Obsah stránky:

Recenze a rozhovory

Koncert FHK 12.1.2012

Ke svému abonentnímu koncertu ve čtvrtek 12.1.2012 nastoupila Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou šéfdirigenta Ondřeje Kukala zjevně velmi dobře připravena.

Již první takty Čajkovského programní předehry Romeo a Julie zaujaly čistotou a vyrovnaností dechové harmonie. Celá skladba se pak rozvíjela s velkým nábojem a znamenitým dramatickým spádem. Rytmicky úsečné allegrové téma vyznívalo velmi energicky, doslova útočně. Kontrast zpěvných partií byl proto znamenitý a návraty úvodního „chorálního“ tématu tvořily ještě další důležitý výrazový protipól.

V následujícím Koncert pro flétnu, harfu a orchestr W.A.Mozarta si orchestr udržel při vší uměřenosti a decentnosti šťavnatý, plnokrevný zvuk. Sólisté byli znamenití: harfenistka Kateřina Englichová s naprostým přehledem a bravurou tlumočila svůj barevně bohatý part, výborným partnerem jí byl katalánský flétnista Claudi Arimany. Zvuk jeho flétny upoutal především neobyčejnou měkkostí a zpěvností, technická brilance k tomu patřila „jaksi mimochodem“, takže výkon obou sólistů působil velmi nenuceně. Právem si proto publikum vytleskalo jejich společný přídavek – poeticky přednesenou Bachovu Sicilianu.

I po přestávce si zachoval program svůj tradiční ráz, i když jen na první pohled: pětidílná suita  Josefa Bohuslava Foerstera Cyrano z Bergeracu rozhodně nepatří k notoricky „obehraným“ titulům. Dílo si svým rozměrem, náročností a závažností v ničem nezadá s programní symfonií. Dirigent Ondřej Kukal k dílu také jako k opravdové symfonii přistoupil.

Prokázal opět svůj vynikající smysl pro stavebnou koncepci složitě členěných celků a nemoylně vystihl všechny jednotící prvky díla. Dokázal všech pět vět vyklenout do mohutného oblouku, směřujícího od lyrické zpěvnosti přes dramatické momenty až k závěrečné katarzi.Výrazově nejobtížnější je třetí věta – plná groteskních, chvílemi až bizarních náladových zvratů. Právě v ní má Foersterův hudební jazyk nejblíže k Mahlerovi.

Zajména zde se Kukal nebál „rozpumpovat“ orchestr až do krajních zvukových poloh, což se znamenitě dařilo zejména dechům. Smyčcová sekce sice projevila v několika okamžicích intonační nejistotu, celkovým výkonem však rozhodně v náročném díle obstála, včetně tématicky klíčového violoncellového sóla.

Velmi dobré vyznění zdánlivě tradičního, přesto však neotřelého programu bylo odměněno zaslouženým a vydatným potleskem.

Michal Novenko

Rozhlasové reportáže z HFHK 2011

• Hudební fórum 8.11. a Lukáš Hurník
• Hudební fórum - chrám sv. Ducha

Slovo prezidenta festivalu PhDr. Lukáše Hurníka

Dramaturgie letošního 7. Ročníku je ohromně zajímavá. Dnešní kompozice měly podobné téma, podobnou práci s hudebním jazykem, přesto byly kontrastní a i pro méně zkušené publikum, kterého tu dnes bylo hodně, vyzněla hudba atraktivně. To, co tady slyšíme, jsou věci opravdu moderní, přesto nejsou agresívní a šokující. Mně by vůbec nevadilo, kdyby se během koncertu ještě více prosazoval světelný design, aby se stal mnohem více partnerem hudby a byl více kontrapunktní. Je důležité, aby se zachovala původní filosofie festivalu, aby to byl festival prověřené, úspěšné, zahraniční současné hudby. Mám ohlasy ze zahraničí, že Hudební fórum Hradec Králové se stalo již evropským fenoménem. Festival se začíná srovnávat s Warszawska jesień a dalšími festivaly, které existují padesát let. Hudební fórum je oslavou dramaturgické svobody, oslavou svobody umělecké Ale především uspokojuje právo českého posluchače poslouchat hudbu, která zní v celém světě. Bez Hudebního fóra by zde toto právo nebylo.

8. 11. 2011, Lukáš Hurník, prezident HFHK

HUDEBNÍ FÓRUM Hradec Králové 2011

8. 11. 2011 XENAKIS - NOMOS ALPHA; RIHM - STYX A LETHE; PINTSCHER - REFLECTIONS ON NARCISSUS PRO VILOLONCELLO A ORCHESTR

Jsem moc rád, že jsem se mohl tohoto krásného večera zúčastnit. Je úžasné, že se v našich zeměpisných šířkách můžeme s takovou hudbou potkat a že se vůbec hraje, protože vzhledem k současnému hudebnímu světovému trendu mi připadá, že jsme v té naší české kotlině poněkud sevření a uzavřeni. Díky festivalu Hudební fórum Hradec Králové, se nám opona každý rok trochu poodhrne. Je důležité posluchače nasměrovat, neboť nejenom Čajkovský, ale i tato hudba je velmi zajímavý zážitek.

8. 11. 2011, Petr Vronský, dirigent

Reportáž z HFHK, 8. 11. 2011. XENAKIS – NOMOS ALPHA; RIHM – STYX A LETHE; PINTSCHER – REFLECTIONS ON NARCISSUS

Zvuková reportáž (wav, 1,8 MB).

Sny se plní, jen mají svůj čas

Když se před lety chtěla z osobních důvodů vrátit ke svému dívčímu jménu Ida Bittová, a napsala si jej na plakát, přišli lidé na koncert její sestry Ivy Bittové… Pochopila tak, že vše se v životě změnit nedá, že mnoho věcí nelze vrátit zpátky. Co však lze, je navracení se k rodovým kořenům, které, jak sama říká, musíme ctít, neboť v nich je skryto ohromné bohatství. A že to není jen fráze, dokazuje neustále svým životním naturelem právě Ida Kelarová.

Paní Ido, prozradíte na sebe něco málo o svém původu?

Tatínek byl slovenský Rom z Horných Salib, maminka byla ryzí Moravanka od Uherského Brodu. Sešli se v cimbálové kapele, vzali se, a narodily se jim tři sestry Bittovy – Ida, Iva a Regina. Snoubí se ve mně dva hlasy, dva světy, dvě kultury. Snoubí a perou zároveň.  Ať chci nebo ne, je ve mně temperament, spontánnost a tvůrčí síla romského národa a zároveň i hloubka a dar národa českého. A mým nelehkým úkolem je přijmout sebe ve svém celku, se všemi klady i zápory, které jsem dostala do vínku z obou kultur. Rozhodla jsem se jít za pravdivým hlasem, s pokorou a vědomím, že velmi riskuji.  Žít v pravdě není lehká cesta, ale provedla mě kusem mého života. Poznala jsem lásku, štěstí, bolest, smutek, radost i strach, hněv i vášeň, touhu i hluboké zklamání, naději, světlo. Našla jsem život a vše, co k němu patří. Občas se ale mé dva vnitřní světy neshodují, pak se peru sama se sebou, donucena neustále vnímat své nejniternější potřeby.

Musela jste romský původ v sobě hledat a objevovat?

To byl zajímavý moment v mém životě. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla zprávu o otcově úmrtí, začala se ve mně probouzet romská duše, obrovská síla, kterou bych v sobě nečekala. Můj žal po otci způsobil, že jsem se ke svému původu postavila hrdě čelem a začala se k romské národnosti hlásit. Když jsem se pak před patnácti lety vrátila do Čech a poprvé jsem veřejně řekla, že jsem Romka, mnozí se ode mě na čas odtáhli.

Proč jsou Romové tak muzikální?

Myslím si, že vzhledem k jejich pohnuté historii, snad až prokletí, jim bylo naděleno takto, aby vše dokázali přežít. Kdysi jsem slyšela zpívat malého kluka, v jehož hlase bylo vše, co život obsahuje a přináší. Ve svých šesti letech věděl, co je bolest a utrpení, štěstí i láska. A dokázal to podat svým zpěvem tak, že jsem slzela. Proto říkám, že integrace Romů do většinové společnosti je fajn, ale neměli by nikdy zapomínat na své kořeny, na své obrovské vnitřní bohatství. Některé romské děti dnes neumí zazpívat jedinou romskou písničku, za to zazpívají třeba písně Whitney Houston lépe než ona sama.

Odvážíte se hudbu charakterizovat?

Hudba je universální jazyk. Neznám silnější komunikaci, než dorozumívání se právě hudbou. Nedá se ke slovům vůbec přirovnat. Rovněž tak zpěv je ten nejkrásnější a nejsilnější komunikátor, který na této planetě existuje. Jsou věci, které nemůžeme nebo neumíme vyslovit a vyjádřit pouhými slovy. Můžeme je však vyzpívat. Zpěv je jazykem, kterému nemusíme rozumět, přirozeně ho cítíme. Hudba a zpěv jsou obrovské dary, které jsme dostali a které musíme užívat s obrovskou pokorou.

Co dává hudba a zpěv lidstvu?

Hudba dokáže člověka pohladit, roztesknit, rozplakat, rozradostnit, dokáže ho i rozpomenout se na minulost a umí dokonce i člověka vyléčit. Má nesmírnou moc a sílu. Je to v přeneseném slova smyslu i zbraň. Kdyby všichni lidé zpívali, jsem přesvědčená, že bychom nezažívali války. Logicky vzato, pokud se v člověku akumuluje napětí, stres, strach a další negativní lidské vlastnosti, nadělají pochopitelně neplechu nejen v jeho nitru, ale i navenek. Pokud by se z toho každý takový člověk vyzpíval, pak by se zlo hudbou a zpěvem přetransformovalo v dobro. Jenže dnes se projevení citů pokládá za slabost. Proč bych si nemohla svobodně zaplakat nebo projevit velkou radost? Na takového člověka se dnes svět dívá jako na blázna! Ale kam tedy máme ventilovat své emoce a vnitřní dynamiku? Vždyť vše je s emocemi spojené. Proto i já, když učím druhé lidi zpívat, nepoužívám k jejich vedení odborné výrazy, ale mluvím k nim tak, abych jim navodila ten správný pocit. A k tomu se často báječně hodí expresívní výrazy. V tomto případě osvobozují a otevírají lidskou duši, srdce i hrdlo, které začnou zpívat o životě. Pak je slyší celý svět. To je úžasná cesta k uzdravení. Věřím tomu, že jsme nebyli stvořeni pro to, abychom ničili.

Zastáváte tedy názor, že hudba dokáže změnit svět?

Pokud jsme tady všichni pro to, abychom tvořili hodnoty, pak je Vaše otázka zbytečná. Jde jen o to, že někdo se rozhodl pro vytváření hodnot, jiný zase pouze pro jejich konzumaci. Osobně nepotřebuji ke svému životu koncertování nebo pocit, že jsem slavná diva. Moje potřeba zpívat je opřena o vlastní životní zkušenost. Když jsem se odstěhovala do zahraničí s tím, že končím s uměleckou kariérou, myslela jsem si, že budu žít klidný, normální život jako každá jiná žena. Po čase jsem se začala cítit špatně, byla jsem z toho rádoby klidu až nemocná. Přestala jsem být pozitivním člověkem a dokonce jsem zažívala depresivní stavy, kdy mě začaly napadat i sebedestruktivní myšlenky. Byla jsem jako časovaná bomba. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, rozhodla jsem se ke zpěvu vrátit. Na prvním koncertu jsem byla jako utržená ze řetězu, všechno, co jsem v sobě léta dusila, ze mě začalo lítat ven a já se tím uzdravovala na duši i na těle. Vykročila jsem opět na svoji cestu, která mně byla určena a ze které jsem neměla předtím vůbec ustoupit.  Dnes vím, že kdybych opět přestala zpívat, tak - bez nadsázky - umřu.

Podium a aplaus ke svému životu opravdu nepotřebujete?

Jistěže koncertuji ráda. Důležitý je ale zpěv jako takový, zpěv s dalšími lidmi. Neboť v té chvíli prožíváme něco společného, ať již to je láska, radost nebo smutek. Jsme na sebe napojeni jinak než intelektuálně a stírají se tak mnohé rozdíly. Samozřejmě, potřebuji ke svému životu i ticho.

Existuje píseň, která rozechvívá duši Idy Kelarové?

Momentálně to jsou romské melodie. Se mnou je to tak. Osloví-li mě interpret, může pak zpívat cokoliv, lidovku, pop, jazz, cikánskou píseň.  V současnosti je to americká jazzová zpěvačka Shirley Horn. Zpívá tak strašně pomalu, zpívá přesně tak, jak to cítím i já. A ještě zmíním jedno jméno. Anička Olahová. Devítileté romské děvče, které se mnou vystupuje na koncertech. Ta mně bere dech. Sedím, poslouchám, pláču a jsem jako očarovaná.

Kdo zná z koncertů Vás i Vaši sestru Ivu, nemůže si nevšimnout, jak podobně hudbu prožíváte.

Iva je více „free“ a housle jí v tom jdou báječně vstříc. Já, přestože se nechám unést, jsem více zemitá. U Ivy bylo od dětství jasné, že z ní bude zpěvačka. U mě ne. Vystudovala jsem nejprve klavír pak i violoncello, trochu jsem koketovala s herectvím. Navíc, už jako dítě jsem měla hrubý a chraplavý hlas, na rozdíl od Ivy, která disponuje nádherným, křišťálovým sopránem. Každá jsme šla zákonitě jinou cestou a zapadly do svého světa. Iva do alternativní hudby, kde je výborná a výjimečná. Já miluji harmonii, snadněji ulítnu v projevu.

Žijete jen muzikou, nebo máte ještě další svoji radost?

Strašně ráda vařím. Miluju vytváření jídla. Ale všechno co uvařím, je po mém stylu. Co se týká improvizace, tak mohu říct, že moje improvizace v kuchyni daleko předčí tu na jevišti. Nakonec, i tato moje láska je maximálně využita a oceněna. Při svých pěveckých workshopech lidem i vařím. Ti mně pak se smíchem říkají, že mají dilema, zda lépe vařím, či zpívám.

Proč si myslíte, že je o Vaše hlasová soustředění takový zájem?

Sejdou se na nich lékaři, učitelé, třeba s dojičkou krav. Zpěv stírá nejen rozdíly třídní a věkové, ale i národnostní. A to je na tom nádherné, ta úžasná barevnost nejen pleti, ale především hlasů a kultur. Spolu pak zpívají romské písně Izraelec, Afričan, Brazilec, Švéd a další Evropané. U nás mohou ze sebe vyzpívat bolest, žal, pravdu, lásku, svobodně pohlédnout druhým lidem do očí, zaplakat i zařvat. Beze strachu, že se ztrapní. To všechno jim nabízím. Svobodu projevu, podmalovanou romským zázemím, které rovněž osvobozuje.

