Recenze a rozhovory

Loučení s prorockou taktovkou Andrease Sebastiana Weisera

  • kdy vyšlo: 25/5/2018

Ve středu 23. května to byl vskutku mimořádný koncert Filharmonie Hradec Králové!

S tímto tělesem se totiž loučil Andreas Sebastian Weiser v roli šéfdirigenta. S vůdčí taktovkou stál v čele orchestru od roku 2012, ale působil v něm již o šest let dříve. Od třetího ročníku jedinečného festivalu zahraniční soudobé orchestrální hudby Hudební fórum, tedy posledních deset let, byl zásadní osobností, jež se zasloužila o kvalitní provedení a propagaci této nerentabilní hudby (řečeno s básníkem Hrabětem).

Abonentní koncert v rámci Velkého symfonického cyklu dostal vpravdě symbolický název: PROROCKÝM JAZYKEM VĚROZVĚSTŮ. V letošním roce, kdy naše republika slaví 100 let vzniku, zazněla díla významně spjatá s naším sebeurčením a duchovním zakotvením. Koncert otevřela „Meditace na staročeský chorál Svatý Václave pro smyčcový orchestr, op. 35a", již zkomponoval Josef Suk po vypuknutí 1. sv. války jako protiváhu rakouské hymny. Královéhradecké smyčce hrály s patřičným ponorem a vzletností, s přelévavými dynamickými proměnami, zároveň s naléhavostí. V této souvislosti bych rád dodal, že smyčce tohoto tělesa vyzrála k živoucí formě dokonalosti, která umožňuje jakékoliv emotivní, ideové a narativní vyjádření; doslova tlukoucím srdcem tu byla pak sekce kontrabasů, jejichž hra mnou prostupovala a směrovala k dalším vjemům. V případě následující dvojice ze Smetanova cyklu symfonických básní „Má vlast", kterými byly „Tábor" a „Blaník", jež propojuje motiv husitského chorálu, pak Filharmonie již zněla v plné zbroji. Jako již tradičně hřměly plnokrevné žestě, které považuji za jedny z nejlepších u nás. Ovšem celý orchestr pod přesnou, ráznou a zároveň procítěnou taktovkou šéfdirigenta Weisera podal vyrovnaný výkon a já si naplno uvědomil, nakolik byl Smetana moderní, a to nejen onou programovostí. Teď již vím, že nikoli náhodou považoval novátor Schönberg třeba Smetanův smyčcový kvartet „Z mého života" za předzvěst moderní hudby 20. století. A Filharmonie Hradec Králové oba symfonické kusy také tak pojala...

Po přestávce ovšem zcela zaplněný sál rozpálila i omámila (a to doslova!) „Glagolská mše pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr na staroslověnský text", a to definitivní verze z roku 1928. A tady se modernost ve smyslusoudobost v hudbě naplnila beze zbytku. Bylo zásluhou Filharmonie Hradec Králové pod poslední šéfdirigentskou taktovkou Andrease Sebastiana Weisera, že toto mistrovské dílo neslo všechny janáčkovské rysy, čímž byla ještě více zvýrazněna jeho revolučnost. O Janáčkovi se mluví jako o tvůrčím solitérovi; netuším, nakolik znal začínající Schönbergovy, Webernovy či Bergovy experimenty s hudební formou a instrumentací, ale jsem si jist, že hudbu Charlese Ivese, a tím méně Edgara Varéseho, neznal určitě. A přesto z Glagolské mše, zvláště pak v úvodní části, byla estetika zmíněných skladatelů slyšet. Za tohle před panem šéfdirigentem smekám, protože tak nesnadné pojetí dokázal i vtisknout svému orchestru. Poté se vzrušujícím způsobem v těchto revolučních intencích střetávala instrumentální složka s vokální, což způsobovalo metamorfózu očekávaného hudebního monolitu v mnohdy až brutální magmatický proud, z něhož stříkaly emoce. Taková byla hned druhá část (Gospodi pomiluj), včetně sopránového partu výtečné Pavly Vykopalové a místy až sborové hysterie Kühnova smíšeného sboru. V dalších částech se střídala emocionální vyostřenost s projasněnými, oslavnými, niternými a veskrze lahodnými pasážemi, což vytvářelo obrovské napětí, a Janáčkova hudba tak tížila, drtila, smýkala i hladila. Oblý alt Jany Sýkorové působil jako protipól dravého sopránu Vykopalové, tenorista Tomáš Juhás zprvu nastupoval nejistě, ale posléze se rozezpíval k vynikajícímu výkonu, což mohl prokázat v dialozích se sborem, v případě Kühnovců již tradičně naléhavě hutným a nekolísavým. Moc se mi líbil bas Jiřího Sulženka, jenž dodal Glagolské mši onen nepostradatelný pravoslavný esprit. Nezklamal ani Václav Metoděj Uhlíř, jehož varhany nepřebíjely orchestr ani sbor a byly tak rozpuštěny v celkovém zvuku, aby pak před finále (Intrada) vyšlehly v úchvatném sóle.

Bouřlivý potlesk ve stoje, v současnosti tolik nadužívaný, byl navýsost zasloužený. Královéhradecké publikum ocenilo tak nejen strhující výkon domácího symfonického tělesa tento večer, ale rozloučilo se s nezapomenutelným šéfdirigentem...

