Udržet naši planetu živou, zaznělo ve finále Hudebního fóra Hradec Králové

Udržet naši planetu živou, zaznělo ve finále Hudebního fóra Hradec Králové

19.11.2021 | HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ 2021 uzavřel v úterý 16.listopadu třetí koncert. V podání Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou bývalého dlouholetého šéfdirigenta Andrease Sebastiana Weisera zazněly tři pozoruhodné kompozice, a to v české premiéře, a jedna dokonce v premiéře evropské!

Poprvé v Evropě byl uveden „Koncert pro bicí nástroje“, který v roce 2019 zkomponoval americký skladatel a sám výtečný perkusista Andy Akiho (roč.79) přímo „na tělo“ skotskému virtuózovi Colinu Curriemu. A ten ji také v Hradci Králové provedl. Každá ze tří vět pracuje s jinou bicí sestavou. V první větě si sólista vystačí s keramickými miskami na rýži, jež si v obchodech čínské čtvrti v New Yorku otestoval za nelíčeného zájmu personálu. Musel dát do kupy třináct tónových výšek jedné oktávy. Ty jsou doplněny ocelovou pánví. Orchestr chrlí jakési koláže minimalistických fléten, pizzicata houslí, brumlání kontrabasů a řízných žesťů. Opět se potvrzuje, že hradecké žestě byly a nadále jsou chloubou královéhradeckého tělesa. Druhá věta je prošpikována lyrizující marimbou. Zprvu vévodí cinamaticky barevné smyčce, lahodně melodické. Poté dojde k orchestrálnímu vzedmutí, hutnému, intenzivnímu, žestěmi korunovanému. V mezihře pak Currie nechá rozeznít dětské piano, jež evokuje africkou mbiru. Dlužno poznamenat, že všechny předchozí části byly nemahlerovsky aplaudovány publikem. Třetí, závěrečná věta je opravdovým vyvrcholením skvělého koncertního díla. Sólista zde hraje na vibrafon, zvonkohru, malý blanozvučný bubínek a buben s nožním pedálem. Jeho výkon je vskutku strhující a orchestr nezůstává pozadu. Ten minimalisticky perlí, rytmizuje, hraje jako o život, přičemž ani na okamžik neztrácí dech. Neméně šťavnatý je též při zvukomalbě, která nesklouzává ke křečovitosti ani unylosti.

Po přestávce přichází ke slovu legendární minimalista Steve Reich. „Hudba pro ansámbl a orchestr“ z roku 2018 je po jedenatřiceti letech jeho první orchestrální dílo. Autor se inspiroval Bachovým Braniborským koncertem č.5, který je postaven na kontrastu  skupiny sólových nástrojů a orchestru. V případě Reichovy skladby je ansámbl rozšířen na dvacet hudebníků, orchestr pak tvoří smyčce (s výjimkou hráčů u prvních pultů kolem dirigenta) a trubky. V pěti na sebe bezprostředně navazujících větách se nemění tempo, ale průběžný tep udávaný dvěma klavíry. Rytmický tah umocňují pětistrunný kontrabas a baskytara. Proměnlivá dynamika, zvuková vypjatost i zlyričtění místy připomínají Art Zoyd (zvláště pak jejich opus magnum „Phase IV“). Zprvu jsem měl pocit, že v pomalejších pasážích orchestru dochází dech, ale vzhledem k tomu, co následovalo, to byl s největší pravděpodobností záměr. (Porovnával jsem to s nahrávkami jiných těles, dostupných na internetu, abych se ujistil.)

Večer vyvrcholil skladbou „Sustain“ (2018) taktéž amerického skladatele Andrewa Normana (roč.79). Titul kompozice („Udržet“) je odvozen od udržovacího pedálu klavíru, který vyřazuje z činnosti soustavu dusítek, takže s každou zahranou notou volně vibrují všechny struny nástroje. Toto ztvárňuje orchestr s mnohonásobně dělenými smyčci. Norman si v této kompozici představuje, jaké bude vnímání hudby za sto let, zároveň se snaží zachytit zrození i vyhynutí jak na planetě Zemi, tak ve Vesmíru. Norman do svojí skladby vtělil svůj nezměrný smutek z lidské lhostejnosti a destruktivity. Opakuje desetkrát stejnou hudbu, pokaždé však rychleji. Každé nové uvedení ohlásí akord hraný dvěma nestejně rozladěnými klavíry. Poslední část naznačuje totální zkázu, přičemž poslední gesto představují němé tahy smyčců. Tahle skladba by se dala označit jako prubířský kámen kvality každého filharmonického tělesa. A Filharmonie Hradec Králové obstála na jedničku. Smyčce se převalují, noří, opět vynořují, společně s dechy evokují prostorový pohyb, místy dokonce spektrální a plazmatické plochy, zvuková masa se střídavě zahušťuje a vzápětí prozařuje impresemi, drsní, kdy třeba až hysterické smýkání po strunách způsobuje bezmála fyzickou bolest. A jak se ony nápory postupně zkracují, zhušťují a nabývají na intenzitě, slyšel jsem z pódia filharmonického sálu dokonce nefalšovaný freejazzový uragán! Z tohoto až vražedného vyklenutí se pak orchestr doslova zřítí do ticha. Ačkoli jsem něco takového očekával, neboť to vzhledem k tématice bylo logické, zasáhlo mne to plnou silou. Bez osvobozujícího vydechnutí...

autor: Jan Hocek