Uvědomujete si, že v podstatě provádíte muzikoterapii?  

K tomu jsem se nikdy nehlásila. Nejsem ani terapeut, ani psycholog. Přesto nepopírám, že prvky a především výsledky by se zde, pro tyto oblasti, našly. Celý projekt vznikl z požadavku, abych začala učit zpěv, přestože jsem neměla žádné pedagogické zkušenosti. První a poslední má rada tedy byla a je: Nadechni se, otevři své hrdlo a své srdce a zpívej. Není to samozřejmě lehké. Přirozeně má člověk jisté zábrany. Nevěří si, stydí se. Úspěch a účinky má workshop právě proto, že nedělám terapii, že zde mohou být lidé svobodní a přirození. A to je v dnešním životě to nejtěžší. Neméně důležité je, že já věřím jim a oni věří mně.

Po čem toužíte?

Do svých čtyřiceti let, než jsem potkala svého druhého muže, jsem toužila po opravdové lásce. Životem jsem do té doby šla s dírou na duši.  Nyní jsem šťastná. A pokud ještě po něčem toužím, tak jsou to, oproti té lásce, maličkosti. Třeba doopravit náš dům a nalézt opravdu schopného agenta, abych se mohla soustředit jen a jen na hudbu a lidi. Nyní se mně splnil další sen. Založit dětský pěvecký romský sbor a s ním uskutečnit koncert společně s velkým symfonickým orchestrem. Trpělivě jsem čekala patnáct let. Věřila jsem a můj sen se stal skutečností. Sny se plní, jen mají svůj čas.

Opravdu neobvyklé spojení romského sboru, romské kapely a filharmonie.

Ano. Potkal se zde akademický svět hudby se světem hudby tryskající ze srdcí a duší Romů, hudby jakýmkoliv způsobem neotesané a neukázněné. Už zkoušky byly zážitkem, neboť romská kapela ani sbor neznají noty. Když však dirigent řekl, že se bude hrát od toho a toho taktu, Romové netušili, které je to místo, ale po první notě všichni věděli, kde jsou. To je přirozená romská muzikálnost.  Myslím, že dodnes toto nikdo v královéhradecké Filharmonii netuší. Jsem vděčná a hrdá, že mohli Romové vystoupit již několikrát na takové akademické půdě. Uvědomuji si, že od ředitele Filharmonie Hradec Králové Václava Dernera to byl velmi riskantní krok. Nesmírně si ho vážím za to, že nám pomyslné dveře nejen otevřel, ale že zůstaly otevřené i pro další spolupráci. 

Co Vás život naučil? 

Vše, co jsem se v životě naučila, co jsem pochopila, právě to se snažím předávat lidem, které hlasově doprovázím. Když jsem tehdy před třiceti lety začínala učit, úmyslně jsem nepřečetla jedinou knihu, abych nebyla ničím ovlivněna. Dnes mohu říct, že jsem sice kvůli tomu udělala ve svém životě i mnoho chyb, které jsem si pak musela prožít. V konečném důsledku mě však vždy obohatily a posunuly dál. Musím věci zažít sama, pak jsem schopna předávat dál zkušenosti. Proto ke mně lidé mají důvěru, která je oslovuje a osvobozuje. Otec mně říkával, že když budu umět dělat muziku, může šťastně umřít. Tenkrát jsem ho nechápala. V pubertě jsem s hudbou chtěla skončit, prosil mě, abych to nedělala, že s hudbou se všude domluvím, že mi budou všude rozumět. Měl pravdu. Jeho smrt mě zastihla ve Walesu, právě v období, kdy jsem již několik let nekoncertovala. Tenkrát, na svém prvním koncertu po tak dlouhé době, jsem začala zpívat moravské a romské písně, které jsem si pamatovala z dětství.  A lidé, přestože nemohli rozumět slovům, plakali a různě se emočně projevovali. Byla jsem z toho v šoku. A tehdy jsem pochopila, že největší dar a poselství jsem dostala od svého táty. Hudbou se opravdu domluvím všude.

Pavel Sršeň, publicista

Největší starost Filharmonie? Peníze

Kdyby tak byli placeni od noty! Hradecká Filharmonie, jež má na devadesát muzikantů, opět chystá velká symfonická díla, ale trápí ji nedostatek peněz. I o tom před sezonou hovoří její ředitel Václav Derner.

Nová 34. sezona navazuje na předchozí po rekonstrukci sálu. „Myslím, že se nám podařilo veřejnost výrazně upozornit na umělecký potenciál, který můžeme nabídnout. Abonentních řad máme osm, kromě velkých symfonických koncertů zařazujeme hudební divadlo, jež v Hradci chybí. V poslední době má velký ohlas crossoverová řada Mezi proudy, v níž se spojuje symfonický zvuk s populární hudbou či s jazzem. Loni měla velký úspěch Ida Kelarová, letos to bude třeba folková skupina Nezmaři. A po symfonických Pink Floydech připravujeme The Queen,“ říká ředitel Filharmonie Václav Derner.

Vaši doménou, jako jediného orchestru svého druhu a velikosti v kraji, jsou hlavně symfonie...
Samozřejmě, velká romantická díla. V nové sezoně uvedeme Antona Brucknera, Gustava Mahlera, Richarda Strausse, Šostakoviče, ale i českou tvorbu Foerstera, Janáčka či Dvořáka. S novým sálem jsme se pustili také do objevování soudobé hudby, té patří už sedmý ročník festivalu Hudební fórum, který se těší zasloužené pozornosti laické i odborné veřejnosti. Přehlídka děl vesměs zahraničních autorů, které tu mívají českou premiéru, se snaží ukázat soudobou hudbu bez předsudku a dokázat, že i ona umí zaujmout a strhnout.

Přibývá vám abonentů?
Ano, z toho máme velkou radost. Počet se za poslední tři roky výrazně výšil, meziročně až o 20 procent. První rok jsme si řekli: Dobře, asi jsme kápli do noty hradeckému publiku, to se někdy stane. Druhý rok jsme zajásali, ale věděli jsme, že tahle tendence nebude dlouho trvat. A naposledy se to zase opakovalo, a to loni, kdy se hodně mluvilo o finanční krizi. V tomto směru jsme ji opravdu nepocítili.

Kolik jich tedy máte?
Abonentů vminulé sezoně bylo kolem patnácti set. Nová sezona ještě není uzavřená, předprodej stále trvá. V průběhu posledních 10 let se však počet předplatitelů téměř ztrojnásobil. A za jednu sezonu zhlédne naše představení více než 50 tisíc diváků.

Určitě své publikum znáte. O co je největší zájem?
Naše obecenstvo má široký záběr zájmů, samozřejmě o velké symfonie, které hrajeme se čtrnácti prvními houslemi, což přináší zvuk srovnatelný s velkými orchestry v Praze či Brně. Tím vytváříme určitou exkluzivitu. Letos uvedeme třeba Šostakovičovu Leningradskou symfonii či zkratku Wagnerova Prstenu Nibelungů. Další chtějí lehčí formy, třeba úpravy Queen, nebo operetu a muzikál. Tato řada je v podstatě vyprodána.

Zmínil jste, že krize se nedotkla počtu posluchačů, ale určitě jste ji pocítili jinak.
Od roku 2007 jsme obecně prospěšnou společností, tehdy byl stanoven čtyřletý grant, a to prakticky ve výši roku 2006. Bohužel hlavní donátoři, tedy hlavně město a částečně kraj, v průběhu čtyřletého grantu nevyrovnávaly inflaci, která představuje více než 10 procent. U nás to za to období činí čtyři a půl až pět milionů, s čímž jsme se museli vypořádat. Je s podivem, že se nám podařilo udržet provoz a zachovat širokou nabídku programů. Dokonce se nám podařilo stabilizovat počet umělců v souboru a kvůli zlepšení zvuku orchestru obsazení imírně posílit. Máme vytvářet širokou nabídku vrcholného hudebního umění a dělat vše pro to, aby sál maximálně žil. Snažíme se to ustát, ale není to snadné, vždyť průměrná hrubá mzda muzikanta loni činila 19 124 korun. A to je v současné době neudržitelné, vždyť jde o lidi s velkým nadáním a mnohdy s vysokoškolským vzděláním. Věříme, že donátoři to vědí a při stanovení rozpočtu k tomu přihlédnou.

Ještě se setkáváte s názorem, že Filharmonie je příliš velká a nákladná, tudíž zbytečná?
Podívejte, například knihovna je ještě větší a je pro společenskou a kulturní úroveň a reprezentaci města i kraje nezbytně nutná. Myslím, že srovnání nekulhá. I Filharmonie má jisté výchovné poslání a vytváří kulturní povědomí. A záleží na společnosti, jestli bude kulturnost potlačovat, nebo podporovat a rozvíjet. Jsem přesvědčen, že každá finanční dotace do institucí tohoto typu se mnohonásobně vrátí. Vždyť si vezměte příklad z historie: co nám zbylo po předchozích generacích? Je to vlastně výhradně a jen umění, které vypovídá o té které době, které trvale obohacuje veškeré lidstvo. Nejsou to krčmy či tržnice, ale díla da Vinciho, Gaudího, Beethovena, díla, která by bez mecenášů a podpory těžko vznikala. Úkolem Filharmonie je drobným přičiněním pomáhat tuto kontinuitu kulturního prostředí udržovat a rozvíjet.

Dočká se sál konečně varhan?
Každý dobrý koncertní sál je má, patří už ke standardu. Je pravda, že ucelená část nástroje už je postavena a že nadační fond shání další peníze na jeho dostavbu. Krize udělala své, ale jsme rádi, že první dáma hudebního i divadelního světa paní Soňa Červená přijala úlohu mluvčího nadačního fondu a chce nám pomoci, i svými kontakty.

Kolik ještě schází na dostavbu?
Asi deset milionů korun.

V minulosti jste jezdili hrát do zahraničí. Zdá se však, že zájezdů ubylo.
Zlatá éra zájezdů, kdy od německých hranic na východ byly orchestry proslulé pověstnou českou hudebností, které hrály dobře a za relativně málo peněz, je už nenávratně pryč. Posilování koruny to komplikuje, takže orchestry české vyjdou na peníze stejně jako německé. Pořadatelé v západní Evropě sáhnou po tělesech dál na východ, z Ukrajiny či Rumunska. I nároky muzikantů jsou větší, vždyť noc a den zkoušet a cestovat a pak v noci zpátky, to jsou galeje. I když i to ještě dnes dělají náhodná seskupení KMČ - kdo má čas. My udržujeme kontakty s německým Wiesbadenem. S projektem Pink Floyd jsme odehráli přes patnáct koncertů v Německu a Švýcarsku. Loni jsme hostovali v tak významných sálech, jako je Gewandhaus Leipzig, Friedrichstadtpalast Berlin či Flora Hamburg. Rozhodující roli dnes má samozřejmě kvalita orchestru. Proto nás těší, že si nás vybral na příští rok pro svůj festival vynikající švýcarský dirigent Kaspar Zehnder, který je znám svým působením i u Pražské komorní filharmonie.

Co vám dělá největší starost?
Peníze. A jakým způsobem udržet současný stav. Pokud nedojde k přehodnocení finanční politiky našich donátorů, všechno se zkomplikuje a budou třeba radikální kroky. Také musíme, když chceme udržet dobrý zvuk, kupovat kvalitní hudební nástroje, což je velmi drahá záležitost. V letošním roce kupujeme kontrafagot, který stojí přes 800 tisíc, musíme pořídit nové hoboje, trubky, časem i harfu. Jsme rádi, že opatovická elektrárna nám tyto nákupy pravidelně podporuje.

A naopak, z čeho máte největší radost?
Naštěstí, radostí je mnohem víc. Muzika je zvláštní fenomén, umí lidi spojovat. Radost je, když se podaří uvést výborného interpreta, když orchestr odehraje dobrý koncert, když publikum reaguje a píše pochvalné maily, když vrůstá počet abonentů. To je odměna největší.

Petr Mareček, MF Dnes

ŘEDITEL FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ VÁCLAV DERNER PRÁVU ŘEKL:
Filharmonie se neuzavírá ani před moderní populární hudbou 

Filharmonie vstupuje do své 34. koncertní sezony. Co v ní pro posluchače chystáte?

Předně velmi zvýhodněné abonentní vstupné, takže pravidelní návštěvníci dostanou možnost za relativně málo peněz slyšet hodně muziky. Prvnímu abonentnímu koncertu na konci září bude jistě dominovat monumentální Janáčkova Sinfonietta s rozšířeným ansámblem dechových nástrojů. Za zvýšenou pozornost jistě stojí i hostování mladého finského dirigenta Tapio von Boehma se symfonickými díly Respighiho a Sibelia v rámci Dne Finska na začátku října. Po nedávném hradeckém úspěchu dirigenta Petra Altrichtera bude určitě ostře sledovanou událostí jeho provedení Šostakovičovy Leningradské symfonie. Nahlédnu-li do dalšího programu, pak Petr Vronský bude řídit Symfonii č. 3 Brucknera, v symfonických abonentních řadách vystoupí i hostující orchestry, jejichž účinkování bude patřit zároveň do rámce festivalu Hudební fórum Hradec Králové.

Letos vstupuje filharmonie do desátého roku, kdy ji vede šéfdirigent Ondřej Kukal.

Ano, Ondřej Kukal tak završuje své působení a vyrovnává se Františku Vajnarovi, šéfdirigentovi v desetiletí 1991-2001. Zvláštní pozornost, kterou Kukal trvale věnuje českému repertoáru, dokládají v nové sezóně díla Smetany, Dvořáka, Foerstera, Martinů a Janáčka. Během Kukalova působení jsme uvedli řadu jeho vlastních kompozic a těšíme se i na další.

Pátou sezonu také v Hradci působí jako stálý dirigent Andreas Sebastian Weiser.

Jeho působení v Hradci se nese v duchu dramaturgických inovací a detailní práce s orchestrem. Nejbohatší paletu orchestrálních barev tentokrát rozehraje Weiser v Suitě ze Straussovy opery Růžový kavalír a v Ravelově taneční básni La valse. Hlavní dirigent Weiser s orchestrem nastuduje před Vánocemi například pohádkovou operu Perníková chaloupka. Publikum může být zvědavo na návrat hradeckého houslisty Tomáše Vinkláta, který jako sólista v Mendelssohnově Houslovém koncertu zúročí své zkušenosti člena orchestru Vídeňské státní opery a Vídeňských filharmoniků, kde působí od roku 1998. 

Jaké další žánry přinesou jednotlivé abonentní řady hradeckému publiku?