Jan Hocek

Koncert k poctě Bernsteina i skrze Janáčka a pod kůži

  • kdy vyšlo: 18/4/2018, kde vyšlo: Harmonie

Také v Hradci Králové se připomnělo 100 let od narození amerického skladatele Leonarda Bernsteina. V pondělí 16. dubna zavítal do východočeské metropole Pražský filharmonický sbor s dirigentem Lukášem Vasilkem, aby zde provedl mimo jiné Chichesterské žalmy. A to v sále Filharmonie Hradec Králové, tělesa, jež letos slaví 40 let existence. Koncert byl tak zároveň součástí projektu Gratulanti pro Filharmonii.

Oslavný koncert měl výtečnou dramaturgii. Zazněly čtyři kompozice pro sbor a instrumentalisty, díky nimž se večer vyklenul s neobyčejnou sugestivitou. Zahájila jej skladba Svatý (Svyati) pro smíšený sbor a violoncello britského skladatele Sira Johna Tavenera z roku 1995. Podle dostupných informací šlo vůbec o první letošní provedení v Evropě. Použitý text je jednou z nejstarších a nejčastěji používaných modliteb ve východní pravoslavné tradici. Zaznívá především při pohřbech, a vyjadřuje tak cestu k posmrtnému životu. Tavener dílo začal psát v době, kdy zemřel otec jeho přítelkyně a vydavatelky Jane Williamsonové. Violoncellový part zpodobňuje kněze, jenž vede dialog se sborem při liturgii. Zároveň je ikonou Krista. Podle pokynů tvůrce by se měl interpret vystříhat jakéhokoli náznaku západního charakteru, což je samozřejmě těžko dosažitelné. Čtyřikrát se vrací nesmírně niterný violoncellový motiv za spodního dronového tónu basů, přičemž pokaždé dojde k čerstvé vokální lázni. Violoncellista Tomáš Jamník se svého partu zhostil na jedničku. V jeho hře byl nejen hluboký cit a duchovní ponor, ale dokázal rozehrát celou škálu emocí, nejen pokoru.

Otče náš pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany Leoše Janáčka navzdory až rebelantskému oproštění se od náboženské ideovosti překvapivě korespondoval s úvodní kompozicí. Na koncertě zazněla druhá verze z roku 1906, v níž figurují vedle sboru sólový hlas a civilně znějící varhany s harfou. Tenorista Jaroslav Březina v roli Krista zůstal člověkem, jak si Janáček přál. Ve svém partu ve třech částech z celkových šesti dokázal rozšířit výrazivo nejen o prosbu a naléhavost, ale též o vztek a další výlučně lidské projevy. Sbor pak pronášel dominantní poselství, a to v různých polohách - počínaje rozverností a konče vypjatostí (Amen). Harfistka Ivana Pokorná a varhanice Daniela Valtová Kosinová hrály s citem i vervou, se smyslem pro odstínění nálad a janáčkovsky nevyzpytatelné nepravidelnosti v rytmu. Kosinová je mimochodem královéhradeckou rodačkou, takže zkušební test nových varhan byl symbolicky i fakticky v těch nejlepších prstech.

Po přestávce publikum rozpálila skladba Průtrž mračen (Cloudburst) pro smíšený sbor, bicí a klavír, již zkomponoval v roce 1995 americký skladatel a sbormistr Eric Whitacre. Tato nevelká (8 a půl minuty), ale zato výrazově zahuštěná skladba byla inspirována verši mexického básníka Octavia Paze, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Osmačtyřicetiletý hudební tvůrce zpodobnil přírodní jev zvukově vskutku mistrovsky. Barevnou mnohovrstevnatost sborového vokálu umocňovali tři hráči na bicí (Daniel Mikolášek, Šimon Veselý, Antonín Procházka) a klavíristka Lenka Navrátilová. V závěru pak skutečně dopadaly dešťové kapky, byť skrze luskání prsty. Efektní, přitom ale neokázalá skladba a´la musique concréte.

Koncert vyvrcholil dílem oslavence. Chichesterské žalmy pro smíšený sbor, chlapecké sólo, varhany, bicí nástroje a harfu zkomponoval Leonard Bernstein na zakázku anglikánské katedrály v britském Chichesteru v roce 1965. Žalmy (č. 108, 100,23,2,131 a 133) znějí v hebrejštině a jsou rozděleny do tří částí po dvou. Úvodní je rytmicky vznětlivá, téměř se swingovými sazbami; oživuje tak populární tvář tvorby Bernsteina, jež je jedinečným způsobem sycena jazzem a americkou lidovou hudbou. V prostřední části se střídá s duchovně vzletným sborem chlapecký soprán, jenž symbolizuje vskutku až dojímavou nevinnost a bezprostřednost. A Ondřej Mikuš, člen pražského chlapeckého sboru Pueri gaudentes, zazpíval úchvatně, čistě, se všemi atributy dítěte jako symbolu naděje lidstva. Závěrečná část se vyznačovala niterností, výraznou lyričností, vroucností a téměř meditačním klidem, respektive odevzdáním. V této žalmové kompozici lze spatřit celou tvář Leonarda Bernsteina, jednoho z nejduchovnějších západních skladatelů druhé poloviny 20. století. A uvědomil jsem si, že ačkoli je považován za jistý protipól tvorbě Arvo Pärta coby představitele duchovní hudby Východu, jejich jazyk je v podstatě totožný. Srozumitelný a plný naděje. Ponorný. A krásný. Neokázalý. I v případě Bernsteinova majstrštyku podali soustředěný a kongeniální výkon též instrumentalisté: Daniela Valtová Kosinová (varhany), Daniel Mikolášek (bicí nástroje) a Ivana Pokorná (harfa).

Byl to koncert, jenž zůstane pod kůží. A v srdci.

