudobého díla obsahující prvky, jimž se nelze naučit z hudby předchozích epoch - letos byla pro orchestr takovou úspěšně zdolanou zkouškou Schnittkeho faustovská kantáta, ve které spoluúčinkoval Pražský filharmonický sbor a jako dirigent v ní před velký orchestr předstoupil Peter Vrábel - zatímco "jeho" Komorní orchestr Berg řídil o den dříve stálý dirigent královéhradecké filharmonie Andreas Sebastian Weiser.

Hudební fórum Hradec Králové nabídlo letos hudbu, která má jako "vážná" nezastupitelný kredit - a to nejen jako hudba, nýbrž jako kulturní prostředí.

Festival Hudební fórum Hradec Králové, věnovaný současné tvorbě, se letos obrátil na Východ a ukázal, že v postsovětském teritoriu vzniká mnoho zajímavého. Skvělou tečkou za přehlídkou byl minulý týden koncert z díla Alfreda Schnittkeho.

Skladatel patřící k povolžským Němcům žil v rodném státě až do pádu komunismu, pak se odstěhoval do Hamburku, kde před deseti lety zemřel. Je jednou z největších postav ruské hudby po Šostakovičovi. Královéhradecká filharmonie uvedla v nastudování Petera Vrábela dvě Schnittkeho kompozice z poloviny 80. let, kantátu Seid nüchtern und wachet s faustovským námětem a Violoncellový koncert č. 1. V obou případech jde o hudbu vzrušující a sdělnou, která zazněla v české premiéře.

Schnittkeho kantáta je jakýmsi středověkým miráklem, syrovým divadlem. Autorův hudební jazyk tu sahá od zvukově příkřejších ploch k okamžikům inspirovaným starou hudbou, od dryáčnictví ke spirituální vážnosti.

Mezi sólisty vynikla zpěvačka Iva Bittová, která v geniálně gradované bizarní scéně v rytmu tanga zazpívala a zahrála část partu Mefista. Protagonistou druhé poloviny večera byl litevský cellista David Geringas. Rozezpíval nástroj žalostnými tóny a zasáhl duši posluchačů.

Zdaleka ne všechny skladby, které na týdenním festivalu zazněly, měly umělecké kvality a výrazovou sílu Schnittkeho hudby. Zajímavý repertoár přivezli Tarasov a Kasparov s Moskevským ansámblem pro soudobou hudbu i pražský orchestr Berg.

Hudební fórum nabízí vyhraněný program. Kdyby se již etablovaný festival napříště ubíral právě východním směrem, kam málokterý pořadatel koncertů soustavně hledí, získal by svou skutečnou jedinečnost.

Třetí podzimní královéhradecký festival soudobé hudby nezklamal své věrné publikum, které si po dvou úspěšných ročnících už vytvořil. A pokud se na některý z jeho pěti koncertů na přelomu října a listopadu vypravili posluchači noví a zvědaví, ani oni nelitovali. Festival si pomalu, ale jistě buduje vynikající pověst zejména díky mimořádné dramaturgii, jejíž součástí je i volba mimořádných interpretů. Orchestrálními protagonisty byly letos opět Filharmonie Hradec Králové a Symfonický orchestr Českého rozhlasu (spolupořadatelem festivalu je Český rozhlas 3 - Vltava), pozvání k pohostinské účasti přijal Komorní orchestr Berg, Kvarteto Vítězslavy Kaprálové a sólisté Teodoro Anzellotti (akordeon), Juan José Mosalini (bandoneon), Petr Růžička (viola), Daniel Wiesner (klavír), Benjamin Jusupov (skladatel a dirigent) aj.