Škála abonentních řad je široká. Nad rámec vlastních symfonických koncertů v současné době Filharmonie nabízí i operu, balet, muzikály. Neuzavíráme se ani před členitým vývojem moderní populární hudby. Z folku bude čerpat symfonické folkaření se skupinou Nezmaři, artrock přinesou symfonická aranžmá písní skupiny Queen. World music je zastoupena v projektu Ladino Concert tvorbou jihoevropských Židů, chybět nebude ani jazz.

Připravujete také nějaké mimořádné koncerty?

Samozřejmě. Například chystáme vzpomínkový večer – poctu dlouholetému řediteli kůru katedrály Sv. Ducha v Hradci Králové Jiřímu Strejci. V rámci mimořádných koncertů o Vánocích zahřeje Čajkovského Louskáček a na Silvestra pobaví hudba Johanna Strausse syna.

Ludmila Žlábková

Oslavenkyně i Janáček ozdobili Poctu Soni Červené

Hlavně díky skromnosti, grácii a sebeironii hlavní aktérky a oslavenkyně měl úterní koncert K poctě Soni Červené v královéhradecké Filharmonii silné chvíle. Už od začátku, který obstarala prastará nahrávka Jakpak je dnes u nás doma z Divotvorného hrnce. Ani oficiální vinše, z nichž nejpřirozenější byl ten primátorský, nebyly jen k přetrpění, byť herec Jan Sklenář, jinak nevtíravý a pohotový průvodce, až příliš vnucoval pocit "nádhery" okamžiku. Světově proslulá zpěvačka a herečka s hradeckými kořeny však význam večera otočila, aby spojila to zlé - nedávné šestaosmdesátiny - s užitečným, neboť dala svou tvář i osobnost do erbu nadačního fondu Varhany pro zdejší sál, které staví krnovská firma Riger-Kloss. "Můj pradědeček, Hradečan a vlastenec Václav Červený, spoluzakládal Klicperovo divadlo, Záložnu i Sokol. Kdyby tu byl, varhany by vám už jistě špendýroval," uvedla. Dramaturgie zvolila suitu z Bizetovy Carmen, paradoxně nejsilnější árie zbavené slov, zpěvu i dějových kontextů vyzněly prázdně a ploše. To však rychle spravil orchestr s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem skvostnou a sevřenou suitou z Janáčkovy Lišky Bystroušky. Melodram je žánr, který už zapadá prachem, i pro nechtěně popisné a komické dramatizování, ale i v Ullmannově Písni o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka Soňa Červená prokázala vitalitu, nadhled a cit pro slovo, děj i patos. A co teprve v melodramatickém přídavku, "ptákovině" A-ha z Červené sedmy, kterou skvěle zhudebnil Aleš Březina.

Petr Mareček, MF Dnes, 22.9. 2011

Soudobá hudba v Hradci Králové

Premiéra hodinové soudobé hudební kompozice není v tuzemském koncertním dění zas až tak častou událostí. Filharmonie Hradec Králové takovou skladbu objednala a s ohlasem uvedla - v posledním květnovém týdnu tam poprvé zazněla Křížová cesta skladatele Lukáše Hurníka. Právě v případě tohoto tělesa to ovšem není takové překvapení, již po několik let totiž své publikum podobným zážitkům vystavuje programově. Královéhradecké publikum tedy není podceňováno; však se také Hurníkovy vokálně instrumentální skladby nezaleklo. Nebyla nicméně výlučným experimentem, je naopak posluchačsky vstřícná, i když ne podbízivá.

Pašijové téma, tedy konec Ježíšova života, zpracovává trochu postmoderně bez niterné účasti jako sled obrazů, čtrnácti zastavení křížové cesty podle katolické tradice. Církevní skladba to ovšem není. Prolíná se tu mluvené slovo, sólový a sborový zpěv a part orchestru, spíše epický a baladický, často drsný a dramatický až drásavý. Poloze meditace se skladba víc blíží až ke konci, celkově však převažuje pocit naléhavé dějovosti, tedy skutečného oratoria, jehož závěr však není přes melodické pročištění lacině a stoprocentně jednoznačný; v katarzi zůstávají stíny, možná i otazníky nebo pochyby o vlastním postoji k biblické události.

Autor se dobral přehlednosti formy a výrazové přesvědčivosti. Při časovém uplatnění metody střihu se vyhnul romantickému patosu a dosáhl lapidární sdělnosti. Charakteristickým prvkem jsou jakési nadpisy jednotlivých částí, přednášené hlasem z dětského sboru, a pak příznačné hudební motivy přiřazené některým klíčovým prvkům. Večer dirigovaný Istvánem Dénesem podpořilo zařazení dialogického přednesu debaty Piláta a Josefa z Arimatie z Čapkových Apokryfů do samého úvodu a pak Stokowského symfonické aranžmá jedné Bachovy varhanní skladby předsazené před nové dílo.

Týdeník Rozhlas 11. - 17. 7. 2011
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 - Vltava

Na cestě

Ve čtvrtek 26. 5. zazněla v sále Filharmonie Hradec Králové poprvé pašijová hra Lukáše Hurníka Křížová cesta. Premiéru uvedly dva rozměrné bloky. Nejdříve přednes Pilátova kréda z Knihy apokryfů Karla Čapka ve výborné interpretaci Josefa Somra a Jana Hartla a potom Bachova Passacaglia a fuga c moll BWV 582 v podání domácího orchestru a dirigenta Istvána Dénese. Chápu, že zařazení Bacha v dnes již nic neříkající, patetické úpravě Leopolda Skowského mělo svou logiku (v Křížové cestě je několik vynikajících fug), nicméně v kontextu večera mi to přišlo nadbytečné. Navíc na rozdíl od výborného výkonu v hudbě Lukáše Hurníka byl Bach od FHK plný nedotažeností (intonace, souhra, tvorba tónu), takže výsledek byl sporný.

Z minulé tvorby Lukáše Hurníka vím, že umí vybrat silné téma, které dokáže skvěle zpracovat, a dotáhnout svoji ideu do konce. Pro naplnění své vize se nebojí polystylovosti (rockové, různé lidové a retro prvky, Martinů, Eben, Händel atd.), zajímavé práce s barvami, synergie silných citů a intelektuální sofistikovanosti. Pašijový příběh Ježíšovy cesty od odsouzení po zmrtvýchvstání je sám o sobě plný symboliky a mysterióznosti. Skladatel provází posluchače 14 zastaveními v duchu naší doby jakoby rychlým filmovým střihem, ale vše je logické a možná právě v onom náznaku je další silná stránka díla. Profesionálně spolehliví byli výše zmínění herci, Pražský filharmonický sbor, až na dílčí nedostatky Český chlapecký sbor; velmi dobří byli oba sólisté - Lívia Obručník Vénosová a Roman Janál - a orchestr. Silný zážitek ze skladby by možná umocnila dobře vytvořená vizualizace (světelná, pohybová), což může být námětem k zamyšlení pro další uvedení, nicméně i tak to bylo báječné teatrum.

Harmonie 7/2011, Luboš Stehlík

Smetanova Litomyšl
Koncert na přání - Bohemian Rhapsody
Filharmoničtí rockeři pod širým nebem

Letošní koncert na přání měl opravdu říz. O to se postaralo nejen výtečné počasí a soustředěné a komunikativní publikum, zaplnivší do posledního místečka druhé zámecké nádvoří. Byla to především zásluha Friedemanna Riehleho, pod jehož taktovkou neobvyklá syntéza symfonického zvuku s rockovými prvky zněla naprosto přirozeně: Filharmonie Hradec Králové byla ozvučená; zadní řadu tvořil obrovský aparát bicích s elektrickou kytarou. Hlasy čtyř rockových zpěvaček, N. Spalas, T. Hálové, M. Poulíčkové a M. Šramlové, se bez obtíží pojily se zvukem orchestru, který za se jejich zpěvu změnil v nefalšovanou rockovou kapelu.

V první polovině večera, věnované písním skupin jako Deep Purple, The Police či Rolling Stones, si zaslouží vyzdvihnout především výkon Nikolety Spalas, která excelovala hned v několika sólových číslech.

Druhá část koncertu byla věnována písním Freddieho Mercuryho, jehož dvacetileté výročí úmrtí si letos připomínáme. Ukázalo se, že jeho skladby jsou díky své neobyčejné kvalitě zcela nezávislé na geniálním hlasu svého tvůrce. Zpěvačky je interpretovaly bez nejmenších problémů, aniž by kdokoliv mohl mít pocit, že provedení něco chybí. To platilo predevším pro skvělý úvodní ansámbl v titulním kusu koncertu, Bohemian Rhapsody.

Ozvučit klasický velký orchestr, především jeho smyčcovou složku, je úkol takřka nadlidský, ale technici se ho zhostili se ctí. Občasné potíže smyčců se prosadit ve zvukových masách žesťů a bicích vyplývají z podstaty nástrojů a při hlasité dynamice jim v podstatě nelze zabránit.

Nadšením bouřící publikum se odmítlo spokojit s regulérním programem koncertu a vymohlo si další dvě písně jako přídavek.

17.6. 2011, Šimon Voseček

http://festival.smetana-litomysl.com/index.php?option=com_rsgallery2&Itemid=99999999&catid=358&lang=en

Důstojné zakončení hudebního svátku

Pardubice - Třiatřicátý ročník jarní hudební hostiny v krajském městě je minulostí. Festival, připravený i letos zkušenými profesionály z Komorní filharmonie, vyvrcholil uprostřed tohoto týdne v Sukově síni závěrečným koncertem orchestru ze sousedního krajského centra. Filharmonie Hradec Králové se představila jako vyzrálé těleso, které má za sebou cenné zkušenosti ze spolupráce s předními českými i zahraničními dirigenty.

Tentokrát se jejího řízení ujal v Pardubicích dobře známý Leoš Svárovský a šlo o vskutku šťastnou volbu. Dvě symfonické skladby zněly v sále, přece jen dimenzovaném pro menší počet účinkujících, velkolepě a vznosně, i když zejména v případě první řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka jakoby zvláštním způsobem adjustovány s ohledem na jeho akustiku.

Bylo více než patrné, že dirigent si dal na provedení velmi záležet a propracoval je do posledního detailu. Jelikož velká symfonická díla v předepsaném obsazení v Pardubicích neslýcháme zase tak často, šlo o skutečný zážitek.

A když po přestávce navíc rozezněl sólista večera, pardubický rodák Aleš Bárta, královský nástroj v Symfonii č. 3 c moll "Varhanní" Camilla Saint-Saënse, brilantně vystavěném díle zakončeném mohutným hymnem, bylo těžké ubránit se onomu pověstnému mrazení v zádech i dojetí. Skvělý závěr skvělého festivalu.

Dodejme ještě, že v průběhu večera připomněli pořadatelé nedávné padesátiny Leoše Svárovského a že rovněž děkovná slova bývalého dlouholetého šéfdirigenta pardubických filharmoniků určitě zahřála místní patrioty u srdíček.

Autor: PARDUBICKÝ DENÍK/Luboš Jeníček

Hurníkova Křížová cesta oslovila

Recenze v mp3 (4 MB)

Dramaturgickou dominantou předposledního mimořádného koncertu Filharmonie Hradec Králové se stalo první uvedení Křížové cesta Lukáše Hurníka. Tato pašijová hra pro soprán, baryton, smíšený a dětský sbor, dva recitátory a orchestr, vychází sice z biblického příběhu, zároveň ale, jak skladatel poznamenává, může v širším filosofickém textu nabízet otázku krize hodnot nebo zda na skutečné hodnoty zůstává dnes čas.

Zhruba hodinové oratorium je sledem čtrnácti zastavení, která ohlašuje dětský hlásek, a ta jsou formou filmového střihu rozvedena do monolitního hlasu hudebně kontrastních miniatur. Hurník rozhodně na posluchače neútočí disonantními naschvály, jeho kompoziční rukopis je invenčně svěží, přičemž se leckde rozklene až do martinůovské vroucnosti.

Jestliže Křížové cestě předcházela Passacaglia a fuga c moll Johanna Sebastiana Bacha (BWV 582) ve velkoromantické orchestraci Leopolda Stokowského, pak to nebyla náhoda, ale záměr. I Hurník totiž nejednu sekvenci pojímá v umném polyfonním hlasovémpředivu, které vzdáleně odkazuje právě až k nepřekonatelných bachovským pašijovým monumentům.

Už na besedě před koncertem bylo zřejmé, že dirigent István Dénes je Křížovou cestou zdravě doslova posedlý. Jeho nevšední zájem o toto dílo "nakazil" početný aparát účinkujících, takže provedení, jemuž byl skladatel přítomen, vyznělo snad až s nevšední intenzitou. Královéhradečtí filharmonikové se v příznivém světle prezentovali už v Bachovi, Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek) dokázal znít majestátně, i když srozumitelnost zpívaného slova byla značně snížena faktem, že zpíval za plentou, která byla hlavním cílem nevtíravě nápaditého světelného designu, jehož autorem byl maďarský dirigent István Dénes. Vokální sóla na solidní úrovni zvládli sopranistka Lívia Obručník Vénosová a známý barytonista Roman Janál. Oba recitátoři, Josef Somr a Jan Hartl, deklamovali s přiměřenou dávkou patosu nejen pašijový text Křížové cesty, jejich přednes Pilátova kréda z Knihy apokryfů Karla Čapka večer zahajoval. Členové královéhradeckého Českého chlapeckého sboru (sbormistr Jakub Martinec) své party zpívali zpaměti a působili roztomile. Jeden předčasný nástup, který dirigent pohotově zarazil, zpívající drobotině jistě každý rád odpustil. Posluchači přijali Křížovou cestu se zjevným nadšením a s ovacemi vstoje. Právem, dílo oslovilo svou poctivou upřímností.

Vladimír Čech

Asrael

Na abonentním koncertě Filharmonie Hradec Králové ve čtvrtek 5.5. stanul v čele orchestru jeho šéfdirigent Ondřej Kukal.

První skladbou večera byla Gluckova předehra k opeře Orfeus a Eurydika, která zaujala již od prvních tónů: hudba plynula ve svižném tempu, z tvárného zvuku orchestru bylo cítit plné soustředění.

Po tomto nedlouhém, leč příjemném vstupu následoval Violový koncert Zdeňka Lukáše, v němž jako sólista vystoupil první violista České filharmonie Jaroslav Pondělíček.

Lukášův koncert je z pohledu sólisty napsán znamenitě: ani v jediném okamžiku není koncertantní nástroj orchestrálním zvukem zakryt, každý jeho vstup je zřetelný a sólista tak doslova "může prodat každou notu". Jaroslavu Pondělíčkovi se to beze zbytku zdařilo: i ty nejnáročnější vysoké polohy vyzpíval s naprostou čistotou a virtuosní pasáže zvládal s dokonalou bravurou. Orchestr mu byl citlivým a soustředěným partnerem, ačkoli jeho

úloha není vždy vděčná: zejména v první větě je náročné udržet pozornost při "pouhém" podkreslování sólového partu. Ve druhé větě si už orchestr (zejména jeho dechová sekce) příjemně zamuzicíruje v souvislých frázích, rovněž ve finále se podílí na tepu hudebního proudu plnoprávně. Ondřej Kukal plně vystihl typicky lukášovské kontrasty mezi dramatickými polohami a naivisticky průzračnými, folkorně laděnými inspiracemi a se sólistou si výborně rozuměl.

