Touhy nenaplněné v hudbě naplněné

18.12.2017 | TOUHY NENAPLNĚNÉ – tak nazvala FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ další ze svých koncertů abonentní řady Žlutá, čili Malého symfonického cyklu. 14. prosince tak zazněly skladby Jeana Sibelia, Jaroslava Křičky, Martina Hyblera a Bohuslava Martinů, a to pod taktovkou Miriam Němcové. Koncert byl věnován památce prof. Václava Riedlbaucha…

„Labuť z Tuonely op. 22 č. 2“ je jednou ze čtyř legend „Lemminkäinen“, jež Sibelius zkomponoval na konci 19. století podle finského eposu Kalevala. Bylo to v době, kdy mateřštinou tohoto finského skladatele byla švédština a jeho vlast patřila Rusku. Proto se rozhodl zhudebnit část národního eposu jako zdroje vlasteneckého uvědomění. Stěžejní part zde náleží anglickému rohu a v Hradci Králové se ho ujala hobojistka Tereza Kučerová, letošní absolventka pardubické konzervatoře. A výtečně! Na pozadí staccatových smyčců, občas rozdrobených, ale emocionálně chladných, se kontrastně vzpíná úchvatný zpěv tohoto nepříliš využívaného sólového nástroje.

Jaroslav Křička patří ke generaci Nováka a Suka, tedy k české hudební moderně. Hlavním vyjadřovacím jazykem byl symbolismus. Proto není divu, když Křička v časech pedagogického působení v Rusku (1906-09) započal se zhudebňováním vybraných básní ruského symbolisty Konstantina Balmonta. Vznikl tak cyklus čtyř písní pro hlas a orchestr „Severní noci op. 14“. Křičkovi se podařilo zkomponovat nejen rozervané, tíživé, místy dekadentní dílo („…Proč tak teskně plíčí její žaloby? /Proč tak bouřně chví se její hruď? /Snad že duše její touží zmírajíc, /sen své lásky volá marně zpět?!“ - „Labuť“), ale též zvukomalebné impresionistické či pozdně romantické obrazy, jako tomu je v písních „Albatros“ a „U skandinávských skal“. Mezi ně je ale vklíněna ještě „Ukolébavka“, a ta celý cyklus příjemně odlehčuje. Zvláště, když mezzosopranistka Michaela Zajmi, která se ujala pěveckého partu, dokázala zdůraznit až dětskou hravost půvabné melodie. Na opačném výrazovém pólu pak bývala bohužel poněkud utopená v moři dramatické hudby. Ale to nijak nebránilo citově silnému prožitku při poslechu - „…S přírodou touží se slíti/tou krásnou, tou mocnou a věčnou, /kapkou chce být ve vesmíru, /píseň svou slít s písní tvou, ó moře!

Čtyřicetiletý skladatel Martin Hybler, žák Riedlbaucha a Kurze, je typickým syntetikem, jenž vychází ze „starých“ kompozičních forem. To mu však nebrání v nalezení vlastního osobitého vyjádření, jež je opřeno o folklor, především moravský. To je i případ „Koncertu pro hoboj a komorní orchestr op. 26“ (2005), který je postaven na písni „Ó, lásko, lásko, ty nejsi stálá“. Skladatel ji zdramatizoval místy až vyhroceně, na ostří. Jak se sám vyjádřil, chtěl svou skladbou připomenout všechny nenaplněné milostné vztahy. Instrumentář orchestru byl rozšířen navíc o kytaru a baskytaru, které celkový zvuk umocňovaly. Hobojový part patří k těm technicky nejobtížnějším a sólista Vilém Veverka se ho zhostil se vší parádou. Opravdu šlo o strhující výkon. Už nástup byl úchvatný: dronový a přitom dravý tón hoboje mi vzal dech. A to jsem ještě netušil, že v samotném finále skladby zazní dvouminutový nepřerušovaný proud hobojového vysokého napětí! A mezitím jsem byl vtažen do vypjatého souboje sólového nástroje se symfonickou masou, v němž Veverkův hoboj osciloval mezi lyrickým vzdechem, bolestínstvím zraněného milence a rvavostí až zvířecí. Interpret doslova vycedil z nástroje krev. Filharmonie byla úžasným způsobem napojena na sólistu, takže hudba působila plasticky, mnohovrstevnatě, dynamicky a emocionálně přesvědčivě; zvuk se proměňoval, přeléval, burácel i chrčel, aniž by se přehltil; hudební obraz byl sice občas drsný, ale vždy ostrý a jasně definovaný. Sólový hoboj zůstával také zcela osamocen, což Veverka využíval k dechberoucím kadencím, umocněným sugestivními hereckými gesty.

Po přestávce pak zazněla již jediná kompozice, ale zato vskutku vydatná - „Symfonie č. 4 H 305“ Bohuslava Martinů z roku 1945. Jeho nejoptimističtější orchestrální dílo je syceno vírou v brzký návrat z americké emigrace zpět do vlasti. Jenže pak šokován sleduje politický proces s Václavem Talichem a návrat si rozmýšlí. V létě o rok později utrpěl těžký úraz a cestu domů opět odložil. Po Únoru 1948 mu vlast dala najevo, že jeho návrat není žádoucí. Ale ještě 7. března provedla Česká filharmonie tuto symfonii na slavnostním koncertu k narozeninám prezidenta Beneše; poprvé pod taktovkou Václava Neumanna, jenž zaskočil za nemocného Rafaela Kubelíka. O dva roky později již česká kritika toto dílo a vůbec vše od Martinů ostře odmítla jako odraz kapitalistického úpadku. Skladateli se brána do vlasti uzavřela navždy…

Čtvrtá symfonie Martinů je protkána nejen nitkami zpěvných melodií, výbuchy radosti a jásotu, ale též střihy do niterného stesku a smutku (dozvěděl se o smrti matky, jež skonala rok předtím). Filharmonie Hradec Králové pod až chirurgicky přesnou taktovkou Miriam Němcové zvládala navýsost mistrně všechny polohy nesnadného neoromantického díla, jež v sobě spojuje hudbu programní i absolutní, fúzi tradičních i moderních, veskrze experimentálních prvků. Všechny sekce symfonického tělesa byly propojeny bez sebemenšího zakolísání, schopny dynamických, rytmických, výrazových i zvukomalebných proměn beze švů.

Nezbývá již nic jiného, než zvolat: Bravo!

Jan Hocek