Jan Hocek

Na Křížové cestě s Lukášem Hurníkem a Filharmonií Hradec Králové

  • kdy vyšlo: 9/3/2018

Před necelými sedmi lety Filharmonie Hradec Králové premiérovala monumentální pašijové oratorium Křížová cesta, které zkomponoval Lukáš Hurník na objednávku samotného tělesa. Jde vskutku o rozsáhlou kompozici pro smíšený a dětský sbor, dva sólisty, dva recitátory, varhany a orchestr. Text oratoria je koláží citátů z evangelia, liturgických textů, lidových pašijových her a duchovní poezie. Ve čtvrtek 8. března se toto výjimečné dílo vrátilo do Hradce Králové. Provedeno bylo v kostele Božského Srdce Páně. Tento fakt umocnil sugestivitu soudobé hudební kompozice duchovního obsahu, jejíž hodinová stopáž mohla být nad síly běžného posluchače. Naštěstí skladatel dokázal napsat posluchačsky vstřícný hudební útvar, aniž by se ale jakkoli podbízel, ve kterém se navýsost dramaticky prolíná mluvené slovo, sólový a sborový zpěv a orchestrální part v ostrých kontrastech, jež podtrhují epický a baladický charakter, lyrický, neobyčejně barevný, a naproti tomu i drsný až drásavý. Role recitátorů se ujali herci Miroslav Táborský a Otakar Brousek, jako sólisté se představili sopranistka Michaela Gemrotová a barytonista Roman Hoza. Současně vystoupily Kühnův smíšený sbor, Chlapecký sbor Bonifantes a samozřejmě Filharmonie Hradec Králové, a to pod taktovkou maďarského dirigenta Istvána Dénese (stejně jako při premiéře).

Vnitřní prostor funkcionalistického kostela Božského Srdce Páně, bez zlata a dalších okázalostí, jen s obrazy Křížové cesty, byl cele zaplněn lidmi a hudebními nástroji. Seděl jsem v lavici na straně vedle orchestru, na dotek od harfy (a mladé harfenistky), vedle malých chlapců-zpěváčků ve slušivých červených vestičkách, blízko půvabné sopranistky, tří bicistů a dvojice herců na kazatelně. Viděl jsem také výborně na dirigenta, který těleso řídil celou škálou rázných i niterných gest. Filharmonie Hradec Králové hrála s obrovským nasazením; sledoval jsem mně nejbližší housle, kterým dirigent vtiskl hrubost i měkkost, dokonce vzdechy, výkřiky, nebo naopak lehkost a až nebeskou zpěvnost. Violoncella a obzvláště kontrabasy mne až uhranuly svojí sveřepostí a emocionalitou, v některých pasážích dokonce až rockově tvrdily muziku. Dřeva a již tradičně žestě dokázaly zahřmít takovým způsobem, že jsem nedýchal, stejně tak ale vnikaly do srdce neobyčejnou barevností. Úžasným způsobem zvukovou materii zahušťovaly bicí nástroje se širokým arzenálem zvonivých, alikvótních i hřmotných tónů. Mluvené sólo, které se jen výjimečně ztrácelo v orchestrální mase, vyznělo v podání ostřílených herců skutečně sugestivně. Smíšený sbor utvrzoval a rozvíjel mluvený text a zároveň tvořil protipól čistoskvoucímu projevu malých chlapců, jejichž zpěv vyjadřoval nevinnost, potažmo naději. Chlapecký hlas také ohlašoval jednotlivá zastavení Křížové cesty. A tomu všemu nasadily úžasnou korunu varhany; když zazněly, ať už společně s orchestrem či dokonce v sóle (to v posledním, 14. zastavení), běhal mi mráz po těle a uvnitř jsem hořel...

Výkon sólistů nijak nezaostal, nebyl utopen v orchestrálních erupcích. Gemrotová vládla sice vlídným, ale plnokrevným a emocionálně odstíněným sopránem, a bylo jí výborně rozumět. Hozův baryton byl patřičně výrazný a tvárný, a třeba jeho part v staccatu v Pátém zastavení byl doslova dechberoucí. Ačkoli jsem měl k němu relativně daleko.

Hurník napsal dílo, jež navzdory rozměrnosti neztrácí ani na okamžik dech, razanci, dramatičnost. I lyrické, vyloženě zpěvné části nepůsobí sirupovitě, nejsou úlitbou líbivosti. Jde samozřejmě o eklektické dílo, v němž autor dokázal využít všech ústrojných inspirací k neplagiátorskému uchopení a transformaci v novou kvalitu. Ať už tam slyšíme Wagnera, Janáčka, Poulenca, Messiaena, Glasse či mistry filmové hudby (Shore, Newton Howard, Zimmer), nebo rockové prvky, a dokonce rock´n´rollový rytmus již v úvodním orchestrálním vzepětí.

V závěru oratoria zaznělo: Kriste, máš tolik šancí na smrt a vzkříšení, kolik je lidí na světě. Každý z nás může být Tvým hrobem a každý z nás Tvým zmrtvýchvstáním. Drž nás, ať nesejdeme z křížové cesty. Amen... Neubránil jsem se mocnému dojetí.

Další provedení se uskuteční na Květnou neděli, 25. března, také (a poprvé) v Praze, a to v katedrále sv. Víta a Vojtěcha na Pražském hradě. Nenechte si ujít skutečně silný umělecký a duchovní zážitek!

