Hudební fórum Hradec Králové

Všechny tři skladby, které zazněly, patří k těm interpretačně nejobtížnějším, to jistě. O to více mne zaráželi někteří členové smyčcových sekcí svou „nezaujatostí“ - ale abych nebyl obviněn ze zaujatosti já, musím jedním dechem dodat, že (bohužel) nikoli zaplněné hlediště bylo svědkem několika opravdu strhujících hudebních okamžiků.

Hned v úvodní kompozici „Cobalt, Scarlet: Two Colours Of Dawn“ (Kobalt, šarlat: dvě barvy svítání), již napsal v letech 1999-2000 italský skladatel LUCA FRANCESCONI (roč. 1956), se podařilo orchestru po většinu času (24 minut) udržet neustálé napětí mezi lyrickými, neobvykle barevnými pasážemi, a rychlejšími, až bouřlivými sekvencemi, v nichž vybuchovalo až pět samostatných skupin bicích nástrojů! Hudební proces na základě dialektiky si Francesconi ostatně odnesl ze studijních let u Stockhausena a Beria a jak sám autor upozorňuje, nesnažil se v žádném případě napsat symfonickou báseň. Jeho paleta orchestrálních barev je však udivující, o to více, že se obešel bez jakýchkoli efektních atonalit či jiných avantgardních výstřelků. Ve vypjatých pasážích zněla Janáčkova filharmonie nejpřesvědčivěji, což by se mohlo v souvislosti s výše uvedeným zdát jako protimluv – ale tady jsem právě nejvíce obdivoval výkon dirigenta Vavřínka, který mi připomínal až „robocopa“, a dokázal tak strhnout orchestr k patřičnému výkonu.

A to byl také případ druhé skladby, která zazněla v první polovině koncertu. Polská legenda WITOLD LUTOSLAWSKI (zemřel roku 1994) napsal a také premiéroval svůj KLAVÍRNÍ KONCERT rok před pádem komunismu, ale v oněch 27 minutách strhující hudby je drama boje (nejen) polského národa s totalitou obsaženo v plné síle. Ostravský orchestr se sólistou Danielem Wiesnerem u klavíru všechny čtyři věty, jež však nejsou odděleny, odstínil tak, jak bylo skladatelem předepsáno, to ano, ale přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že jsem z toho slyšel Bartóka, Prokofjeva a Rachmaninova poněkud více, než bylo nutné. Týkalo se to nejen rychlých pasáží v sudých větách, ale také širokých kantilén a larga ve větách lichých. Nejpřesvědčivěji zněli protagonisté v poslední větě, která je celá na půdorysu barokní ciaccony. Nejproblematičtěji ale vyznělo vystoupení sólisty, tolik vyzdvihovaného pianisty Daniela Wiesnera. Samozřejmě, jeho part v této kompozici patří k těm interpretačně nejtěžším v celé klavírní orchestrální tvorbě 20. století, ale ten fakt, že ho hrál z listu, mi vadil. Vadil mi nejen proto, že jeho asistentka – obracečka působila velmi výrazně a sólista přes ní často obtížně viděl na dirigenta, a musel proto natahovat krk natolik, že to narušovalo estetický dojem z předváděné hry, takže jsem raději zavíral oči, abych si hudbu mohl lépe vychutnat. Ale hlavně proto, že jsem za poslední léta viděl a slyšel hrát celou řadu vynikajících pianistů, ale pokud už hráli z partu (což bylo zřídka), pak si jeho listy otáčeli sami, a to mi umožňuje se lépe a spontánněji ponořit do předváděné hudby. Prostě proto, že v ní pak většinou cítím víc, než jen pouhé bezchybné přehrání. Ale i tak to byl silný zážitek, protože Lutoslawski svůj Klavírní koncert napsal vskutku geniálně!