Velkou výzvu pro hradecké filharmoniky představovala druhá půle koncertu. Pětivětá smuteční symfonie Asrael Josefa Suka je opravdovým kolosem mahlerovských rozměrů.

Dirigent Kukal vybudoval dílo s hlubokým porozuměním. Při vší složitosti a bohaté výrazové proměnlivosti partitury položil důraz na neúprosně logické návraty "osudového tématu".

Soustředěně vedl orchestr k plastickému, bohatě odstíněnému výrazu. Tempově, dynamicky i barevně vyznívala Sukova hudba nádherně. Jedinou vadou na kráse, která se objevila v průběhu monumentálního díla několikrát, byla intonační nepřesnost. Především smyčcová unisona v závěru první věty a ve větě druhé i čtvrté zněla místy opravdu značně rozladěně, několik slabších chvilek si vybrala i sekce dřevěných dechových nástrojů. Nejlépe obstály v náročném díle žestě: jejich zvuk byl vyrovnaný, intonace spolehlivá a ani v okamžicích drtivého fortissima nepřekročily meze kultivovaného zvuku.

Znamenitě dramaticky bylo vystavěno finále, které dirigent dovedl s naprostou přesvědčivostí k vyústění do niterné a očistné proměny ústředního motivu: měkce znějící žesťový chorál  působil doslova jako modlitba... Dlouhá chvíle ticha před vypuknutím potlesku svědčila o tom, že posluchače Sukovo dílo v oddané Kukalově interpretaci opravdu zasáhlo.

Michal Novenko

Ve francouzském večeru dominovala Franckova symfonie

Třetí abonentní koncert řady B Filharmonie Hradec Králové byl věnován výlučně francouzské hudbě, resp. Ravelovi a Franckovi. Z odkazu Maurice Ravela zazněla čtyřvětá orchestrální suita Náhrobek Couperinův, následoval skladatelův Koncert pro klavír a orchestr G dur, po přestávce došlo na rozsáhlou třívětou Symfonii Césara Francka.

Náhrobek Couperinův, jehož klavírní originál je šestivětý, nicméně Ravel posléze zinstrumentoval pouze čtyři jeho části, je dílo, které se tváří snad až bezstarostně, přičemž nezapře noblesu i jistý taneční odpich, korigovaný ovšem jistou melancholií. A bylo dobře, že také tak vyznělo.

Sólistkou Ravelova klavírního koncertu byla sedmadvacetiletá Hana Vlasáková, která svým křehkým zjevem už při svém vstupu v zasvěcených vzbuzovala otázku, zdali vyvine dostatečnou míru razance, která klavíru umožní proniknout rafinovanou Ravelovou instrumentací.

Klavíristka přednesla koncert příliš kultivovaně, její tón působil značně měkce, ba mnohdy dokonce zanikal. Provedení si od sólistky alespoň v obou krajních větách žádalo razantnější úhoz, větší porci mužné údernosti i výraznější smysl pro hudební vtip. Skladatel totiž orchestrální doprovod prošpikoval řadou vypointovaných halasných erupcí mnohých nástrojů, které pianistku doslova zatlačily do pozadí, takže občas bylo sice vidět, jak jí prsty lítají po klaviatuře, ale v akustickém vjemu se to neodrazilo. Proto nepřekvapuje, že nejpřesvědčivěji Vlasákové vyšlo Adagio assai pomalé věty. Nebyl jsem patrně sám, kdo si tuto sympaticky vystupující umělkyni představil jako interpretku nějaké Mozartovy sonáty, s níž svým celkovým naturelem může souznít nepoměrně přiléhavěji, než jak se stalo v sólovém partu koncertu Ravelova.

Vrcholem "francouzského večera" se stalo provedení Franckovy Symfonie d moll. Koncepce Andrease Sebastiana Weisera, hlavního dirigenta královéhradeckých filharmoniků, působila pozoruhodně uvážlivě, dramatické vrcholy rozsáhlé partitury nezapřely údernost a velebnost, přičemž jejich kontrastní plochy hladily jímavou lyrikou. Celkový velmi příznivý dojem z provedení umocnil fakt, že dílo vyznělo v imponujícím širokodechém symfonickém tahu, že strhávalo svou romantickou symfoničností a zvukovou sytostí. Franckova symfonie připomínala pevný monolit, což akcentovalo nejen provedení, ale monotematičnost skladby.

Celý koncert byl věnován obětem živelných katastrof, které postihly Japonsko. Tato pieta v úvodu večera, vyjádřená krátkým proslovem a minutou ticha, neměla formální charakter už z toho důvodu, protože členkami královéhradeckého orchestru jsou rovněž japonské instrumentalistky.

Vladimír Čech

"KADDISH" se Soňou Červenou v České televizi, v pořadu TERRA MUSICA

Reportáž z koncertu 13.1. 2011, na jehož programu byla mimo jiné i Bernsteinova Symfonie č. 3 - "KADISH", najdete na tomto odkazu:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095218055-terra-musica/21154215373/video

Dvořák a Brahms 20.1.

Velmi homogenní program nabídla Filharmonie Hradec Králové na svém abonentním koncertě ve čtvrtek 20.1. Dvořákův Koncert h moll pro violoncello a orchestr a Brahmsova

II.symfonie D dur jsou si v mnoha ohledech blízké: však také osobní i hudební vztahy mezi Antonínem Dvořákem a Johannesem Brahmsem jsou zasvěcenému publiku dostatečně známé.

Za dirigentským pultem stanul hlavní dirigent FHK Andreas Sebastian Weiser, sólistou večera byl ve Švédsku narozený a v Čechách zdomácnělý violoncellista Mikael Ericsson.

Oba umělci si zjevně dokonale porozuměli: jejich pojetí Dvořákova koncertu zdůraznilo symfonický charakter díla, v němž orchestr v žádném případě není pouhým doprovodem. Ericsson se nesnažil orchestru za každou cenu "kralovat", ba právě naopak: se vzácnou rytmickou ukázněností se často zdrženlivě a pokorně včleňoval do společného hudebního proudu. Tomuto projevu zřejmě nahrával i tón jeho nástroje, který nevynikal přílišnou průrazností, ale v důležitých momentech se bezpečně prosadil. Jak energické hlavní téma první věty, tak i hybné téma finále měly dostatek pevnosti a rasance. Také všechny lyrické momenty - v čele s nádhernou ústřední melodíí prostřední věty - vyzpíval sólista krásným tónem, ale bez přehnané sentimentality. Navíc vynikal neokázalý Ericssonův projev vzornou čistotou intonace.

Dirigentu Weiserovi toto pojetí znamenitě sedělo. S orchestrem skladbu propracoval pečlivě a detailně - jako skutečnou symfonii s koncertantním violoncellem. Krásně modeloval tématické kontury, frázování zpěvných melodií plně odpovídalo cítění sólisty. Přesně a v naprostém souznění se sólistou vystihl tempa. I nejchoulostivější úseky s komplikovanou souhrou violoncella a dechových nástrojů tak plynuly hladce a v plném souladu. Výsledkem byla opravdová posluchačská lahůdka.

Brahmsova Symfonie č.2 po přestávce na krásný dvořákovský zážitek důstojně navázala.

Orchestr hrál opět ihned od prvních tónů v plném soustředění.

První věta se odvíjela v poklidné a poetické náladě, její stavbu předvedl Weiser s naprostou přirozeností. Zejména zpěvnost vedlejšího tématu vynikla beze vší okázalosti. Druhá věta je skladebně komplikovanější a to se přeci jen promítlo i do jejího vyznění. Při vší pečlivosti a vypracovanosti detailů maličko postrádala celistvost výstavby a její tah chvílemi polevoval.

Zato ve scherzu dirigent krásně vystihl pohybové a náladové změny i s chvilkovým zábleskem vyslovené rozpustilosti.

Finále vyrůstalo opět již v atmosféře elegance a nenucenosti, v závěrečné gradaci dovolil dirigent celému orchestru rozrehrát se v plné síle včetně rozjásáných žesťů. Krásně tím uzavřel celovečerní noblesní posluchačský zážitek.

Michal Novenko

Hradecká filharmonie hrála Bernsteina

Vskutku ojedinělým dramaturgickým počinem, který mohla Hradci Králové závidět i leckterá z vyhlášených hudebních metropolí, byl abonentní koncert královéhradecké Filharmonie ve čtvrtek 13.1.2011.

Na programu byla totiž 3.symfonie Leonarda Bernsteina "Kaddish" - dílo provozně, interpretačně i posluchačsky vysoce náročné.

Spolu s Filharmonií Hradec Králové účinkoval Kühnův smíšený sbor, vedený Markem Vorlíčkem, hradecký chlapecký sbor Boni pueri se sbormistrem Pavlem Horákem, sólistkami večera pak byly sopranistka Jana Wallingerová a v roli recitátorky paní Soňa Červená.

Za dirigentským pultem stanul jako host Leoš Svárovský.

V první části koncertu zaznělo dílo, které na běžných koncertech bývá zařazeno jako hlavní bod programu: 3. symfonie "Skotská" Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Leoš Svárovský ji nastudoval ve zvuku neobyčejně plastickém a barvitém. Znamenitě podtrhl bohatou polyfonní strukturu Mendelssohnovy hudební řeči a odkryl mnohá vlákna zajímavých protihlasů. Jen v první a druhé větě se (vždy zejména na počátku) objevily drobné nepřesnosti v rytmické souhře - jako kdyby tempová představa dirigenta a orchestru nebyly plně v souladu. Avšak stále jednoznačněji narůstalo soustředění i přirozený hudební tah, takže v celkovém vyznění dílo znamenitě gradovalo.

Hlavní očekávání samozřejmě směřovalo ke druhé části koncertu.

Bernsteinova symfonie "Kaddish" je velkolepým hudebním plátnem. Fakticky jde spíše o hudebně dramatickou fresku, v níž hraje obrovskou úlohu složka vokální. Sbory a sólový soprán přednášejí slova obřadní hebrejské modlitby Kadiš. Ústřední postavení má ale role recitátorky: ta tlumočí velmi neobvyklý a odvážný autorův text "pře s Bohem", polemiky stvořeného se Stvořitelem. V podání ztělesněné legendy světových operních i činoherních scén paní Soni Červené zapůsobil tento part strhujícím dojmem: její projev vyzněl jako hluboce osobní sdělení, ačkoli v nejvypjatějších momentech rozhodně nepostrádal

dramatický patos.

Pevný, temněji zabarvený, ale přesto ve výškách zářivý a suverénně intonující hlas Jany Wallingerové byl další ozdobou díla. Také sbory zvládaly své vysoce náročné party velmi dobře, pouze v první části díla vokální party poněkud zanikaly pod příliš hřmotným zvukem orchestru. To je však zčásti i problém samotné partitury, zpočátku poněkud přehuštěné.

Náročnou souhru s proměnlivými rytmy i aleatorními úseky měl však dirigent pevně pod kontrolou. Postupně docházelo ke stálému projasňování zvuku a s ohromným účinkem se z dramatických disonantních ploch začala vynořovat stěžejní melodická myšlenka, jejíž zpěvnost má blízko k Bernsteinovým muzikálovým melodiím, přičemž je na hony vzdálená jakémukoli náznaku laciné líbivosti.

Celkové vyznění bylo skutečně velkolepé. Dlouhotrvající ovace ve stoje byly nejen zaslouženou odměnou umělcům za výborný výkon - byly i potvrzením, že vnímavé a vzdělané publikum dokáže ocenit vysoce náročnou hudbu a zaslouží si, aby mu takovéto mimořádné projekty byly předkládány.

Michal Novenko

Zeptali jsme se Andrease Sebastiana Weisera

Zatímco ostatní české orchestry hledaly vedoucí umělecké osobnosti v zahraničí hned po roce 1989, hradečtí Filharmonici k takovému kroku přistoupili až v roce 2005, kdy oslovili s nabídkou stálé spolupráce Andrease Sebastiana Weisera, bývalého intendanta a šéfdirigenta Jenské filharmonie. Před čtvrtečním koncertem, na kterém zazní Violoncellový koncert Dvořáka a Symfonie č. 2 Brahmse, jsme se hlavního dirigenta Filharmonie Hradec Králové zeptali:

Dříve byla motivem spolupráce se zahraničními dirigenty vidina zahraničních zájezdů. Jaké úkoly před Vámi a orchestrem stojí dnes?

Hlavním úkolem symfonického orchestru je dnes z mého pohledu obstát ve stále ostřejší národní a mezinárodní soutěži, neřku-li přímo konkurenčním boji. To se může podařit jen přes hudební kvalitu, dobré koncerty, umělecký profil a zajímavou dramaturgii. Na těchto bodech intenzivně pracujeme. Koncertní cesty, zvláště do západní a jižní Evropy, mohou být ze zdejšího pohledu ekonomicky velmi zajímavé. "Trh" se ale chová vysoce konkurenčně a bylo by riskantní - a tím nezodpovědné - založit financování orchestru především na příjmech z turné. V Hradci Králové musíme vzít v potaz i nevýhodnou polohu, totiž že hranice finančně zajímavé ciziny je relativně dost vzdálená a v Čechách existuje mnoho orchestrů, které mají v tomto směru lepší podmínky. Největší význam má pro nás naše publikum v Hradci Králové a v okolních místech.

Česká kotlina má stejný počet obyvatel jako spolková země Bádensko-Württembersko odkud pocházíte. Můžete srovnávat z nadhledu. Řeší hudebníci v Čechách a Německu stejné problémy?

Umělecky nahlíženo jistě ano. A také co se týče pracovních podmínek. Všude vidíte neustále snahu o zlepšování, pravda ne ze stejné výchozí úrovně...

Kritika oceňuje stylovost Vaší interpretace Beethovena nebo Schuberta, obecenstvo jste nadchnul zařazováním velkých pozdně romantických opusů, účinkoval jste na všech ročnících festivalu soudobé vážné hudby Hudební fórum Hradec Králové. Můžeme mluvit o ofenzivě na všech frontách?

Kladné hodnocení a chvála je pro každého umělce příjemné vysvědčení, rád přiznávám. Mluvíme-li o hudbě, upřednostnil bych poněkud méně vojenská přirovnání. Naší programovou politikou se pokoušíme vytěžit ohromný potenciál orchestru a dále rozvíjíme a upevňujeme jeho všestrannost. Současně s tím se také snažíme zpřístupnit publiku stále širší spektrum hudební literatury a nalézt nové posluchače.