Jan Hocek

Touhy nenaplněné v hudbě naplněné

  • kdy vyšlo: 18/12/2017

TOUHY NENAPLNĚNÉ – tak nazvala FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ další ze svých koncertů abonentní řady Žlutá, čili Malého symfonického cyklu. 14. prosince tak zazněly skladby Jeana Sibelia, Jaroslava Křičky, Martina Hyblera a Bohuslava Martinů, a to pod taktovkou Miriam Němcové. Koncert byl věnován památce prof. Václava Riedlbaucha…

„Labuť z Tuonely op. 22 č. 2“ je jednou ze čtyř legend „Lemminkäinen“, jež Sibelius zkomponoval na konci 19. století podle finského eposu Kalevala. Bylo to v době, kdy mateřštinou tohoto finského skladatele byla švédština a jeho vlast patřila Rusku. Proto se rozhodl zhudebnit část národního eposu jako zdroje vlasteneckého uvědomění. Stěžejní part zde náleží anglickému rohu a v Hradci Králové se ho ujala hobojistka Tereza Kučerová, letošní absolventka pardubické konzervatoře. A výtečně! Na pozadí staccatových smyčců, občas rozdrobených, ale emocionálně chladných, se kontrastně vzpíná úchvatný zpěv tohoto nepříliš využívaného sólového nástroje.

Jaroslav Křička patří ke generaci Nováka a Suka, tedy k české hudební moderně. Hlavním vyjadřovacím jazykem byl symbolismus. Proto není divu, když Křička v časech pedagogického působení v Rusku (1906-09) započal se zhudebňováním vybraných básní ruského symbolisty Konstantina Balmonta. Vznikl tak cyklus čtyř písní pro hlas a orchestr „Severní noci op. 14“. Křičkovi se podařilo zkomponovat nejen rozervané, tíživé, místy dekadentní dílo („…Proč tak teskně plíčí její žaloby? /Proč tak bouřně chví se její hruď? /Snad že duše její touží zmírajíc, /sen své lásky volá marně zpět?!“ - „Labuť“), ale též zvukomalebné impresionistické či pozdně romantické obrazy, jako tomu je v písních „Albatros“ a „U skandinávských skal“. Mezi ně je ale vklíněna ještě „Ukolébavka“, a ta celý cyklus příjemně odlehčuje. Zvláště, když mezzosopranistka Michaela Zajmi, která se ujala pěveckého partu, dokázala zdůraznit až dětskou hravost půvabné melodie. Na opačném výrazovém pólu pak bývala bohužel poněkud utopená v moři dramatické hudby. Ale to nijak nebránilo citově silnému prožitku při poslechu - „…S přírodou touží se slíti/tou krásnou, tou mocnou a věčnou, /kapkou chce být ve vesmíru, /píseň svou slít s písní tvou, ó moře!

Čtyřicetiletý skladatel Martin Hybler, žák Riedlbaucha a Kurze, je typickým syntetikem, jenž vychází ze „starých“ kompozičních forem. To mu však nebrání v nalezení vlastního osobitého vyjádření, jež je opřeno o folklor, především moravský. To je i případ „Koncertu pro hoboj a komorní orchestr op. 26“ (2005), který je postaven na písni „Ó, lásko, lásko, ty nejsi stálá“. Skladatel ji zdramatizoval místy až vyhroceně, na ostří. Jak se sám vyjádřil, chtěl svou skladbou připomenout všechny nenaplněné milostné vztahy. Instrumentář orchestru byl rozšířen navíc o kytaru a baskytaru, které celkový zvuk umocňovaly. Hobojový part patří k těm technicky nejobtížnějším a sólista Vilém Veverka se ho zhostil se vší parádou. Opravdu šlo o strhující výkon. Už nástup byl úchvatný: dronový a přitom dravý tón hoboje mi vzal dech. A to jsem ještě netušil, že v samotném finále skladby zazní dvouminutový nepřerušovaný proud hobojového vysokého napětí! A mezitím jsem byl vtažen do vypjatého souboje sólového nástroje se symfonickou masou, v němž Veverkův hoboj osciloval mezi lyrickým vzdechem, bolestínstvím zraněného milence a rvavostí až zvířecí. Interpret doslova vycedil z nástroje krev. Filharmonie byla úžasným způsobem napojena na sólistu, takže hudba působila plasticky, mnohovrstevnatě, dynamicky a emocionálně přesvědčivě; zvuk se proměňoval, přeléval, burácel i chrčel, aniž by se přehltil; hudební obraz byl sice občas drsný, ale vždy ostrý a jasně definovaný. Sólový hoboj zůstával také zcela osamocen, což Veverka využíval k dechberoucím kadencím, umocněným sugestivními hereckými gesty.

Po přestávce pak zazněla již jediná kompozice, ale zato vskutku vydatná - „Symfonie č. 4 H 305“ Bohuslava Martinů z roku 1945. Jeho nejoptimističtější orchestrální dílo je syceno vírou v brzký návrat z americké emigrace zpět do vlasti. Jenže pak šokován sleduje politický proces s Václavem Talichem a návrat si rozmýšlí. V létě o rok později utrpěl těžký úraz a cestu domů opět odložil. Po Únoru 1948 mu vlast dala najevo, že jeho návrat není žádoucí. Ale ještě 7. března provedla Česká filharmonie tuto symfonii na slavnostním koncertu k narozeninám prezidenta Beneše; poprvé pod taktovkou Václava Neumanna, jenž zaskočil za nemocného Rafaela Kubelíka. O dva roky později již česká kritika toto dílo a vůbec vše od Martinů ostře odmítla jako odraz kapitalistického úpadku. Skladateli se brána do vlasti uzavřela navždy…

Čtvrtá symfonie Martinů je protkána nejen nitkami zpěvných melodií, výbuchy radosti a jásotu, ale též střihy do niterného stesku a smutku (dozvěděl se o smrti matky, jež skonala rok předtím). Filharmonie Hradec Králové pod až chirurgicky přesnou taktovkou Miriam Němcové zvládala navýsost mistrně všechny polohy nesnadného neoromantického díla, jež v sobě spojuje hudbu programní i absolutní, fúzi tradičních i moderních, veskrze experimentálních prvků. Všechny sekce symfonického tělesa byly propojeny bez sebemenšího zakolísání, schopny dynamických, rytmických, výrazových i zvukomalebných proměn beze švů.