Ve druhé polovině pak Janáčkova filharmonie Ostrava přednesla (a to doslova!) symfonickou kompozici finského skladatele MAGNUSE LINDBERGA (nar. 1958), žáka slovutného Rautavaara, „SEHT DIE SONNE“ (Hle, Slunce) z roku 2007. Tento jakýsi ideový „appendix“ Mahlerovy 8. symfonie („symfonie tisíců“) a Schoenbergových Písní z Gurre, které vyznívají ve svém závěru jako pozdrav Slunci, dokazuje neobyčejnou a dosud nevyčerpanou tonální sílu soudobé hudby. A to právě skrz atonální experimenty, což není antagonismus – Schoenbergovy výlety (a nejen jeho samozřejmě) mimo běžnou tonalitu vedly k rozšíření samotné tonality a k dalším možnostem hudebního vyjádření. A Magnus Lindberg (jako ostatně mnozí skandinávští soudobí tvůrci) dokáží z rozšířené tonality vytěžit mimořádně zdařilá hudební díla. Sice se vymezují vůči symfoniím a symfonickým básním (jako pozůstatku klasicistního a romantického nazírání na hudbu), ale tato komplexní kompoziční práce je stále láká jako výzva k překonání klišé a vytvoření nového zvuku a poetiky. Lidberg zde použil např.matematických postupů (v duchu Xenakisově), ale ve výsledku to není ani v nejmenším znát. Jeho „meta-hudba“ v sobě rozpouští snad všechny odstíny orchestrálních barev. Janáčkova filharmonie Ostrava se interpretace této bezmála půlhodinové skladby zhostila na výtečnou, jako by po přestávce bylo na pódiu zcela jiné orchestrální těleso! Hle, Slunce je rozděleno na tři neoznačené a navzájem propojené věty. První věta je plná odvážných hudebních gest a výrazových efektů, druhá věta ústí v nádhernou violoncellovou kadenci v sólovém partu natolik virtuózním a výrazném, že by to vystačilo na samostatný koncert! Ten pak ústí ve třetí větu, nejtemnější, plnou žalostných nářků a éterických harmonií, jež postupně nabývají na stavu úzkosti a vybuchnou posléze výkřikem, který náhle skladatel přetaví v chorál naděje a vše sklouzne do osvobozujícího ticha.

Devátý ročník festivalu zahraniční soudobé hudby HUDEBNÍ FÓRUM Hradec Králové skončil. Posunul laťku oproti předchozím ročníkům ještě výše. Těším se, jak vysoko nás, hudbymilovné, vystřelí příští, jubilejní desátý ročník!

První polovinu koncertu zaplnily dvě kompozice britských skladatelů. Obě skladby měly společný jeden, ale zásadní jmenovatel: jazz. V případě třináctiminutové skladby „Scherzoid“, kterou v letech 2003-4 napsal MARK-ANTHONY TURNAGE (roč. 1960) byly inspirace jazzem skutečně určující, místy bylo patrné okouzlení zvukem tvůrčího souznění Milese Davise s orchestrem Gila Evanse z přelomu 50. a 60. let. Druhá kompozice, „Asyla“ (op. 17), kterou stvořil THOMAS ADÉS (nar.1971) a za níž získal v roce 2000 Grawemeyerovu cenu jako nejmladší vítěz tohoto „hudebního Oscara“ v historii, trvá 35 minut a je členěna do čtyř vět, z nichž pouze třetí je pojmenována – Ecstasio. Kromě jazzových vlivů lze v hudebním toku, místy až brutálně vypjatém, vystopovat prvky romantické, impresionistické i klasicistní hudby, stejně tak Stravinského pohanských rituálů i Brittenovy barevnosti a plasticity. Třetí věta pak přináší opravdovou crossoverovou extázi, při níž se v neuvěřitelně energetickém, dynamickém a pulsujícím toku snoubí bigbandový jazz s technem! Zde především žestě sází i šestinové noty! A v této souvislosti vyslovím svoji domněnku, která se po tomto výkonu stala neotřesitelnou jistotou, že Filharmonie Hradec Králové má ty nejlepší symfonické žestě přinejmenším v českých luzích a hájích!

Druhou polovinu koncertu pak vyplnil čtyřicetiminutový violoncellový koncert „Colored Field“ z roku 1994, rovněž oceněný prestižní Grawemeyerovou cenou (2002). Dílo napsal americký skladatel AARON JAY KERNIS (roč.1960) a bylo původně určeno pro anglický roh. Myslím si, že violoncello je pro tvůrčí záměr (téma holocaust) rozhodně vhodnější, zvlášť, když se ho chopí virtuóz se srdcem na dlani. A takovým interpretem je bezesporu Jan-Filip Ťupa, muzikant v Kristových letech, v Německu narozený Čech, především však milovník soudobé hudby.