Je o Vás známo, že dáváte příležitost i mladým sólistům. Pomohl někdo Vám na počátku Vaší dirigentské kariéry?

Skutečně mě těší, že mohu odpovědět na tuto otázku jmény dvou českých dirigentů. S velkou vděčností se v myšlenkách vracím do doby s Václavem Neumannem, u kterého jsem směl studovat v letech 1987/88. Rozhovory s ním byly vždy intenzivní a přiblížil mi nejen českou hudbu. Tématem byly vždy znovu také estetické a filozofické otázky. Šťastnou náhodu pro mě představovala i intervence Vladimíra Válka. Prosadil, že jsem (jako západní Němec) mohl pracovat jako druhý dirigent se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu - v roce 1988! Pozorovat ho při práci bylo velmi zajímavé a vzrušující a z hlediska výchovy orchestru mi dal velmi mnoho.

Cellový koncert Dvořáka provedete v Hradci Králové v rámci abonmá s Mikaelem Ericssonem. Osobně jste znal ale i jednoho z největších cellistů minulosti - Mstislava Rostropoviče. Při jaké příležitosti jste s ním spolupracoval?

Dvakrát jsem měl štěstí doprovázet Mstislava Rostropoviče ve Dvořákově Violoncellovém koncertu: poprvé v roce 1995 v rámci festivalu v Ravenně, pořádaném dirigentem Riccardem Mutim a jeho chotí, a potom ještě jednou ve Španělsku. Pak mě poprosil, abych ve Válečném requiem Brittena dirigoval Komorní orchestr RAI Turín, zatímco on řídil velký orchestr. Později se k tomu přidala další provedení s ním ve Španělsku a v Německu. Byl nádherným člověkem a jsem hluboce vděčný, že jsem ho mohl poznat osobně blíže. Při zkouškách byl nekompromisní a kladl nejvyšší nároky, ale při koncertu to byl inspirativní partner. Jeho energie byla fenoménem. Nezapomenutelné jsou momenty, kdy vyprávěl o svých přátelích, Brittenovi a Šostakovičovi, například ve svém pařížském bytě při skleničce dobrého vína.

Smetana zůstal německému posluchači 19. století vzdálený kvůli svému nacionalismu. Dvořák přišel s rafinovanější strategií - prvek českosti vtělil do estetického slovníku německého středostavovského obecenstva. Představuje posun od národního k univerzálnímu i dnes cestu vpřed?

Nejsem si zcela jist, zda to Dvořák dělal vědomě, zda kalkuloval s dosažením tohoto účinku. Myslím, že žil v jiné době a byl jiná povaha. Zda je proces, který vypadá příbuzný politické globalizaci, pozitivním vývojem, nemůže ještě nikdo plně odhadnout. Je ovšem spojen s rizikem duchovního vykořenění. Zde by mohla kultivace každé národní kultury poskytnout pevný základ, nikoli k tomu, abychom se před moderním schovávali, nýbrž abychom se s vědomím vlastních tradic otevřeli novému.

Brahms svou Druhou symfonii prý nazval sbírkou valčíků. Je opravdu interpretačně tak nezáludná?

Zajímavá otázka! Při psaní své první symfonie Brahms dlouho a těžce zápasil s tím, co udělat s formou symfonie po Beethovenovi, jehož považoval za dosud největšího symfonika. To také silně poznamenalo tento kus. Je divoký, básnivý a pokusnický, odpovídá až na příliš mnoho otázek najednou. Bezprostředně nato napsal Brahms svoji druhou symfonii a je zajímavé, jak odlišně ji tehdejší publikum přijalo. Očekávalo stupňování první a tak bylo nejprve zklamáno, dokud nerozpoznalo, že Brahms vědomě hledal zcela jiný směr. Na první pohled je druhá "lehčí" než první, ale mohlo by se říct, že po bouřlivém hledání je ve druhé dosaženo vyšší zralosti a moudrosti, symfonie - především v poslední větě - však přeci chytí dřívější energii a vede k pozitivnímu konci. Ty valčíky ale Brahms dobře schoval...

HFHK 2010

Wanda Dobrovská

Hudební fórum Hradec Králové se letos v listopadu konalo pošesté. Pošesté už - nebo teprve?

Šest ročníků festivalu dramaturgicky zaměřeného na současnou vážnou orchestrální hudbu je skórum poměrně dobré. Nová hudba si hledá adresáta hůře nežli hudba v koncertním provozu a knihovnách diskofilů už časem a opakovaným poslechem, často i mnoha generací posluchačů, prověřená (řeč je stále o hudbě vážné - neboli artificiální). Příčin je více, nejnápadnější z nich je ekonomická: pořadatel samozřejmě stojí o plný sál a koncertem soudobé hudby jde do mnohočetného rizika. Proto u nás soudobá hudba zní nejčastěji na komorních koncertech a v nastudování tuzemských interpretů. V případě orchestrálního koncertu je riziko hodně vysoké, ale - jak stvrzuje cesta nastoupená Filharmonií Hradec Králové - dá se ustát. A zapojením tuzemských interpretačních sil se dá dokonce redukovat. Všeobecně tradované mínění, že interpreti novou hudbu hrát a zpívat nechtějí a neumí, vůbec neplatí paušálně. Na Hudebním fóru Hradec Králové se to - v rozhovorech, které s umělci připravuji do přestávek přímých přenosů koncertů na veřejnoprávní rozhlasové stanici Vltava, i na samotných koncertech - ukazuje rok co rok. Královéhradecká filharmonie je dnes už s přehledem zkušeným orchestrem, nové hudby se nebojí, není jí zatěžko přijmout ji jako výzvu a být příkladem jiným regionálním orchestrům. Na generální zkoušce na první koncert festivalu - s díly George Gershwina, Paula Schoenfielda a Stevena Stuckyho - bylo na hráčích žesťové sekce vidět, jak jim záleží na tom, aby šli dirigentovi Janu Kučerovi "na ruku", jinými slovy - aby svůj výkon odvedli par excellence. A to bez ohledu na to, že si studovanou hudbu - možná s výjimkou Gershwinovy Rapsodie v modrém - zahrají pravděpodobně jen jedenkrát. Stimulující bylo nepochybně i partnerství s klavíristou Karlem Košárkem - v Gershwinovi a Schoenfieldovi.

Příčina horší průchodnosti soudobé hudby směrem k publiku je i v samotných posluchačích. Ti - na rozdíl od interpretů - nemají na své přítomnosti na koncertě žádný profesní zájem a na rozdíl od pořadatelů nesledují svou návštěvou koncertu kolonku "zisk", nýbrž "ztráta". Co ji vyváží? Stejně jako za časů, kdy se formovala tradice filharmonických společností, zájem na identitě, která zvýší návštěvníkův sociální kredit a s tím i dobrý pocit, a tedy sebeúctu a sebedůvěru (jsem pěkně oblečen/a, v dobré společnosti a mám dobrý vkus = dávám si na sobě záležet). V tomto směru má HFHK status rok od roku vyšší a na návštěvnosti koncertů je to vidět.

Zahajovací koncert (2. 11.) měl parametry prestižní události, podobně i koncert závěrečný (10. 11.), na němž dramaturgie vsadila na kartu atraktivního interpreta - houslistku Gabrielu Demeterovou. Chytrým tahem je soudobohudební koncepce jednoho z koncertů v rámci filharmonické abonentní řady (A), jejíž publikum si tak přijde poslechnout hudbu, na kterou by jinak třeba nemuselo mít odvahu. Letos byl tento koncert - 4. 11. - poznamenán tragickou událostí nečekaného odchodu Georga Haaga, violisty Vlachova kvarteta, které mělo na koncertě vystoupit se skladbami Charlese Wuorinena a Aarona Jaye Kernise. Český komorní orchestr pod vedením Andrease Sebastiana Weisera nabídl nicméně důstojný večer z trosek programu - ze skladeb Bretta Deana Carlo a Aarona Jaye Kernise Musica celestis pro smyčce, jimž předřadil aktuálně zařazené Adagio Samuela Barbera. Osobně s odstupem si právě z tohoto koncertu odnáším nejsilnější zážitek, a to z Deanovy kompozice: skladby sugestivní, s nápaditě využitou elektronickou složkou a smysluplně propojující starou hudbu s hudbou současnou.

Doteky staré a nové hudby bylo ostatně téma celého festivalu a na každém z koncertů bylo zohledněno - výběrem hudby, v níž je taková konfrontace autorským záměrem, na dvou koncertech dokonce včetně inspiračního zdroje. Orchestr Berg se svým šéfdirigentem Peterem Vrábelem uvedl 8. 11. vedle Pärtovy Koláže na B-A-C-H a Schnittkeho Concerta grossa č. 3 také Bachovu Fugu a 6 z Hudební obětiny (BWV 1079/5) v instrumentaci Antona Weberna a Marko Ivanovič s Komorní filharmonií Pardubice nastudoval pro závěrečný koncert festivalu ke skladbě Trysting Fields (z hudby k filmu Drowning by Numbers), v níž Michael Nyman zpracovává mozartovský motiv, Mozartovu Koncertantní symfonii pro housle, violu a orchestr Es dur (K. 364).

Dramaturgickým vrcholem HFHK byla Samplersuita z kompozice Heinera Goebbelse Surrogate Cities. Orchestru Berg se loni podařilo nevylámat si zuby na Goebbelsově Schwarz auf weiss a dá se říci, že ví, jak do mnohovrstevnaté hudby tohoto skladatele proniknout, aniž by se mu cestou poztrácely detaily, které Goebbelsovi vždycky ještě za začlenění do struktury stojí, a jak ji tlumočit. Cembalistka Monika Knoblochová měla v této skladbě u sampleru svou premiéru - její přístup nepostrádal výrazový vklad a odvedla umělecký výkon zcela jedinečný. Člověčenským vrcholem festivalu byl zmíněný koncert Českého komorního orchestru. Artistní "poslýchané" (podle vzoru podívaná) učinili zadost Karel Košárek na zahajovacím večeru a houslisté David Pokorný a Eduard Bayer (ve Schnittkeho Concertu grossu č. 3), ve srovnání s nimiž zůstali poněkud ve stínu Gabriela Demeterová (housle) a Karel Untermüller (viola). Na závěrečném koncertě hráli ve všech třech skladbách - Nymanově, Mozartově a v Dialozích se Stabat Mater Lery Auerbachové. Možná by méně bylo bývalo více, ze čtyř festivalových koncertů působil tento koncepčně nejméně přesvědčivě.

U Hudebního fóra Hradec Králové si cením nejen toho, co nabízí, ale také toho, co nenabízí. Zní na něm hudba zahraničních autorů, koncertním provozem už prověřená - tím si festival zajišťuje objektivitu, a tedy i větší důvěryhodnost. Zatímco ostravské Dny nové hudby jdou mimo evropskou institucionální tradici a Pražské premiéry jsou dramaturgicky i umělecky nevyrovnané, daří se hradeckému festivalu držet si vysokou úroveň a při daném zaměření a zacílení na laické publikum být (zatím) jediným festivalem svého druhu v Čechách.

Hudební most s Lucemburskem se nestavěl nadarmo

Když si Jan Lucemburský v roce 1310 bral za manželku Elišku Přemyslovnu, čímž se dynastii Lucemburků otevřela cesta na český trůn, žádný z novomanželů jistě netušil, že se tento akt bude připomínat po sedmi stech letech hudebními tóny.

A přece - v poslední listopadový den proběhl ve východočeské metropoli Den Lucemburska s Filharmonií Hradec Králové, který se konal ve znamení především tohoto sňatku a událostí, které na něho navazovaly. O zbrusu novou premiéru však nešlo, už vloni tu totiž odstartoval projekt Den zahraniční země s Filharmonií Hradec Králové a tehdy dostala příležitost Kanada.

Vyvrcholením lucemburského dne s královéhradeckými filharmoniky byl sice večerní koncert, ale jeho první minuty se začaly odvíjet už v brzkém dopoledni, kdy se před královéhradeckým Krajským úřadem objevil J. E. Jean Faltz, velvyslanec Lucemburského velkovévodství, kterého tu čekal náročný program až do pozdních večerních hodin. Lucemburský diplomat samozřejmě nechyběl ani na koncertě, před jehož prvými tóny spolu s ředitelem FKH doktorem Václavem Dernerem vyzdvihl vzájemné vazby mezi oběma státy.

Koncert otevřela vloni vzniklá neoklasicistní suita Sylvie Bodorové Carmina lucemburgiana, kterou lze považovat za osobitý dialog mezi ohlasově připomínaným středověkem a současností. Skladatelka dobu Jana Lucemburského dokonce konkretizuje citací z tvorby "posledního truvéra" a tajemníka krále Jana, jímž byl věhlasný Guillaume de Machaut. Dílo nezapřelo invenci a lze tudíž očekávat, že zazní i z jiných koncertních pódií.

Další vazba na Lucembursko se projevila ve volbě sólisty: byl jím jedenatřicetiletý lucemburský pianista Jean Muller, který zvládl sólový part pátého Beethovenova klavírního koncertu se suverénním nadhledem, byť s menším osobitým vkladem.

Tvrdším posluchačským oříškem zřejmě byla Visual Musik pro smyčce (Viditelná hudba), kterou koncertu přítomný Lucemburčan Camille Kerger napsal v roce 1994. Na rozdíl od české novinky vanul z této partitury formalistický chlad, navíc v názvu skladby tolik proklamovaná viditelnost zůstala "zamlžena". Koncert vyvrcholil hymnicky majestátní Sukovou Pragou, v níž se posluchači po pomyslném lucembursko-českém mostě vrátili zase zpět, aby si v opojném orchestrálním hávu vychutnali chorálem profilovaný skladatelův hold české státnosti.

Královéhradečtí filharmonikové za řízení šéfdirigenta Ondřeje Kukala podali solidní výkon, přičemž zvláštní uznání si zaslouží za nastudování obou novinek. Den Lucemburska s Filharmonií Hradec Králové se samozřejmě nestal událostí pouze hudební, značný byl i jeho dopad kulturně-společenský.

Vladimír Čech

ORCHESTR BERG NA HFHK

Třetí koncert Hudebního fóra Hradec Králové velmi výrazně podtrhl letošní ústřední dramaturgickou myšlenku propojení starého s novým.

Hostující Orchestr Berg pod taktovkou svého šéfdirigenta Petera Vrábela se již léta osvědčuje jako jeden z našich nejdůležitějších protagonistů hudební moderny a svým výkonem to opět plně potvrdil.

Stará hudba jako nevyčerpatelný inspirační zdroj pro současnost byla zastoupena hned svým největším mistrem - J.S.Bachem. Jeho šestihlasý Ricercar z Hudební obětiny účinkuje i v experimentální instrumentaci Antona Weberna především vlastní kvalitou. Zatímco zkušeného posluchače moderní hudby dnes už na Webernově zpracování celkem nic nemůže překvapit, důmyslná konstrukce Bachovy hudby má neuvěřitelně nadčasovou dimensi a neztrácí ani svůj emocionální náboj.