Nezbývá již nic jiného, než zvolat: Bravo!

Jan Hocek

Filharmonie Hradec Králové učinila z Mahlera soudobého skladatele

  • kdy vyšlo: 26/5/2017

Poslouchat živě prováděného Mahlera je vždycky svátek. Zvláště, když jde o některou z jeho devíti symfonií. V sále Filharmonie Hradec Králové zazněla 25. května stominutová Symfonie č. 3 d moll pro alt, chlapecký sbor, ženský sbor a orchestr, samozřejmě v podání domácí Filharmonie pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera, altistky Jany Sýkorové, Českého chlapeckého sboru Boni Pueri (sbormistr Pavel Horák) a ženské části Pražského filharmonického sboru (s Lukášem Vasilkem).

Před koncertem v kavárně Note v budově Filharmonie přednášel Lukáš Hurník na témata, jež s dílem Gustava Mahlera, potažmo s jeho 3. symfonií, úzce souvisejí: Příroda v hudbě, Pastorální motivy, Imprese, Filozofie a Panteismus, čili: všechno, co jest, tvoří jeden celek, který je božské povahy. A bez nadsázky řečeno, večer s Mahlerovou hudbou měl božskou povahu…

Vše, co chtěl tvůrce sdělit tehdejším posluchačům, je dodnes platné. Vidím to na mladých lidech, jak hltají třeba Nietzscheho, s jehož myšlenkami 3. symfonie bezprostředně souzní. Sice jsme my, současní lidé, podstatně vzdálenější Přírodě než byli naši předkové na konci 19. století, přesto se k ní opakovaně přimykáme, kdykoli nás moderní civilizace zradí. Nebo když pocítíme prázdnotu duše, ztrátu smyslu našeho bytí. Problémem je samozřejmě způsob, jakým to Mahler sděluje posluchačům. Dnešní posluchač vnímá čas zcela jinak, takže nejdelší Mahlerova symfonie, mimochodem šestivětá (!), představuje pořádnou porci náročné hudby! A znamená vždycky výzvu. Kdo ji přijme, má šanci objevit zázračný svět…

Pokud bych měl zhodnotit výkon Filharmonie Hradec Králové a všech protagonistů na pódiu, začnu od konce, protože jsem nucen (a činím tak s nadšením) navázat na předchozí větu. Ano, většina posluchačů v zaplněném sále se ocitla v onom zázračném světě a dala to najevo dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem vestoje. V čem spočíval úspěch tohoto provedení?

Plasticita, dynamika a barevnost orchestrálního zvuku byla až omamující. První dvě věty představovaly výsostně dramatický monolit, kde se všechny protiklady neuvěřitelným způsobem prolínaly; rozechvělá jímavost přírodní lyriky se střetávala s mnohdy až bolestnou tragičností, vánek s bouří, avšak s vědomím toho, že jedno bez druhého by ztratilo smysl. Úvodní hornové fanfáry vyzněly patřičně šťavnatě, stejně tak v symfonické hudbě výjimečný part pozounu mne až zvedal ze sedadla. A do toho všeho přichází i uvolnění v podobě názvuků c. k. vojenských dechovek. Tady prokazuje skladatel ještě smysl pro humor, jeho život v době komponování tohoto díla (1893-96) neměl ony pozdější tragické kontury, projevující se až niterným bolestínstvím. Ve třetí větě, nádherně procítěné a do všech barevných a dynamických nuancí odstíněné, vévodil sólový kornet, umístěný mimo orchestr, a to z nejvyšší lóže. Až ve čtvrté části symfonie se ozve první zpívaný part, altový. Jana Sýkorová jej pojala s hlubokým, až meditativním ponorem do každého německého slova, včetně delšího doznění koncovek, čímž výrazu dodala na mystičnosti, zároveň pokoře a vlastně i osudovosti. V následující větě se k ní přidává ženský sbor, umístěný za orchestrem, a dětský chór z nejvyšších lóží. Ten dodává celé větě radostný, ba rozverný tón, včetně jiskřivého bim bam a motivu z písňového cyklu Chlapcův kouzelný roh. Kontrast mezi ženským a dětským elementem na mne působil nesmírně optimisticky, což ale vzápětí pohltily a rozpustily zprvu všeobjímající, poté čím dál intenzivnější elegické smyčce závěrečné věty. Maně jsem si vybavil Adagio pro smyčce Samuela Barbera a onu filmovou sekvenci z filmu Četa. A Filharmonie Hradec Králové a Andreas Sebastian Weiser takový účinek ještě více prohloubili a poté strhujícím způsobem vygradovali již v plné síle všech sekcí. Žestě byly sice na Mahlera až příliš ostré, doslova bolely, ale mně se to líbilo. Mahler tak vstoupil s plnou razancí do naší současnosti…

Bravo!