Myšlenka napsat toto dílo se zrodila po autorově návštěvě nacistických vyhlazovacích táborů v Osvětimi a Birkenau v roce 1989. Jedno brooklynské dítě si tady utrhlo stéblo trávy a začalo jej žvýkat. A Kernis náhle viděl, jak se to osvětimské pole trávy barví do ruda židovskou krví. Uvědomil si, že tato louka byla součástí toho nejhrůznějšího pekla na Zemi.

Violoncellová hra má nejblíže k židovskému lamentu, zvláště ve dvou osamocených partech. Zároveň sólový nástroj svádí boj s orchestrem, který ho místy válcuje a zcela pohltí. Ale to byl také záměr skladatele, nikoli Filharmonií Hradec Králové nezvládnutá dynamika! Violoncello svůj boj prostě prohrává. Zároveň se violoncello dokáže i zasnít, aby jej vzápětí pozřela noční můra v orchestrálním podání. Kromě žesťů a bicích nástrojů podávají neskutečně barvitý a emocionální výkon také smyčce!

Filharmonie Hradec Králové a pane dirigente Vronský, smekám před vámi s tou nejhlubší úctou!

Kompozice rakouského skladatele GEORGA FRIEDRICHA HAASE (nar.1953) „In Vein pro 24 nástrojů“ z roku 2000 představuje více než hodinovou nálož „nečisté“ hudby, tj. hudby, vzniklé z akordů na nástroje nikoliv v temperovaném ladění, na které je naše ucho zvyklé. Jenže spektrální hudba pracuje s laděním čistým, naturálním, přirozeným, kdy se každý takto zahraný akord rozkládá na celé spektrum alikvótních zvuků (říká se jim „zázněje“), v jejichž určité hladině se pohybuje celý hudební tok. Takovou hudbu v podstatě vyluzoval třeba pravěký člověk na dutou kost, nebo později pastevec na fujaru. Čili onen nečistý zvuk je důsledkem čistého (přirozeného) ladění a tento zdánlivý protimluv (nečisté vzniká z čistého a naopak) je podle Haase také základní lidskou zkušeností. Ve skladbě „In Vein“ pracuje s touto mikrotonalitou velmi svobodně a s neobyčejnou pestrostí, čímž se vyrovnávává i svému nepochybnému vzoru, kterým je György Ligeti.

V Hradci Králové Haasova kompozice „In Vein pro 24 nástrojů“ zazněla v české premiéře, a to díky ORCHESTRU BERG a dirigentovi Peterovi Vrábelovi. Ten orchestr v roce 1995 založil a je také jeho uměleckým vedoucím, za což získal od UNESCO ocenění za zásluhy o kvalitu a šíření soudobé hudby a je taktéž držitelem Ceny Gideona Kleina. Dirigování takové skladby vyžaduje přesnost gesta, maximální soustředění a neobyčejné nasazení, neboť každá nepřesnost by celou hudební konstrukci zbořila. A Orchestr Berg se iterpretace zhostil na výbornou a rozhodně snesl srovnání s dosud nejlepším provedením slovutného Simona Rattla! S podporou autorem předepsaného světelného designu, kdy však část skladby zněla i v naprosté nebo částečné tmě, se sálem linula neslýchaně rozechvělá tónová struktura, přesto ale bezchybnou intonací tvrzená. Orchestr plnokrevně postihl dynamické změny a zvláště díky jeho schopnosti gradování a zhušťování hudební masy působila hudba jakoby z jiné planety, odněkud z nedozírného Vesmíru, aniž by se však v oněch nadpozemských poryvech ztrácela lidská spiritualita. Proto si troufám tvrdit, že tahle hudba je navýsost srozumitelná, ale je to jako s cizími jazyky – třeba svahilština je jeden z nejstarších jazyků na této planetě, a přesto se nám zdá jako něco absolutně nepochopitelného!

A zaplaťbůh za to, že je hudba tak různorodá! Záleží jen a pouze na naší schopnosti naslouchat. Chtít poznávat nové hudební světy...

První polovinu koncertu zaplnil Houslový koncert, který v roce 2009 napsal finský skladatel ESA-PEKKA SALONEN (ročník 1958), za nějž obdržel v loňském roce Grawemeyerovu cenu, považovanou za jakousi Nobelovu cenu v oboru hudby! A tady bych měl malou výtku k dramaturgii koncertu: myslím, že tato neslýchaná soudobá perla měla zaznít až v druhé polovině, jako vyvrcholení a zároveň coda!