V následující Koláži na B-A-C-H (s využitím bachovské citace) by i zkušený posluchač těžko poznal jejího autora - slavného Arvo Pärta: dílo z mládí ještě vůbec nenese charakteristické znaky svého tvůrce. Její nevyhraněný hudení jazyk nejspíše ještě možná vzdáleně stylově inklinuje ke Schnittkemu (zejména ve využití kolážového využití Bachovy hudby v prostřední větě). Asi nejsympatičtějším rysem skladby byla její stručnost a stavebná přehlednost.

Zato Concerto grosso č.3 pro dvoje housle a orchestr Alfreda Schnittkeho patří k typickým a svrchovaným projevům autora, který důmyslně i hravě pracuje s prolínáním různých stylů. Zatímco orchestr v této skladbě působil poněkud matně (zejména v nesmělých nástupech houslových skupin), oba mladí sólisté - Eduard Bayer a David Pokorný - si své party vychutnali s opravdovou bravurou. Po přestávce přednesl Orchestr Berg pod vedením Petera Vrábela jedno z nejzajímavějších děl letošního festivalu - Samplersuitu z cyklu Surrogate Cities od Heinera Goebbelse.

Pouštět se do podrobnějšího popisu díla a jeho provedení by znamenalo sepsat rozsáhlou samostatnou studii. Skladba působí velice zajímavě především svou mnohovrstevnatostí. Každá věta má v rámci celku své místo, každá má své individuální rysy v instrumentaci a technice hry. Samplované zvuky jsou organickou součástí hudebního přediva: někdy tvoří spíše pozadí, jindy hlavní nosnou linii celé věty. Mezi nejpůsobivější části patří 7.věta (Ciaccona) s nahrávkou úryvků zpěvu židovského kantora.

Z interpretace bylo jasně poznat, že dirigent i jeho orchestr mají ke Goebbelsovi opravdu osobní vztah. Vycítilo to samozřejmě i publikum, které reagovalo nadšeným potleskem.

Michal Novenko

Hudební fórum Hradec Králové 2010

6. ročník festivalu soudobé hudby s Filharmonií Hradec Králové a Českým rozhlasem 3 - Vltava
(tři otázky pro RNDr. Václava Dernera, ředitele Filharmonie Hradec Králové)

Hudební fórum je festivalem, který na české hudební scéně svou dramaturgií nemá obdoby. Od organizátorů vyžaduje určitou odvahu, zarputilost i zápal pro věc připravovat koncerty světové soudobé hudby. Proč HFHK se soudobou hudbou?

Těch aspektů je samozřejmě hodně. Jedním z nich je ale jistě i tento: nedávno jsem v jedné seriózní relaci na stanici Vltava slyšel diskusi o tom, jak jedinečná Janáčkova hudba, která má za sebou již sto let existence, již dávno dobyla Evropu, ale na americkém kontinentě ji ještě dnes stále téměř neznají, jak Amerika na objevení její síly stále ještě čeká. A právě Hudební fórum vytváří k této situaci jakýsi protipól: umožňuje českému publiku i interpretům živý kontakt s autory i hudebními díly, která na světových pódiích již sklízela úspěchy, ale v české kotlině jsou téměř neznámá. Těší nás, že prostřednictvím našeho festivalu, Hudebního fóra Hradec Králové, se jména typu Henze, Berio, Gubajdulina, Kančeli, Tan Dun, nebo i Paart, Glas, Adams, Šnitke, Auerbach či Benjamin Jusupov a další stávají součástí českého hudebního slovníku, české hudební slovní zásoby ...

Jak se zajišťuje festival soudobé hudby? Je to v něčem specifické?

Jeho organizace s sebou přináší celou řadu problémů. Ať jsou to záležitosti finanční nebo problémy provozního charakteru. Například jen částka za zapůjčení notového materiálu pro festivalové koncerty se pohybuje kolem 200.000 Kč! Nebo z jiného soudku: po dobu trvání festivalu se stalo téměř tradicí a není to příliš vzácné, že umělci po té, co obdrží noty, se pro technickou náročnost partů zaleknou a začnou hledat důvody, proč koncert neodehrát. Poté následuje samozřejmě soustředěná diskuse, polemika a vysvětlování, odkrývání souvislostí, zvažování možných řešení. Jsem však rád, že ve většině případů tento postup končí tím, že umělci výzvu, tuto hozenou rukavici přijímají a úkolu se ujímají se ctí - nakonec ke spokojenosti vlastní i posluchačů.

Všechny festivalové koncerty jsou systematicky doprovázeny "světelnou choreografií", tzv. light designem. Je v tom nějaký hlubší smysl?

Light design vytváří jakési nové prostředí, říká: teď se odehrává něco ne zcela obvyklého, podtrhává výjimečnost okamžiku v průběhu všedního dne. Na druhou stranu nejde jen o prvoplánové kopírování hudebního dění světelnými efekty. Light design v rámci Hudebního fóra chce ukázat na širší souvislosti. Nejen na to, že jeden tón úzce souvisí s tónem, který následuje, že harmonie okamžiku úzce souvisí s harmonií, která zazněla před malou chvílí, že zvuk a světlo, dvě rozdílné podstaty, mohou ovlivňovat jedna druhou. Festivalový light design chce tento vektor souvislostí převést i do mimohudebního kontextu. Chce otevřít široký pohled na dané skutečností, třeba až k souvislostem mezi uměním a fungující společností...

Pavel Sršeň, publicista

Český komorní orchestr s A.S.Weiserem

Ohlášení změn v programu druhého koncertu Hudebního fóra Hradec Králové 2010 posluchače na okamžik zmrazilo: plánovanou spoluúčast Vlachova kvarteta totiž znemožnilo náhlé úmrtí violisty Georga Haaga.

Český komorní orchestr řízený Andreasem Sebastianem Weiserem pohotově zařadil na úvod koncertu slavné Barberovo Adagio pro smyčce, jímž uctil kolegovu památku. Jemná a citlivá interpretace, záměrně potlačující dynamické gradace, zdůraznila tesknou náladu díla. Zároveň však předvedla pohotovost dirigenta i souboru a okamžitě nasadila vysokou laťku celému zbytku večera.

Musica celestis od Aarona Jay Kernise jemností barev a určitou odhmotněností výrazu až překvapivě plynule na Barbera navázala. Páteří skladby bylo přelévání akordů přes sebe navzájem, což vytvářelo rozostřený obraz čehosi neuchopitelného. Po dramatičtěji a polyfonněji rozvinutém středním dílu se úvodní nálada vrátila v ještě éteričtější podobě. Výborné nastudování jen potvrdilo, že Český komorní orchestr je opravdu "klubem" dobře sehraných a sladěných sólistů, kteří na dirigentovo inspirující vedení znamenitě reagují.

To se ještě více projevilo v následující skladbě Carlo pro smyčce a sampler od Bretta Deana, v níž převažuje úplná individualisace každého hlasu. Punktualisticky rozdrobené, místy velmi drsné a především hráčsky náročné útržky dění v orchestru jsou ve této skladbě stmelovány samplovanými úryvky z děl extravagantního renesančního mistra Carla Gesualda z Venosy. Celek je velmi působivý a dramatický: interpretace byla opět zcela přesvědčivá.

Zkrácený koncert uzavírala ještě jedna skladba A.J.Kernise, v níž se - podobně jako v oné prvé - objevují prvky jakéhosi rozostřování a opětovného sjednocování hudebního proudu. Jakoby osudově stála na konci programu tato "Sarabanda in memoriam", skladatelem věnovaná obětem 11.září 2001... až neuvěřitelně se tak vyústění koncertu opět setkalo s aktuální událostí a proměnilo se opět ve vzpomínku na právě zesnulého umělce. Kvalitou svého soustředěného výkonu mu všichni kolegové v čele s Andreasem Sebastianem Weiserem vzdali skutečnou poctu.

Michal Novenko

Zahájení Hudebního fóra Hradec Králové 2010

Úvodní koncert HFHK 2010 již tradičně zcela zaplnil sál hradecké Filharmonie. Stejně jako v předchozích letech, dramaturgie opět přitáhla obecenstvo zařazením jednoho z "hitů" moderní hudby. Program z děl amerických autorů zahajovala slavná Gershwinova Rapsodie v modrém s vynikajícím klavírním sólistou Karlem Košárkem. Řízení Filharmonie Hradec Králové se ujal nadějný dirigent Jan Kučera, který přes své mládí patří již ke zkušeným interpretům moderní hudby.

Gershwin byl opravdu skvělým a efektním odstartováním festivalu, jehož koncerty, kromě publika v sále, mohou sledovat v přímém přenosu i rozhlasoví posluchači.

Košárek si se svým partem doslova s rozkoší pohrával. Suverénní virtuosita byla jen jednou stránkou jeho projevu. Tou druhou byla až básnivá uvolněnost, s níž jakoby mimochodem rozkrýval i často opomíjené protihlasy a nenápadně tak zvýraznil ony "klasické" stránky Gershwinovy hudby, které prozrazují fundovanost skladatelovy komposiční techniky.

Dirigent si výborně rozuměl se sólistou i orchestrem, který se nechal inspirovat k doslova "šťavnatému" výkonu, v němž vynikalo báječně svěží jazzové frázování dechů.

Stylově velmi vhodně následovalo dílo současného amerického skladatele Paula Schoenfielda. Opětovně se sólistou Karlem Košárkem zazněla tři ze "Čtyř podobenství pro klavír a orchestr". Skladba sama o sobě nepůsobí špatně, i když její invence nijak zvlášť nezáří. Partitura až zbytečně překomplikovanými postupy dosahuje překvapivě posluchačsky srozumitelných výsledků: lehce jazzové názvuky dávaly nepokrytě tušit souvislost s Gershwinovým odkazem, i když nápaditostí se s "klasikem" nemohly měřit. Složitost partitury ale přece jen poněkud poznamenala interpretaci: v zápase s přehnaně komplikovanou rytmickou složkou a záludnostmi v souhře už zjevně nezbylo dost prostoru pro pečlivější dynamické a zvukově barevné propracování, takže chvílemi docházelo k překrývání klavírního partu. Především vpády žesťů, jinak s velkou chutí skutečně jazzově frázované, byly v dynamice až příliš nešetrné. Každopádně patří všem zúčastněným uznání za zvládnutí skladby tak mimořádně obtížné.

Ačkoli je další americký skladatel Steven Stucky Schoenfieldovým vrstevníkem, jeho hudba je výrazně odlišná. Stuckyho 2.koncert pro orchestr téměř vůbec nečerpá z obvyklých (a někdy už oposlouchaných) "amerických" hudebních idiomů. Skladba poměrně jasně těží z přínosu klasiků 20.století a evropské moderny. Úvodní věta je zřetelně polyfonicky (místy téměř "neobarokně") prokomponovaná. Velmi pěkně pracuje s rozvržením zvukově barevných úseků. Pouze prostřední věta se jevila komposičně ne zcela zvládnutá: její zbytečně přebujelé dimense působily už poněkud únavně a zdlouhavě. Závěrečná třetí věta však přinesla osvěžení a ve svižně pulsujícím tempu uspokojivě zakončila nejen Stuckyho dílo, ale i celý koncert.

Oproti předcházející Schoenfieldově skladbě hrál orchestr zjevně mnohem suverénněji a uvolněněji. Dirigent jej vedl s porozuměním, plasticky dával vyniknout jednotlivým skupinám a při závěrečném potlesku mu dal orchestr jasně najevo, že zde "přeskočila ta správná jiskra".

Michal Novenko

Španělské zahájení abonentní sezóny FHK 

Ve velkém stylu zahájila Filharmonie Hradec Králové svoji hlavní abonentní řadu "A" v nové sezóně 2010-11.

Program koncertu 14.10. byl pojat jako velká španělská fiesta - ačkoli skutečně španělským autorem tohoto večera byl pouze Joaquín Rodrigo, vybrané skladby Francouzů Georgese Bizeta i Maurice Ravela lze bez uzardění zařadit ke "španělské národní klasice".

V čele orchestru stanul hostující španělský dirigent  José Miguel Rodilla, který dodal orchestru tu pravou inspiraci.

Úvodní Suita č.1 z Bizetovy Carmen vyzařovala od prvních tónů napětí i eleganci: orchestr se ochotně nechal vést k velmi soustředěnému výrazu, který prozrazoval pečlivé nastudování. Dirigent znamenitě vyvažoval tempa a dynamiku, nedovolil orchestru předčasně se rozvášnit. Zdůrazňoval především zpěvnost melodií a charakteristickou artikulaci, půvabně nenucené prolínání melodických frází v Intermezzu či svůdně zdrženlivý výraz Seguedilly.

Tím více se však celý orchestr rozbouřil v efektním závěru a vzbudil tak hned prvním číslem programu nadšený ohlas publika.

Concierto de Aranjuez pro kytaru a orchestr Joaquína Rodriga je nesporně jedním z nejslavnějších koncertantních děl 20.století. Zejména jímavá ústřední melodie 2.věty okouzluje svým národním koloritem: zvláštní zadumaná nostalgie a potlačená vášnivost již nemůže být španělštější. Škoda, že sólista Lubomír Brabec byl zjevně zdravotně indisponován: přesto se svým náročným partem zápolil statečně a nakonec ještě dokázal potěšit publikum půvabným přídavkem.

Španělská rapsodie Maurice Ravela, k jejímuž provedení nastoupil orchestr po přestávce,

patří k velmi náročným partiturám. Dirigent ji vypracoval znamenitě do všech detailů, výborně vystihl tempa a zvýraznil také polyfonní kresbu, z níž v pravých chvílích probleskoval utkvěle se vracející čtyřtónový motiv. Tlumené barvy úvodní věty střídaly tepající rytmy následujících tanečně laděných vět, měkce kladené plástve smyčců kontrastovaly s charakteristicky vyostřenou artikulací žesťů. Orchestr hrál opět s maximálním soustředěním: v čistotě ladění a zvukové vyváženosti se doslova překonával. Řada náročných sólových partií ukázala hráče jednotlivých sekcí (především dechové) v nejlepším světle.

Výborný výkon každého jednotlivce ve Španělské rapsodii byl předstupněm k fascinujícímu závěru, který tvořilo slavné Ravelovo Bolero. Z této skladby v zásadě není těžké učinit sólistickou "show" a zvukově barevný ohňostroj, José Miguel Rodilla však dokázal něco hlubšího a zajímavějšího. S obrovskou koncentrací a noblesní zdrženlivostí španělského granda vedl orchestr po nepatrných gradačních stupíncích. Dlouhotrvající výdrž orchestru v nejnižších dynamických polohách opět prozradila ne vždy plně využité hráčské kvality tělesa. Jednotná modelace melodických frází umocňovala uhrančivý rytmický tep, který právě svou železnou ukázněností pomalu přinášel pocit přetlaku, kterému dovolil dirigent vybuchnout teprve v  extatickém závěru. O to větší bouře potlesku i s dupáním a výkřiky se pak zaslouženě strhla v obecenstvu.