Jan Hocek

Výjimečný zážitek ze symfonické pocty Michaelu Jacksonovi

  • kdy vyšlo: 19/5/2017

Jedním z crossoverových projektů, jimiž Filharmonie Hradec Králové vychází vstříc širší posluchačské veřejnosti, je „Michael Jackson Symphony“. Vznikl z popudu královéhradeckých filharmoniků a nových aranží se zhostil Martin Kumžák, jehož Moondance Orchestra královéhradecké těleso také posílilo. Pod Kumžákovou taktovkou zazněla tato pocta králi popu s duší dítěte v zaplněném Sále Filharmonie Hradec Králové třikrát během května. Já byl přítomen třetímu provedení 16. května.

A hned v úvodu musím předeslat, že aktéři na pódiu i posluchači v hledišti si koncert užívali vskutku náramně. V případě filharmoniků to bylo obzvlášť markantní; vidět jindy vážné filharmoniky pokyvovat do rytmu nejen hlavami, ale i celým tělem, všelijak si poklepávat nohou, prsty i smyčcem, to je opravdu vzácností. Naštěstí nasazení a nadšení nepřekrylo interpretační ponor a hluboké emoce, jež lze vydolovat spíše z velkých děl klasické hudby. Filharmonie Hradec Králové se svými zkušenostmi se soudobou hudbou, kdy zvláště ta americká zhusta čerpá z jazzu, funku i rocku, hrála opravdu výtečně. V lyrické poloze dominovaly samozřejmě smyčce, ale nejvíc mne zaujala barevnost dřevěných dechových nástrojů. V rytmicky i výrazově hutnější poloze již tradičně excelentní žestě výtečně doplňovaly jazzověji laděné dechy Moondance Orchestra a výborná sekce bicích nástrojů se kongeniálně snoubila s jazz-rockovou rytmikou.

V této souvislosti musím vyzdvihnout aranžérský um Martina Kumžáka. Evidentně se nechal inspirovat legendárním Quincym Jonesem, mimochodem osmadvacetinásobným držitelem ceny Grammy, který se významnou měrou podílel na trojlístku nejlepších alb Michaela Jacksona - „Off the Wall“ (1979), „Thriller“ (1982) a „Bad“ (1987). Jeho schopnost organicky mísit symfonický zvuk s jazzově bigbandovými sazbami (včetně sólových chorusů) a spíše rockovou rytmikou umožnila vzniknout přirozeně znějící fúzi, z níž nic netrčelo a nepůsobilo nepatřičně. Ostatně s tímto způsobem hudebního křížení má Kumžák již zkušenosti (např. kapela Lucie a FOK v roce 2004).

Z čeho jsem měl ale obavy, byla pěvecká složka projektu. Michael Jackson byl (a zůstává) výjimečným zpěvákem, přesahujícím popovou škatulku. Rozhodně jeho písně nemohly znít jako nějaké muzikálové highlights; když jsem se před začátkem koncertu díval na repertoár, měl jsem oprávněné obavy, že půjde právě jen o nějaké best of bez ladu a skladu. Naštěstí tomu tak nebylo. A to považuji za největší klad večera a před zpěváky smekám o to více!

Absolutorium zaslouží všichni čtyři vokalisté a vokalistky. Od počátku exceloval Dušan Marko; jeho zpěv nepohltil ani mohutný zvuk v úvodním „Thrilleru“, což bylo pro začátek opravdu pořádné sousto! V baladě „You Are Not Alone“ zvedl svým procítěným soulovým projevem v posluchačích bouři nadšení. Nechával se prostoupit i latino-americkým duchem v „Remember The Time“ či z něho vytryskla radost v chytlavě rozverné písni „Blame It On the Boogie“. Naďa Wepperová, mimochodem profesorka zpěvu na pražské Konzervatoři, potřebovala evidentně čas na rozezpívání. V tom jí pomohlo sólo v nádherně klenuté, smyčci, harfou a kytarou vyšperkované baladě „Much Too Soon“. V „Keep the Faith“ již kralovala, v sólově zpívané „Little Susie“ před přestávkou pak doslova omámila. V druhé polovině koncertu z ní už soulové emoce přímo tryskaly! Její vrchol přišel se sugestivně interpretovaným sólem v „She´s Out Of My Life“. Zpočátku poněkud upozaďovaný Dušan Kollár dostal první velkou příležitost v jedné z nejúchvatnějších Jacksonových písních „Billie Jean“. Jeho příjemně zabarvený barytonový témbr se mi pak zalíbil úplně nejvíc. Byl totiž naprosto svůj; nebyl tak exaltovaný, jacksonovsky virtuózní, přesto (a nebo právě proto) dokázal udržet napětí i v takových nadupaných kusech, jako ellingtonovsky šlapající „Black Or White“ (ten zazněl jako první po přestávce, takže posluchače okamžitě vtáhl do koncertu), kde se jeho frázování blížilo bebopu, nebo ve funky nářezu spojené dvojice písní „Another Part Of Me“ a „Blood On the Dance Floor“. Patrně největší star mezi vokalisty, Dasha, excelovala v onom typicky soulovém projevu a´la Tamla Motown, což bylo nejmarkantnější např.v „Human Nature“ nebo v baladičtější formě v „I Just Can´t Stop Lovin´You“. Perfektním frázováním poté ozdobila pomalou i svižnou část sólové písně „Man In the Mirror“. A pak již koncert gradoval díky všem zpěvákům Ti totiž tvořili i regulérní vokální kvarteto, jež kralovalo nejzářněji v závěrečných, mistrně vystavěných Jacksonových peckách „Will You Be There“, vyznívající jako oslavný hymnus, „I Want You Back“ a „I´ll Be There“, povýšených na neobyčejně intenzivní emoční zážitek!