HFHK má vyhraněnou koncepci, která ho nicméně nikterak neomezuje - snahou představovat koncertním provozem prověřená, avšak u nás dosud z větší části z živého provedení nepoznaná díla současné světové hudby naplňuje ušlechtilé misijní poslání, nabízí někdy i neopakovatelný estetický zážitek a vzhledem k tomu, že dramaturgie je evidentně zaštítěna širokým rozhledem, výjimečnou rozlišovací schopností a nadosobním zájmem, má i spirituální přesah. Nejstarší ze sedmnácti skladeb, které na HFHK 2007 zazněly, byla Ivesova orchestrální kompozice Central Park in the Dark (1906), celkově ale byl výběr výrazně posunut směrem k aktuální současnosti: dvě kompozice, Symfonie č. 1 "Chiméra" od Lery Auerbachové a Viola- rock-tango-koncert od Benjamina Jusupova, byly v Hradci Králové uvedeny s datem světové premiéry dosud těsně za zády.

Jusupovova skladba byla součástí programu závěrečného koncertu a zároveň vrcholem festivalu. Benjamin Jusupov ji psal pro Maxima Vengerova a od jejího prvního provedení (2005) s ní oba umělci doslova objeli a stále objíždějí svět. Do koncepce díla je zakomponována pohybová exhibice sólisty - který ve skladbě hraje na klasickou violu, elektrickou violu a v poslední větě nástroj odkládá a tančí. Festival oslovil ve Francii žijícího Petra Růžičku, který do Hradce Králové přivezl vlastní, originální a - pokud se už nepodaří vystoupení zopakovat - také unikátní pojetí. K jeho realizaci přizval filmového režiséra Antoina le Bose, choreografku Johannu Levy a light-designérku Catherine Bouillotovou a ztvárnili kompozici jako příběh nesený hudbou - aniž by hudbu byť jen na chvíli nechali významově ustoupit. Součástí režie bylo černé oblečení všech členů orchestru (symbolizovali dav), ze kterého se už v průběhu organicky vydělili tři tanečníci. Petr Růžička hrál zpočátku připoután lanem k pódiu, posléze se odepjal, vskočil na dirigentský stupínek a vystrčil dirigenta (tady už hrál na elektrickou violu) a v poslední části spolu s Johannou Levy tančil - ale proti očekávání nikoliv tango, nýbrž moderní choreografii.

Každý koncert nabídl něco, pro co by bývala škoda jej nenavštívit (nebo si ho alespoň neposlechnout v přímém rozhlasovém přenosu). Na zahajovacím koncertě se představil legendární Teodoro Anzellotti - ve skladbách Manuela Hidalga a Salvatora Sciarrina, s nimiž Schumann-Fantasia Hanse Zendera tvořila kompaktní trojici děl charakteristických soudobým využitím staré hudby. Peter Vrábel s Komorním orchestrem Berg pro HFHK 2007 nastudoval skladby Philipa Glasse, Lepa Sumery, Alfreda Šnitkeho a Bély Bartóka. Jeden koncert byl "dámský"- na programu měl skladby tří skladatelek (Kaiji Saariaho, Julie Wolfeové a Lery Auerbachové), hrálo na něm dámské Kvarteto Vítězslavy Kaprálové a Filharmonii Hradec Králové řídila Miriam Němcová. Ve skvělém světle se uvedl i SOČR, jehož koncert byl tématicky jištěn americkými reáliemi - ve skladbách Charlese Ivese, Johna Adamse, Györgye Ligetiho a Esa-Pekka Salonena, nepochybně i díky dirigentu Janu Kučerovi, který náročný program s orchestrem nastudoval nejen profesionálně zdatně, ale dal mu i hloubku.

Všechny koncerty byly se světelným designem, což je hradecká specialita, která, jak roky běží, pozvolna nabývá smyslu, plodem spolupořadatelství královéhradecké filharmonie a Českého rozhlasu 3 byl vedle přímých přenosů všech koncertů i experimentální audiovizuální přenos po internetových linkách do pražského Divadla Talent-Illusion (a od těch, kdo ho tam sledovali, mám zprávu, že dopadl dobře).

V programu festivalu nenajdete nic jiného než absolutní mistrovská díla, která budou bez pochyby za sto let tak známá, jako jsou dnes Beethovenova Pátá symfonie nebo Dvořákova Novosvětská.

