Recenze a rozhovory

Reakce na abonentní koncert Ž4 ve čtvrtek 28/4 2016

29.4.2016 | Abonentní koncert Filharmonie Hradec Králové ve čtvrtek 28. 4. by mohl směle nést název „Slovanský“. Díla ruských a českých skladatelů Glinky, Foerstera, Borodina a Janáčka zněla pod taktovkou šéfdirigrnta orchestru Andrease Sebastiana Weisera, sólistou ve Foersterově houslovém koncertu byl náš špičkový houslista Ivan Ženatý.

Předehra k opeře Ruslan a Ludmila Michajla Ivanoviče Glinky zahájila koncert v plném lesku. Zářivý, vyvážený a  kompaktní zvuk orchestru zdobily především výborně sehrané smyčce – jak v efektních a brilantních pasážích prvních houslí, tak v expresivní melodii violoncel. Vynikající entrée tak připravilo půdu následujícímu dílu – 2. houslovému koncertu d moll Josefa Bohuslava Foerstera.

Toto dílo rozhodně nepatří k obvyklému repertoáru a v rámci koncertantního žánru působí značně atypicky. Sólový part je sice vrcholně náročný, ale velmi neokázalý. Za celou dobu jen v několika prchavých momentech sólové housle „kralují“ orchestru a předvedou pár brilantních pasáží. Jinak se sólový part rozvíjí převážně v kantabilní poloze a střídavě se zanořuje do polyfonního přediva orchestru, nezřídka ve vysloveně komorních nástrojových kombinacích. Dílo je tak mimořádně citlivé na souhru a zvukovou vyváženost.

Není mnoho houslistů, kteří se s touto nelehkou skladbou dovedou ztotožnit: Ivan Ženatý se ukázal být ideální volbou. Jeho vzácně introspektivní, až filosoficky ponořený výkon s obsahem díla dokonale souzněl. Ve zmíněných komorně instrumentovaných partiích se zvuk jeho houslí citlivě pojil s ostatními nástroji, přičemž sólové vstupy jednotlivých členů orchestru byly vesměs výborně zvládnuté. V exponované kantiléně dokázal Ženatý skutečně „táhnout“ celý orchestr, znamenitě vedený dirigentem Weiserem. Vzájemné porozumění vyústilo ve skutečně procítěný dialog. Interpretačně i posluchačsky nesnadné dílo tak vyznělo jako opravdové myšlenkové poselství autora a právem si vysloužilo nadšený aplaus. Na ten zareagoval Ženatý skvělým přídavkem, v němž dal své svrchované virtuositě naplno zazářit. Zvukem svých mistrovských houslí suverénně zaplnil celý sál a vysloužil si další ovace publika.

Po přestávce přišly na řadu nejprve Borodinovy Polovecké tance. Skvělá, invenčně bohatá a osobitá hudba působí dojmem, že „se hraje sama“, avšak partitura skrývá řadu úskalí a místy může svádět až k barbarskému hýření zvukem. Weiser dokázal nejen znamenitě vyvažovat veškeré tempové vztahy a přechody, ale při vší efektnosti dokázal také zvuk orchestru modelovat kultivovaně a elegantně.

Završením programu a dotvrzením vztahů mezi českou a ruskou hudbou byla Janáčkova symfonická rapsodie Taras Bulba. Vrcholný projev Janáčkova geniálně osobitého hudebního myšlení patří k vůbec nejnáročnějším orchestrálním dílům. I tuto partituru uchopil dirigent s naprostým porozuměním a orchestr se vypjal k úctyhodnému výkonu. Jen máloco by bylo možno vytknout: možná trochu příliš rozvláčné základní tempo první věty, v němž zároveň poněkud zanikaly sólové partie dechů. Také v hymnickém závěru věty třetí měli někteří hráči sklon trochu utíkat, dirigent však ihned těleso zkáznil a velebné tempo udržel až do závěrečného akordu. Těchto pár nedokonalostí bylo naprosto potlačeno celkovým skvělým dojmem. Prudké změny temp a nálad, strhující dramatismus i smysl pro epickou šíři závěru zvládl orchestr pod svým šéfdirigentem na výbornou. Dlouhé ovace ve stoje toho byly přesvědčivým důkazem.

-MN-