Tím byl vlastně celý koncert ve znamení symfonické pocty Michaelu Jacksonovi…

Jan Hocek

Ocenění dirigenta Mauffrayho s nahrávkami Filharmonie Hradec Králové

  • kdy vyšlo: 28/4/2017

Americký dirigent Paul Mauffray, který s naší Filharmonií dlouhodobě spolupracuje, se stal třetí rok po sobě finalistou soutěže „The American Prize for Professional Conductors“ – v tomto roce byl navíc odměněn třetím místem. Pozoruhodné a potěšující je, že všechny jím zaslané nahrávky byly pořízené při koncertech ve Filharmonii Hradec Králové, konkrétně při edukativních koncertech Oranžové abonentní řady pro rodiny s dětmi. Velice nás těší, že kvalita našich společných koncertů dochází každoročně uznání.

http://theamericanprize.blogspot.cz/2017/04/conductor-winners-orchestra-all.html

The American Prize je každoročně vyhlašovaná soutěž, při níž jsou na základě záznamů a nahrávek posuzovány umělecké výkony těles, či jednotlivců. Soutěží se v kategoriích: profesionálové, vysoké školy / univerzity, chrámy/kostely, komunity a střední školy. Vítěz obdrží finanční odměnu, profesionální uznání a místní, národní i mezinárodní renomé. Pořadatelem soutěže je společnost Hat City Music Theater, nezisková organizace se sídlem v Danbury v Connecticutu. Soutěž byla založena v roce 2009. Přihlásit se mohou jak občané Spojených států, žijící zde, či v zahraničí tak i zájemci z jiných zemí, kteří zrovna žijí, pracují anebo studují ve Spojených státech amerických, či na kterémkoliv území Spojených států.

-PR-

recenze Vlasty Reittererové ke koncertu FHK 23. února (B6) – Foerster, Penderecki

  • kdy vyšlo: 02/2017

Pět abonentních řad, mimořádné koncerty, festival Hudební fórum, účast na Smetanových dnech v Plzni, na Festivalu Pardubické hudební jaro a dalších podnicích – Filharmonie Hradec Králové se prezentuje činností nejen bohatou, ale také dramaturgicky zajímavou. V jejích programech se objevují rovnovážně díla osvědčeného kmenového repertoáru vedle seznámení s méně známými a novými skladbami i pořady tzv. „cross over“.

Ve čtvrtek 23. února tak při abonentním koncertu zazněla díla Josefa Bohuslava Foerstera a Krzysztofa Pendereckého. První z autorů patří sice ke klasikům české hudby, v programech se však objevuje spíše výjimečně. Krzysztof Penderecki je klasik hudby 20. století, a to nejen polské. Uvedení Foersterovy Symfonie č. 4 c moll op. 54 „Veliká noc“ a Pendereckého Te Deum spojovala křesťanská myšlenka. Ve Foersterově symfonii se prolíná s prožitkem velikonočních svátků jako svátků jara, jak je vnímalo dětství, až k závěrečnému uvědomění jejich posvátného významu. A Krzysztof Penderecki věnoval své Te Deum z roku 1980 papeži Janu Pavlu II., jehož význam si s odstupem let teprve plně uvědomujeme.

Foersterova hudba je ve všech složkách vyvážená, působí smířlivě a vyrovnaně – taková byla i skladatelova nekonfliktní povaha –, neprozrazuje osobní pochybnosti, vnitřní sváry, neprovokuje a nedráždí. Snad jsou to právě tyto vlastnosti, pro které zůstává Foerster dnes v repertoáru stranou. Srovnání s Gustavem Mahlerem, jaké se občas objevuje, nemá opodstatnění. Foersterova Veliká noc není líčením tragédie ukřižování, je vzpomínkou téměř idylickou, včetně závěrečného obrazu zmrtvýchvstání. Dirigent Andreas Sebastian Weiser dbal v duchu skladatelovy uměřenosti ve volbě prostředků na míru i v interpretaci. Nepřipustil tempové ani dynamické výkyvy; pouze hornová sekce (má vynikající hráče!) trochu příliš vyčnívala. Harmonium v závěru přece jen nemohlo plně nahradit varhanní part, koncertní sály bez nich však jinou možnost nemají.

Kontrast s Pendereckého Te Deum nemohl být větší. Hymnus na oslavu Boha a prosba o jeho záštitu pro čtyři sólisty, sbor a orchestr je plný naléhavosti a k Foersterově symfonii tvořil výtečnou protiváhu a zároveň doplněk. Ve skvělé formě se (opět jednou) představil Pražský filharmonický sbor, připravený Lukášem Vasilkem. Ze čtyř sólistů se se svým partem nejlépe vyrovnali mezzosopranistka Anna Lubańska a basista Szymon Kobyliński. Témbr slovenského tenoristy Ondreje Šalinga působil ve srovnání s nimi málo výrazně. Sopranistka Ewa Biegas, zřejmě v domnění, že se jedná o moderní dílo, nasadila zbytečně rovný, ostrý tón, ve výškách jako by na hranici svých možností.

Koncert byl spojen s vernisáží výstavy o životě a díle Josefa Bohuslava Foerstera, kterou ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové připravila Společnost Josefa Bohuslava Foerstera, z. s. a zpěvem Foersterova sboru Lesní studánka ji uvedl královéhradecký sbor Jitro. V prostorách FHK bude výstava přístupná do 10. března 2017.

