19.5.2017 | Jedním z crossoverových projektů, jimiž Filharmonie Hradec Králové vychází vstříc širší posluchačské veřejnosti, je „Michael Jackson Symphony“. Vznikl z popudu královéhradeckých filharmoniků a nových aranží se zhostil Martin Kumžák, jehož Moondance Orchestra královéhradecké těleso také posílilo. Pod Kumžákovou taktovkou zazněla tato pocta králi popu s duší dítěte v zaplněném Sále Filharmonie Hradec Králové třikrát během května. Já byl přítomen třetímu provedení 16. května.

A hned v úvodu musím předeslat, že aktéři na pódiu i posluchači v hledišti si koncert užívali vskutku náramně. V případě filharmoniků to bylo obzvlášť markantní; vidět jindy vážné filharmoniky pokyvovat do rytmu nejen hlavami, ale i celým tělem, všelijak si poklepávat nohou, prsty i smyčcem, to je opravdu vzácností. Naštěstí nasazení a nadšení nepřekrylo interpretační ponor a hluboké emoce, jež lze vydolovat spíše z velkých děl klasické hudby. Filharmonie Hradec Králové se svými zkušenostmi se soudobou hudbou, kdy zvláště ta americká zhusta čerpá z jazzu, funku i rocku, hrála opravdu výtečně. V lyrické poloze dominovaly samozřejmě smyčce, ale nejvíc mne zaujala barevnost dřevěných dechových nástrojů. V rytmicky i výrazově hutnější poloze již tradičně excelentní žestě výtečně doplňovaly jazzověji laděné dechy Moondance Orchestra a výborná sekce bicích nástrojů se kongeniálně snoubila s jazz-rockovou rytmikou.

V této souvislosti musím vyzdvihnout aranžérský um Martina Kumžáka. Evidentně se nechal inspirovat legendárním Quincym Jonesem, mimochodem osmadvacetinásobným držitelem ceny Grammy, který se významnou měrou podílel na trojlístku nejlepších alb Michaela Jacksona - „Off the Wall“ (1979), „Thriller“ (1982) a „Bad“ (1987). Jeho schopnost organicky mísit symfonický zvuk s jazzově bigbandovými sazbami (včetně sólových chorusů) a spíše rockovou rytmikou umožnila vzniknout přirozeně znějící fúzi, z níž nic netrčelo a nepůsobilo nepatřičně. Ostatně s tímto způsobem hudebního křížení má Kumžák již zkušenosti (např. kapela Lucie a FOK v roce 2004).

Z čeho jsem měl ale obavy, byla pěvecká složka projektu. Michael Jackson byl (a zůstává) výjimečným zpěvákem, přesahujícím popovou škatulku. Rozhodně jeho písně nemohly znít jako nějaké muzikálové highlights; když jsem se před začátkem koncertu díval na repertoár, měl jsem oprávněné obavy, že půjde právě jen o nějaké best of bez ladu a skladu. Naštěstí tomu tak nebylo. A to považuji za největší klad večera a před zpěváky smekám o to více!

Absolutorium zaslouží všichni čtyři vokalisté a vokalistky. Od počátku exceloval Dušan Marko; jeho zpěv nepohltil ani mohutný zvuk v úvodním „Thrilleru“, což bylo pro začátek opravdu pořádné sousto! V baladě „You Are Not Alone“ zvedl svým procítěným soulovým projevem v posluchačích bouři nadšení. Nechával se prostoupit i latino-americkým duchem v „Remember The Time“ či z něho vytryskla radost v chytlavě rozverné písni „Blame It On the Boogie“. Naďa Wepperová, mimochodem profesorka zpěvu na pražské Konzervatoři, potřebovala evidentně čas na rozezpívání. V tom jí pomohlo sólo v nádherně klenuté, smyčci, harfou a kytarou vyšperkované baladě „Much Too Soon“. V „Keep the Faith“ již kralovala, v sólově zpívané „Little Susie“ před přestávkou pak doslova omámila. V druhé polovině koncertu z ní už soulové emoce přímo tryskaly! Její vrchol přišel se sugestivně interpretovaným sólem v „She´s Out Of My Life“. Zpočátku poněkud upozaďovaný Dušan Kollár dostal první velkou příležitost v jedné z nejúchvatnějších Jacksonových písních „Billie Jean“. Jeho příjemně zabarvený barytonový témbr se mi pak zalíbil úplně nejvíc. Byl totiž naprosto svůj; nebyl tak exaltovaný, jacksonovsky virtuózní, přesto (a nebo právě proto) dokázal udržet napětí i v takových nadupaných kusech, jako ellingtonovsky šlapající „Black Or White“ (ten zazněl jako první po přestávce, takže posluchače okamžitě vtáhl do koncertu), kde se jeho frázování blížilo bebopu, nebo ve funky nářezu spojené dvojice písní „Another Part Of Me“ a „Blood On the Dance Floor“. Patrně největší star mezi vokalisty, Dasha, excelovala v onom typicky soulovém projevu a´la Tamla Motown, což bylo nejmarkantnější např.v „Human Nature“ nebo v baladičtější formě v „I Just Can´t Stop Lovin´You“. Perfektním frázováním poté ozdobila pomalou i svižnou část sólové písně „Man In the Mirror“. A pak již koncert gradoval díky všem zpěvákům Ti totiž tvořili i regulérní vokální kvarteto, jež kralovalo nejzářněji v závěrečných, mistrně vystavěných Jacksonových peckách „Will You Be There“, vyznívající jako oslavný hymnus, „I Want You Back“ a „I´ll Be There“, povýšených na neobyčejně intenzivní emoční zážitek!

Tím byl vlastně celý koncert ve znamení symfonické pocty Michaelu Jacksonovi…

Jan Hocek