Michal Novenko

Filharmonii Hradec Králové si ponesu v srdci až do smrti

Rozhovor s emeritním šéfdirigentem, Prof. Františkem Vajnarem,
u příležitosti jeho 80. narozenin.

Jak byste sám sebe charakterizoval jako dirigenta?

Jsem dost velký puntičkář, chci, aby vše bylo akorátní, spíše pružné než vláčně. Myslím, že jsem dirigent přísný, ale nikdy ne zákeřný. 

Na co jste se při interpretaci zaměřoval?

Především na rytmus, melodii a na radost z hudby. Když diriguji, neznám nic jiného.

U symfonie se soustředím pouze na hudbu, u opery musí ladit vše pohromadě, ale prim tam má mít vždy zpěvák. Orchestr hraje kvůli němu a dirigent musí vědět kdy má orchestr uklidit a kdy ho má vyzvednout. Osobnost dirigenta se vždy podepíše na interpretaci konkrétního díla. Ve světě se dnes často kupuje věhlasné jméno dirigenta, které zaručí kvalitu i návštěvnost.  

Jste například smetanovský, dvořákovský nebo janáčkovský dirigent?

Vychovaný a odkojený jsem byl Smetanou, neboť jsem dirigoval všechny Smetanovy opery, a většinu z nich znám z paměti. Ale nejsem nějak vyhraněný, hluboký vztah mám však k Martinů.  

Dirigent musí umět vést hudebníky a ansámbl, musí z nich dostat to nejlepší.

Dirigent je svým způsobem i režisérem. To on dává hranému dílu výraz, srdce. Dirigent vdechuje postavě v opeře duši, režisér přestavení se na něho napojí a dotváří to vnější. Musejí spolu úzce spolupracovat, ale vedoucím by měl být dirigent, který musí být rovněž dobrým psychologem. Pokud má dirigent srdce na správném místě, pak se na něho dívá orchestr s otevřenou pusou. To je ten nejideálnější stav. V jedné anekdotě je položena otázka, jaká je nejlepší váha dirigenta. Odpověď zní: Dvě kila i s urnou! Tak přesně na toto nesmí orchestr nikdy pomyslet, jinak je konec. 

Ze sólistů či spolupracovníků vzpomínáte rád na koho?

Měl jsem tu čest v Americe spolupracovat ještě i s Jarmilou Novotnou, dále pak se Soňou Červenou, Marií Podvalovou, Eduardem Hakenem, Richardem Novákem a samozřejmě s Gabrielou Beňačkovou, což je pěvkyně světového formátu.  

Sledujete současnou generaci umělců?

Ano, sleduji. Z pěvců si někoho opravdu výrazného neuvědomuji. Radost mi dělají dirigenti Tomáš Netopil, nebo třeba sbormistr Lukáš Vasilek. 

Česká filharmonie není v současné době stabilním tělesem pro své neustálé vnitřní půtky. Jak se na to díváte Vy, zkušený a ostřílený bard?

Za mé éry toto nikdy nebývalo! Tělesu musí vždy vládnout dirigent, který má přirozený respekt. Ředitel se musí postarat o ekonomickou stránku tělesa a o jeho celkovou stabilitu, aby kvalitní hráči neodcházeli jinam. Musí si být sám sebou jistý a musí umět říct a udělat i nepopulární rozhodnutí. Někdo k tomu má schopnosti, někdo ne. Rozhodně není normální, aby si orchestr rozhodoval koho chtějí či nechtějí za ředitele! Ředitel se má s vedením orchestru určitě poradit, ale rozhodnutí je na něm. Obě strany musí si však naslouchat.  

Za svůj život jste pracoval s velkým množstvím orchestrů. Utkvěl Vám nějaký z nich v mysli natolik, že je Vaší srdeční záležitostí se s ním setkávat?

Národní divadlo byl můj "mateřský ústav", to byla jedna kapitola mého života. Česká filharmonie byla také dobrý parťák. Dvanáct let jsem byl rád i šéfem opery v Ústí nad Labem. Dirigoval jsem orchestry po celé Evropě i za mořem, ale ve svém srdci si až do smrti ponesu královéhradeckou Filharmonii. Bylo to deset let úžasné práce, přestože, když jsem do Hradce odcházel, si mnoho lidí v Praze ťukalo na čelo. Nemůžu si pomoct, je to tak. 

Proč právě Filharmonie Hradec Králové?

Dnes musí být i regionální orchestry na takové úrovni, aby mohly hrát nejen ve svém regionu, ale také mimo něj a v zahraničí. Jinak by na ně nikdo nechodil. Technika dnes přinese lidem operu z Metropolitní opery v New Yorku až do obýváku. A to je jen jedna z konkurencí… Ve Filharmonii Hradec Králové je mnoho vynikajících muzikantů a tehdejší její ředitel Ing. Radomír Malý byl jedním z nejlepších ředitelů, jakého jsem za svoji kariéru potkal. Proto budu na toto těleso vždy vzpomínat. Filharmonii v Hradci Králové jsem s radostí předal právě dirigentovi Ondřeji Kukalovi, který je nejen výborným houslistou, ale především dirigentem s mojí krevní skupinou.  

Během své kariéry jste orchestry přebíral i předával. Na co by měl především dbát dirigent, který předává nebo přebírá těleso?

Osobně jsem se vždy snažil, aby měl orchestr vybudovaný alespoň základní klasický repertoár. Když dirigent orchestr přebírá, měl by dva, tři roky poslouchat zvukový balanc orchestru. Vyladit jednotlivé sekce v orchestru tak, aby byly zvukově vyvážené, aby se vzájemně zvukově netloukly. Vždy jsem se snažil vyrovnat krásu zvuku podle mého gusta. Každý orchestr má svoji barvu. Dirigent se nesmí také publiku okoukat, pak je to orchestru na škodu. 

Na co jste ve svém uměleckém životě hrdý?

Jsem rád, že jsem nastudoval třeba díla Šostakoviče, 15. a 16. symfonii. Moji kolegové mně vždy říkali, že jsem příliš skromný, ale já jsem se vždy jen snažil, aby mně nikdo nevzal mé vnitřní přesvědčení. 

Pavel Sršeň, publicista

... z rozhovoru s Gabrielou Beňačkovou pro Týdeník Rozhlas, rok 2010, číslo 36

Když psal Antonín Dvořák Rusalku, musel prý myslet na Vás. Alespoň tak to mnoho lidí říká.

Rusalka je má velká láska. Po této roli se mi bude stýskat až do smrti, ale role přicházejí a odcházejí i s přibývajícím věkem pěvce. To je součást života. Nekrásnější provedení této operní pohádky jsem zažila ve Vídni. Tam zazněl vždy obrovský potlesk ihned, když se zvedla opona na začátku. A pak již to byl jeden velký sukces, obrovské ovace po každé árii. Stejné provedení se pak uvedlo poprvé i v Metropolitní opeře v New Yorku. Že to byl opět fenomenální úspěch, o tom netřeba mluvit. Jeden obrovský aplaus od začátku do konce. Ale abych nezapomněla i na Čechy. Před dvěma lety jsem si Rusalku zazpívala na svých Hudebních slavnostech, na zámku v Rychnově nad Kněžnou. Bylo to úžasné koncertní provedení opery, s výtečnou Filharmonií Hradec Králové, kdy jsem si k sobě na podium přizvala Richarda Nováka, Mira Dvorského a Evu Urbanovou, která si v tomto představení zazpívala nejen Cizí kněžnu, ale premiérově také Ježibabu. Noční obloha plná hvězd dodala Dvořákově hudbě tu pravou pohádkovost a dvanáct set diváků v hledišti pak svým potleskem zámek málem zbořilo (smích).

Zmínila jste Filharmonii Hradec Králové. V loňském roce jste právě na jejím prestižním festivalu soudobé světové hudby Hudebním fóru Hradec Králové zpívala Lutoslawského písňový cyklus. Má pěvkyně Vašeho věhlasu zapotřebí ještě takto experimentovat?

(Smích) Nemá. Soudobá hudba strašně unavuje hlas. Nedá se lehce naučit, musí se intonačně nabiflovat. Klasicismus, romantismus a verismus zpěváka přirozeně vede, tam je hudba napsána pro vývoj hlasu. A to říkám s vědomím, že písně Lutoslawského byly ještě zpívatelné… (smích).

Recenze hudebního kritika Vladimíra Čecha na rozhlasové stanici ČRo 3 - Vltava, v pořadu Mozaika.

http://www.rozhlas.cz/default/default/rnp-player-2.php?id=2073009&drm=

Novinky zněly soudobě i bez násilných disonancí

Čtvrteční závěr abonentního cyklu Klasika jinak se odvíjel ve znamení programových změn. Dramaturgie Filharmonie Hradec Králové vsadila totiž nakonec na jistotu, a tak po přestávce zazněl známý Hummelův Koncert pro trubku a orchestr Es dur a Schubertova "Pátá" (Symfonie č.5 B dur D.485). Přesto si milovníci soudobé hudby přišli na své.

Zouharův neobarokní minimalismus voněl Vivaldim

Entrée večera tvořila třívětá skladba Víta Zouhara Ritorni per archi, která vznikla zhruba před čtyřmi roky a která byla dosud hrána pouze v zeštíhlenějším obsazení. Proto lze její čtvrteční provedení kompletní smyčcovou sekcí královéhradeckých filharmoniků do jisté míry považovat za premiéru, navíc si takovýto orchestrální háv vynutil drobné autorské úpravy.

Zouharovy Ritorni per archi se poslouchaly snad až překvapivě pohodově. Skladatel totálně rezignoval na skřípající disonance, přičemž umně využil postupů neobarokního minimalismu, který svým motorismem v rychlých krajních větách asocioval ohnivé vivaldiovské brio. Jednotlivé hlasy jako by si i vzájemně odpovídaly a doplňovaly se, takže dílo připomínalo jakési hudební perpetuum mobile.

Adama Skoumala inspiroval Rachmaninov

Nelibozvučné naschvály si odpustil i Adam Skoumal ve své poprvé veřejně provedené Rapsodii na starou českou píseň. Skladatel se nechal inspirovat Sergejem Rachmaninovem, resp.jeho známou Rapsodií na Paganiniho téma. Proto partitura nezapře rozmáchlý romantický tah i virtuozitu sólového partu, který autor, známý pianista, bravurně zvládl sám. Zatímco velký Skoumalův vzor se opájel čarodějem houslí, Skoumal sáhl po Michnově Loutně české: po expozici s hlavním tématem nechává pak zaznít třinácti jeho variacím. Že skladba oslovila, dokládá i Skoumalův přídavek z vlastního autorského pera-ještě ve čtvrtek s počasím veleaktuální miniatura Vzpomínka na deštivý Hradec.

Nezklamala ani tradiční klasika

Královéhradečtí filharmonikové, které řídil Andreas Sebastian Weiser, zaujali plným a sytým tónem už v Zouharově vstupním neobarokním hlasovém dialogu. Jejich doprovod k následným dvěma instrumentálním koncertům byl citlivý a bez prohřešků. Schubertova "Pátá" pak jasně potvrdila, že jde o orchestr velmi disciplinovaný, který se může chlubit celkově kompaktním zvukem a ušlechtilým projevem, který respektuje stylové zákonitosti. Sólový part Hummelova trubkového koncertu přednesl intonačně čistě, leč přece jen s jistou počáteční opatrností sólotrumpetista Symfonického orchestru Českého rozhlasu a královéhradecký rodák Jiří Houdek. Provedení obou soudobých českých děl zaznamenával ve čtvrtek Český rozhlas, který nahrávku odvysílá na stanici Vltava.

Vladimír Čech

Duchovní téma s Kukalem a Janálem

Ve výborné formě se představuje Filharmonie Hradec Králové koncert za koncertem v jarní sezóně 2010.

Abonentní večer ve čtvrtek 22.4. přinesl program s vyhraněně duchovním obsahem: Brahmsovy Čtyři vážné zpěvy, Dvořákovy Biblické písně a 5.symfonii "Reformační" Felixe Mendelssohna-Bartholdyho přednesl orchestr pod taktovkou šéfdirigenta Ondřeje Kukala.

Sólistou večera byl barytonista Roman Janál, jehož vynikající výkon vyplňoval celou první půli koncertu. Nejen, že Janálův hlas vyniká krásnou barvou, nosností, technickou suverenitou a uvolněností: interpret je navíc v duchovně zaměřeném repertoáru zcela "doma" a svůj hlas dal plně do služby obsahu obou myšlenkově hlubokých děl.

Brahmsovy Čtyři vážné zpěvy překvapily neuvěřitelně moderně znějícími orchestrálními introdukcemi: teprve pozornější pohled do programu prozradil, že tyto neobvyklé postupy by možná mohly jít na vrub upravovatele D.Glanerta. Každopádně v tomto pozdním Brahmsově díle se i tak objevují téměř mahlerovské momenty. Celý sólistův výkon jsem vyzdvihl již v úvodu: v Brahmsovi je navíc nutno ocenit, jak se jeho hlas prosadil i proti poměrně hutné orchestraci. V neposlední řadě je nutno pochválit i Janálovu německou dikci, která zní zcela autenticky a nenechává nikoho na pochybách, že interpret má obsah textu plně prožitý.

Hluboký zážitek se ještě stupňoval ve Dvořákových Biblických písních. Ty jsou instrumentovány znamenitě - průhledně a velmi ohleduplně vůči sólistovi. Janál tak mohl bez nejmenších známek námahy tlumočit každé slovo tohoto Dvořákova klenotu s nejhlubším porozumněním a využít při tom všech dynamických odstínů svého nádherně tvárného hlasu.

Mendelssohnovu 5.symfonii "Reformační" vystavěl Kukal s vynikajícím smyslem pro formu. Zřetelně vykreslená polyfonie první věty ani na okamžik nesklouzla do chladně akademické roviny: jednotlivé fráze a skladebné úseky plynuly s naprostou přirozeností. Druhá věta navázala vysloveně uvolněnou, veselou atmosférou a v její střední části krásně vyzněly přímo lidové názvuky. Velmi intimně a půvabně působila pomalá věta třetí.

Finále, postavené na tématu Lutherova chorálu "Hrad přepevný jest Pán Bůh náš", se rozvíjelo ve velebně rozklenuté gradaci až k velkolepému vrcholu, který naplnil sál krásně vyváženým orchestrálním zvukem: mohutný, ale měkký a barevně ušlechtilý chór žesťů připomínal zvuk varhan.

Byl to tedy další krásný a hluboký umělecký zážitek této jarní sezóny.