-VR-

úryvek z úvodníku v kulturním měsíčníku Escape (zkráceno)

  • kde vyšlo: Escape - kulturní měsíčník města Hradec Králové, ročník 4, číslo 11
  • kdy vyšlo: 11/2016

A teď, když jsem naštval všechny strany, přijde to lepší. Nasadím úsměv klauna, místo mačety se vyzbrojím perem. Kdo ví, co by o téhle době natočil komik Charlie Chaplin. V druhé půlce října jsem byl na Chaplinově filmové hudbě a tak milý kulturní zážitek jsem si už dlouho neodnesl. A to nejen hudební, ale přímo multimediální, za filmové projekce i performance skutečných (a okouzlujících) mimů. Nejen, že jsem se dozvěděl, že Chaplin si pro svoje filmy psal hudbu sám. Ale hlavně mi zase došlo, že Filharmonie nemusí znamenat škrtící límeček a usínání u rozvláčných tónů.

-PH-

úryvek z recenze CD Andrei Tögel Kalivodové „Moje nej“ v časopie Hudební rozhledy (zkráceno)

  • kde vyšlo: Hudební rozhledy 11/2016, ročník 69
  • kdy vyšlo: 11/2016

Královéhradecká Filharmonie řízená dirigentem Leošem Svárovským neměla lehký úkol v jediném večeru obsáhnout široké stylové rozmezí programu, obstála však úspěšně. Že jí nebude dělat větší problémy Händel nebo klasikové 19. století, se dalo předpokládat. Ale hned samotný nástup, orchestrální úvod k Fantomovi opery, vyznívá (alespoň na nahrávce) tak impozantně, že by hradeckým filharmonikům mohl závidět lecjaký specializovaný muzikálový orchestr. A uznání si zaslouží také jejich podání Bernsteina.

Jaroslav Someš

reakce na abonentní koncert Ž4 ve čtvrtek 28/4 2016

Abonentní koncert Filharmonie Hradec Králové ve čtvrtek 28. 4. by mohl směle nést název „Slovanský“. Díla ruských a českých skladatelů Glinky, Foerstera, Borodina a Janáčka zněla pod taktovkou šéfdirigrnta orchestru Andrease Sebastiana Weisera, sólistou ve Foersterově houslovém koncertu byl náš špičkový houslista Ivan Ženatý.

Předehra k opeře Ruslan a Ludmila Michajla Ivanoviče Glinky zahájila koncert v plném lesku. Zářivý, vyvážený a  kompaktní zvuk orchestru zdobily především výborně sehrané smyčce – jak v efektních a brilantních pasážích prvních houslí, tak v expresivní melodii violoncel. Vynikající entrée tak připravilo půdu následujícímu dílu – 2. houslovému koncertu d moll Josefa Bohuslava Foerstera.

Toto dílo rozhodně nepatří k obvyklému repertoáru a v rámci koncertantního žánru působí značně atypicky. Sólový part je sice vrcholně náročný, ale velmi neokázalý. Za celou dobu jen v několika prchavých momentech sólové housle „kralují“ orchestru a předvedou pár brilantních pasáží. Jinak se sólový part rozvíjí převážně v kantabilní poloze a střídavě se zanořuje do polyfonního přediva orchestru, nezřídka ve vysloveně komorních nástrojových kombinacích. Dílo je tak mimořádně citlivé na souhru a zvukovou vyváženost.

Není mnoho houslistů, kteří se s touto nelehkou skladbou dovedou ztotožnit: Ivan Ženatý se ukázal být ideální volbou. Jeho vzácně introspektivní, až filosoficky ponořený výkon s obsahem díla dokonale souzněl. Ve zmíněných komorně instrumentovaných partiích se zvuk jeho houslí citlivě pojil s ostatními nástroji, přičemž sólové vstupy jednotlivých členů orchestru byly vesměs výborně zvládnuté. V exponované kantiléně dokázal Ženatý skutečně „táhnout“ celý orchestr, znamenitě vedený dirigentem Weiserem. Vzájemné porozumění vyústilo ve skutečně procítěný dialog. Interpretačně i posluchačsky nesnadné dílo tak vyznělo jako opravdové myšlenkové poselství autora a právem si vysloužilo nadšený aplaus. Na ten zareagoval Ženatý skvělým přídavkem, v němž dal své svrchované virtuositě naplno zazářit. Zvukem svých mistrovských houslí suverénně zaplnil celý sál a vysloužil si další ovace publika.

Po přestávce přišly na řadu nejprve Borodinovy Polovecké tance. Skvělá, invenčně bohatá a osobitá hudba působí dojmem, že „se hraje sama“, avšak partitura skrývá řadu úskalí a místy může svádět až k barbarskému hýření zvukem. Weiser dokázal nejen znamenitě vyvažovat veškeré tempové vztahy a přechody, ale při vší efektnosti dokázal také zvuk orchestru modelovat kultivovaně a elegantně.

Završením programu a dotvrzením vztahů mezi českou a ruskou hudbou byla Janáčkova symfonická rapsodie Taras Bulba. Vrcholný projev Janáčkova geniálně osobitého hudebního myšlení patří k vůbec nejnáročnějším orchestrálním dílům. I tuto partituru uchopil dirigent s naprostým porozuměním a orchestr se vypjal k úctyhodnému výkonu. Jen máloco by bylo možno vytknout: možná trochu příliš rozvláčné základní tempo první věty, v němž zároveň poněkud zanikaly sólové partie dechů. Také v hymnickém závěru věty třetí měli někteří hráči sklon trochu utíkat, dirigent však ihned těleso zkáznil a velebné tempo udržel až do závěrečného akordu. Těchto pár nedokonalostí bylo naprosto potlačeno celkovým skvělým dojmem. Prudké změny temp a nálad, strhující dramatismus i smysl pro epickou šíři závěru zvládl orchestr pod svým šéfdirigentem na výbornou. Dlouhé ovace ve stoje toho byly přesvědčivým důkazem.

-MN-