V roce vzniku této výjimečné kompozice ji premiérovala americká houslistka Leila Josefowiczová (z jejíhož popudu dílo vzniklo) s Losangelskou filharmonií a ve čtyřech částech (Přelud, Pulse I., Pulse II., Sbohem) se jedná v podstatě o její umělecký a lidský portrét, a zároveň také o bilancování samotného tvůrce, který v době, kdy tuto skladbu psal, dosáhl padesátky věku. Salonen dílo psal devět měsíců, takže se nabízí paralela k těhotenství jako procesu nového zrodu, což by závěrečný akord, opravdu jedinečný, mohl být tudíž novým začátkem, mimochodem uvozeným hned na první stránce partitury tužkou vepsaným mottem „Out of Nowhere“. Tuto nahrávku jsem si alespoň v ukázkách poslechl na internetu, abych mohl učinit srovnání s provedením Symfonického orchestru hl.m.Prahy a se slovenským houslistou Milanem Paĺou. A jeho výkon považuju v této konfrontaci za nadlidský! A přitom co do sdělnosti veskrze lidský, emocionálně pravdivý. Ano, tento jedenatřicetiletý houslista vyprávěl nejen padesátiletý život tvůrce, ale také život můj! Jeho nasazení bylo fyzicky až živočišné, přitom jediný tón nezahrál falešně, a to ani v přeneseném významu slova! Již od úvodního partu jen s harfou, přes souboje s orchestrem, jenž se ho snažil pohltit dokonce téměř rockově bigbandovou sazbou, až po lyrická a divoká osamocení. Na pódiu se snášely chumáče žíní, a přiznám se, že jsem chvílemi v oné až bolestné fascinaci jeho hrou sledoval tenčící se smyčec a kladl si otázku, jak bude pokračovat, až mu odejde zcela. A byl jsem si jist, že ani tento fakt by mu nezabránil sólový part dokončit, aniž by se toho vůbec všiml. Slyšel (a viděl) jsem již plejádu fenomenálních houslistů, ale na tento Paĺův výkon nejenže nezapomenu, ale zůstane mi pod kůží zarytý již natrvalo. Co se týká orchestru bych vyzdvihl v této souvislosti především plnokrevné žestě a arzenál patřičně hřímavých bicích nástrojů. Bouřlivé ovace, dokonce ve stoje, si všichni protagonisté na pódiu zasloužili plnou měrou!

Ve druhé polovině festivalového večera pak zazněly dvě kompozice shodou okolností nedávno zesnulých skladatelů. Patnáctiminutová „Scorribanda Sinfonica“ (2001) je dílem německého skladatele HANSE WERNERA HENZE (1926 - 2012), usazeného ale od padesátých let minulého století v Itálii. Jde vlastně o hudební koláž autorových vzpomínek na mládí, na Viscontiho filmy, na promarněné sny a ideály v konfrontaci s nelítostným světem vůkol, vzepjaté mládí versus barbarství světa, přičemž tento souboj mladý idealista, navíc homosexuál, musí zákonitě prohrát. Přesto skladba nevyznívá pesimisticky, až filmovým střihem střídá nálady, barvy, rytmické figury – to vše tlačí hudbu o překot dopředu, pláč se střídá s křikem a vztekem, radost s tlukotem srdce. V jedné sekvenci jsem měl dokonce pocit, že slyším hudbu z Čelistí!

Znamenitým způsobem uchopil Symfonický orchestr hl.m.Prahy pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera obtížnou kompozici „Métaboles“, kterou v letech 1957 – 64 napsal francouzský novátor HENRI DUTILLEUX (1916 – 2013). Na ploše 18 minut zde autor naplňuje svou antiromantickou myšlenku proměny jako řady drobných a postupných změn, které však radikálně proměňují strukturu (však se také titul skladby překládá jako „Proměny“). Názvy jednotlivých částí jsou poetické (Zaklínací, Lineární, Posedlá, Strnulá a Okázalá), ale hranice mezi nimi jsou setřena neustálým vršením mikrotémat, a tudíž zhušťováním hudebního magmatu. Z něho probleskne třeba hutnost Proustova slova či zášleh barvy z Goghova obrazu, stejně tak Stravinského Svěcení jara či Bartókova celesta. Tuto evoluci uvnitř hudební masy dokázal orchestr vyhmátnout do posledního nervu, a to opět pestrou paletou především žesťů a bicích nástrojů.

Bravo! Zvolávám znovu.