Zvláště můžeme jmenovat Messiaenův Quator pour la fin du temps (Kvartet pro konec času), jehož kořeny jsou zapuštěny ve druhé světové válce, ale také skladby Henzeho a Schnittkeho, které - obklopeny Mozartem a Bachem - jsou důkazem kontinuity hudební tvorby v celé dlouhé hudební tradici...

(...) Zaznělo hned několik českých premiér - v Ostravě Cyrano z Bergeraku Franka Alfana a Brookova adaptace Bizeta La Tragédie de Carmen, ve Státní opeře Prsy Tiresiovy Francise Poulenka, na hradeckém Hudebním fóru ve spolupráci s Českým rozhlasem Tři příběhy Stevea Reicha, v rámci Strun podzimu pak Chambersova adaptace Mozarta Don Juan in Prague. Dramaturgická odvaha zaslouží uznání. Je obtížné vřazovat neozkoušené tituly tak, aby byl zaručen úspěch i kasovní, který je dnes podmínkou podstatnou. Vypadá to, že se vyplácí - právě Cyrano a Tři příběhy se staly vrcholnými událostmi sezóny.

(...) Reichovy Tři příběhy ukázaly, kam se mohou prostřednictvím multimediálních prostředků posouvat principy hudebního divadla jako komplexního uměleckého tvaru. I dnes lze operou svrchovaně uměleckým výrazem postihnout aroganci i pokoru současnosti v nečekaných souvislostech. V tomto mimořádném projektu se znovu objevilo jméno Tomáše Hanzlíka - tentokrát za dirigentským pultem...

Festival Hudební fórum zahájili ve čtvrtek violoncellista Jiří Bárta a SOČR pod taktovkou Petra Vronského.

V auditoriu Filharmonie Hradec Králové, moderním sále ještě vonícím novotou, se při úvodním koncertu ojedinělé série shromáždilo na tři sta lidí. Vzhledem k nekonvenční dramaturgii zaměřené na hudbu 20. století je úspěch už to, že nikdo z posluchačů neodešel. Naopak: provedení skladeb Gavina Bryarse a Tan Duna vyvolalo po zásluze příznivou reakci.

Bryarsův koncert pro violoncello a orchestr je dílo nijak výstřední, spíše v rozumné míře těžící z vyjadřovacích prostředků minulosti. Celistvá meditativní plocha bez větších tempových či dynamických kontrastů připomíná nevtíravou filmovou partituru. Sólistický prvek je zde potlačen, přesto celek na sólistovi stojí a padá. Jiří Bárta dovede barvou svého nástroje proniknout posluchači do nitra jako zdatný hypnotizér. Decentní barevné projekce na pozadí nijak nerušily, jen podtrhovaly jemné proměny nálad.

Tan Dun, skladatelská hvězda současnosti pocházející z Číny, suverénně i ústrojně kombinuje principy východní a západní hudby. Jeho Skrytá země, opulentní partitura plná zvukových překvapení, byla zkomponována pro dvanáct violoncellistů Berlínské filharmonie, kde měla před dvěma lety premiéru. Rozhlasový orchestr a jeho cellisté pod vedením Petra Vronského se do díla položili se sympatickou vehemencí a zodpovědností.

Zatímco Česká filharmonie právě studuje skladbu normalizačního funkcionáře Ladislava Kubíka, dramaturgie hradeckého Fóra se může směle měřit s progresivními evropskými orchestry. Všechny koncerty vysílá Český rozhlas D-dur nebo Vltava, na další projekt už se však vyplatí do Hradce Králové přijet: festival uvede 6. 11. "videooperu" Steva Reicha Three Tales.

Hudební fórum se vedle festivalů Divadlo evropských regionů nebo Jazz jde městem stává dalším symbolem otevřenosti a modernosti Hradce Králové. První ročník vyslal nepřeslechnutelný signál o ambicích města v oblasti vážné hudby, druhý potvrdil správnost volby a vyvrátil případné pochybnosti o tom, zda si festival najde své posluchače. Třetí ročník byl měl upevnit svoji stabilitu mezi prestižními festivaly a stát se zážitkem spojeným s vynikající klasikou nejnovější doby...