Michal Novenko

FHK s Weiserem a Klánským

Abonentní koncert hradecké filharmonie dne 15.4.2010 nabídl publiku doslova lahůdkový program: Debussyho preludium Faunovo odpoledne, Chopinův Klavírní koncert f moll a výběr z baletní hudby Bacchus a Ariadna Alberta Roussela. Sólistou večera byl mladičký klavírista Lukáš Klánský, orchestr řídil jeho kmenový dirigent Andreas Sebastian Weiser.

Již od prvních tónů vstupního Debussyho díla se dirigentovi dařilo doslova kouzlit se zvukem. Prostor sálu rozechvívaly měkké, pastelové barvy, jemně vyvážený tón smyčců přitom nepostrádal hutný basový základ, takže opojné Debussyho harmonie vyznívaly při vší delikátnosti sytě a zřetelně. Jemně vykreslené linie dechových nástrojů lehce vystupovaly a opět se zanořovaly zpět do této zvukově barevné lázně. Weiser tak dokázal hned ve vstupní skladbě inspirovat orchestr k jednomu z jeho nejkrásnějších výkonů.

Ve znamení zvukové ušlechtilosti a maximální tónové kvality se nesl i následující výkon klavíristy Lukáše Klánského, oprávněného dědice slavného jména. Chopinův Koncert f moll je založen na téměř naprosté dominanci sólisty, jemuž musí orchestr v prvé řadě pokorně sloužit. I tuto roli zvládla filharmonie pod Weiserovou taktovkou bez chyby. Klánský tak mohl využít maximum barevných nuancí svého vynikajícího úhozu. Křehkým, ale naprosto zřetelným tónem vykresloval perlivé pasáže i jemnou kantilénu. Zejména lyrická pomalá věta vyznívala znamenitě. Také v první větě, přednesené snad až v příliš umírněném tempu, zdůraznil sólista zpěvné a poetické výrazové polohy a neokázalá, jemná elegance zdobila také větu poslední. Možná tedy přeci jen trochu chyběl alespoň náznak výrazové dravosti a záblesk mladistvé jiskry, která ani Chopinovi není zcela cizí. Naprostou převahu křehké a snivé výrazové polohy dotvrdil i sólistův chopinovský přídavek.

Znamenitý kontrast přinesl po přestávce zvukově robustní vstup Rousselovy baletní hudby.

Dirigent tentokrát orchestr v ničem nešetřil a několikrát jej nechal rozehrát do rasantního tutti.

Skvěle ovšem vyzněly i jemné barevné polohy s řadou výborných sólových vstupů (zejména v případě houslí a violy). Roussel si v této skladbě zjevně nepotřeboval hrát na důmyslnou výstavbu: hudba prostě hýří kontrasty, střídá impresionisticky pastelové barvy s hutným a syrovým zvukem, zdůrazňujícím rytmickou údernost. To vše zvládl orchestr pod skvělým Weiserovým vedením na výbornou a vysloužil si nadšený aplaus.

Michal Novenko

Alexandrovy slzy ve Filharmonii Hradec Králové

Filharmonie Hradec Králové se zvláště v posledních letech vyprofilovala v těleso, které hraje a umí hrát soudobou hudbu. Se zaujetím a znalostí věci. Však se zde také už od roku 2005 koná ojedinělý festival s názvem Hudební fórum, kde jsou na jednotlivých koncertech vedle sebe (anebo proti sobě) postavena díla 20. století, která zde v mnoha případech zaznívají v české premiéře, i tematicky související starší skladby.

O tom, že si se soudobou hudbou vědí hradečtí hudebníci i posluchači víc než dobře rady, svědčí i uvádění některých titulů v průběhu běžné sezóny.

V té právě probíhající to byly skladby Lukáše Hurníka, dirigenta hradeckých filharmoniků Ondřeje Kukala či zahraničních autorů, jako je Wolfgang Rihm, B.A. Zimmermann, Witold Lutoslawski či Astor Piazzola. Ve Filharmonii, která nese na svých bedrech úkol postarat se o nejširší hudební zájmy hradeckých obyvatel, se zákonitě nevyhýbají ani jiným žánrům, jako je muzikál, jazzové průniky nebo opera. Tak tu loni byla uvedena neobarokní opera Tomáše Hanzlíka Lacrimae Alexandri Magni, která vznikla na objednávku pražského národního divadla v rámci projektu Bušení do železné opony a také tam roku 2007 měla premiéru. V hradeckém představení díla účinkovali v podstatě stejní sólisté jako při premiéře, představení řídil autor. Netradičně obsazený orchestr (spolu se smyčcovou sekcí tu je flétna, dva lesní rohy, trubka, basový trombon, klavír a tympány) tvořili členové Filharmonie Hradec Králové, kterou obohatilo České saxofonové kvarteto.

O kvalitě tohoto provedení svědčí živá nahrávka, vydaná nedávno na CD. Výborní jsou zejména sólisté, kteří se specializují na starou hudbu - kontratenoristé Steve Wächter a Jan Mikušek - , protože Hanzlíkova osvědčená metoda vychází ze skutečně málem barokně traktované melodické linky, pohybující se nad barokně-ostinátním, nebo spíše minimalistickým instrumentálním doprovodem. Je nutné se nechat tímto pravidelným rytmem naladit do stejného tempa, vpravit se do časového rozměru, jaký nečinil potíže našim předkům. Latina piaristického libreta výchovné hry z roku 1764 je občas vystřídána češtinou, jejímž hlavním nositelem je Vypravěč, Historicus skvělé Soni Červené, která hned v úvodu ozřejmí, o čem se bude hrát: O dětských slzách Alexandra Velikého, tekoucích z lítosti nad tím, že na něho po dobyvatelských jeho otce Filipa nezbude už žádná sláva a úspěch.

Jana Vašatová
redaktorka ČRo 3 - Vltava, 20.4. 2010, Týdeník Rozhlas

Tango Bandoneon

Concert Live

Kde jsou ty časy, kdy teskné tóny harmoniky zněly z hamburských přístavních krčem nebo z žižkovské Jedové chýše! Po dvou stoletích putování světem se vrací na místo svého zrodu, do střední Evropy, s mistrovskou zkouškou v podobě díla Astora Piazzolly a dalších autorů, mezi nimiž se rozhodně netrácí Lothar Hensel. Právě jeho skladbám - a jeho bandoneonu - patřila velká část loňského listopadového koncertu Filharmonie Hradec Králové řízené Mishou Roháčem. DVD se záznamem této jedinečné události si můžete koupit v pražské Reprezentační prodejně ČRo a ČT anebo si o ně napsat přímo do královéhradecké Filharmonie.

Milan Pokorný, šéfredaktor Týdeníku Rozhlas, 22.3. 2010

V Marktkirche se věnoval dirigent Thomas J. Frank, nyní na plný úvazek kantor a varhaník v Evangelischer Landesdom, oratoriu Josepha Haydna "Stvoření" , a dosáhl se svým skvěle disponovaným sborem a suverénně dirigovanou Filharmonií Hradec Králové vzorové provedení slavného díla s důkladně vycizelovaným zvukem smyčců a přítomných dechů..........

Richard Hörnicke, Wiesbadener Tagblatt, 22.03.2010 - WIESBADEN

Filharmonie Hradec Králové s Weiserem a Veverkou

Odvážnou a zajímavou dramaturgii nabídl posluchačům abonentní koncert FHK ve čtvrtek 11.3.2010. Pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera zazněl program sestavený z hudby německých autorů, z nichž dva - Bernd Alois Zimmermann a Wolfgang Rihm - patří k výrazným představitelům hudební moderny.

Obě soudobé skladby byly věnovány koncertantnímu hoboji: této mimořádně náročné úlohy se ujal vynikající mladý sólista Vilém Veverka.

Koncert zahájila Siegfriedova idyla Richarda Wagnera. Vzdor typicky rozvinuté wagnerovské harmonii je skladba invenčně nepříliš bohatá, pro Wagnera jednoznačně limitující muselo být i její komorní obsazení. Ani hradečtí filharmonici - zejména jejich smyčcová sekce - nejsou v malém obsazení stoprocentně ve svém živlu, takže celkový dojem z úvodní skladby byl při vší příjemnosti poněkud matný.

Velký kontrast následující skladby přinesl skutečně výrazné oživení. Koncert pro hoboj a malý orchestr Bernda Aloise Zimmermanna má navenek klasickou třívětou stavbu, vnitřní řešení jednotlivých vět je však dosti osobité. Při tom všem zachovává skladatel uměřenost proporcí a logičnost stavby. Mimořádně náročný hobojový part se proplétá s barvitou instrumentací orchestru, z níž i dirigent vykouzlil řadu překvapivě poetických momentů. Sólistův výkon imponoval především naprostou samozřejmostí, s níž Veverka tlumočil obsah díla, jakoby pro něj téměř neexistovaly technické hranice.

Přestávkou však ještě nekončila tato skvělá demonstrace možností zdánlivě křehkého nástroje. Rihmova Hudba pro hoboj a orchestr má v sobě zvláštní dvojlomnost: poměrně dlouhou dobu se odvíjí v uvolněných zvukových plochách, z nichž se na krátké okamžiky vynořují mlhavé náznaky tradičně znějících souzvuků. Vlivem nepřítomnosti zřetelného pulsu hrozí již pocit rozvleklosti, když tu pojednou nastupuje nečekané oživení v podobě rychlé části s vysloveně groteskním výrazem. Sólový hoboj se několikrát dostává do neslýchaně vysokých poloh, v nichž se výrazně mění i témbr nástroje. Všechny záludnosti sólového partu zvládl Veverka opět s fascinující lehkostí a rovněž komplikovanost souhry s orchestrem si mohl mnohý posluchač uvědomit až zpětně. Vtipná pointa díla vyzněla natolik přesvědčivě, že ani konservativnější část publika nešetřila potleskem na adresu sólisty i orchestru.

Vynikající tečku programu tvořila Beethovenova 8.symfonie. Dirigentovi se podařilo skvěle proměnit celkovou náladu a již od prvních tónů symfonie zněl plně soustředěný orchestr vzorně klasicky. Propracovanost každé fráze včetně vypointovaných akcentů, zvuková vyrovnanost, výborná volba temp - to vše zdobilo tento výborný výkon. Weiser si dokonale vychutnal také všechny překvapivé okamžiky této Beethovenovy symfonie, jakými jsou stavba první věty či nezvyklé harmonické zvraty ve větě poslední.

Celkové myšlenkové souznění dirigenta i orchestru dosáhlo vskutku vynikající úrovně a nadšené uznání publika tomu plně odpovídalo.

Michal Novenko, 13. 1. 2010

The Fabulous Rock Philharmonic Orchestra plays Pink Floyd

Sinfonie, die rockt (04.03.2010)

Es war ein Abend, der Pink Floyd stolz machen würde - das Classic meets Rock Spektakel "The Fabulous Rock Philharmonic Orchestra plays Pink Floyd" verknüpfte auf eindrucksvolle Weise sinfonische Orchesterklänge mit legendärer Rockmusik der britischen Kultband Pink Floyd. Am 24. Februar 2010 rockte die Düsseldorfer Tonhalle nach Philharmonietönen. Von CHRISTIANE MIETH

Schon das erste Projekt Michel Machees schlug ein: Deep Purple Classic. Nun folgen Pink Floyd und in den kommenden Jahren Queen, The Rolling Stones und The Beatles. In den größten Konzertsälen Deutschlands soll den Rockikonen der Musikgeschichte ein ehrwürdiges Denkmal gesetzt werden. Pink Floyd muss nicht vorgestellt werden - eine der erfolgreichsten Bands aller Zeiten, die durch einen ganz eigenen Stil binnen kürzester Zeit auf internationalen Chartlisten von null auf eins stiegen und Millionen Platten an den Mann brachte.

Die größten Songs der Rockband leben in diesem Event noch einmal auf. Nun ja, das ist womöglich sogar noch untertrieben. Songs wie " Wish You Were Here" oder "Shine On You Crazy Diamond" leben nicht nur auf, sie berauschen, sie reißen mit, sie müssen gefühlt, gelebt werden. Und sie wurden gelebt, an diesem Abend.

Aller Anfang ist schwer

Das Ganze begann ziemlich bescheiden: hübsche Interpretationen, nett gespielt. Doch die große Wende kam mit dem Kassenschlager " Another Brick In The Wall" vor der Pause. Auf einmal lebte das Orchester auf, die Solisten schienen wie erleuchtet, und selbst die vier Sänger in übrigens sehr fancy Smokings holten ihre Stimmen aus der Westentasche hervor. Keiner wusste, was passiert war, aber alle waren von den Socken. Danach lief die Show bombastisch: Die Vielfalt der Pink Floydschen Musik konnte besser nicht dargestellt werden - von Jazz durch den Saxophonisten Anton Mühlhans, über kl assischen Gesang des Vocalquartetts Q Vox (manchmal womöglich eine Spur zu klassisch) bis hin zu Blues und Rock der E-Gitarre Jerry Sovas war alles dabei.

Eine eigens für diesen Abend kreierte Lightshow deutete die für Pink Floyd Konzerte so typischen Lichteffekte an (gut, ein echtes Livekonzert von Pink Floyd ist um einiges besser) und untermalte die Musik gekonnt. Der Abschlusssong "Us And Them" badete das Publikum in ein unglaubliches Lichtermeer. Alles in allem doch noch ein toller Abend. Wer kann, sollte hingehen; Konzerte finden noch bis August statt. Für echte Pink-Floyd-Fans durchaus ein Muss.

Překlad části textu:

Všechno to začalo docela nenápadně: hezké skladby, hezky zahrané. Ale zásadní obrat nastal před přestávkou během hitu "Another Brick In The Wall". Orchestr najednou ožil, sólisté jako by byli osvíceni a i ti čtyři zpěváci - mimochodem ve velmi efektních smokinzích - jakoby najednou vyčarovali své hlasy z klobouku (vytáhli je z kapsy u vesty). Nikdo nevěděl, co se stalo, ale všichni byli u vytržení. Další průběh show byl bombastický: Rozmanitost pinkfloydovské hudby není možno prezentovat lépe - od jazzu saxofonisty Antona Mühlhansla, přes klasický zpěv vokálního kvarteta Q Vox (tu a tam možná kapku příliš k lasický) až po blues a rock sólové kytary Jerryho Sovy - bylo v tom všechno.

CD Anton Bruckner: Symphony No. 9 in D minor (Edition: Leopold Nowak). Andreas Sebastian Weiser, Hradec Králové Philharmonic Orchestra, FHK o.p.s. 2008.

Devátá symfonie Antona Brucknera, kterou skladatel věnoval "milému Bohu", patří k největším dílům symfonické literatury vůbec, proto neudiví množství nahrávek, které je na světovém trhu k dispozici. Horší je ovšem situace u nás doma - posluchač, který stojí o interpretaci českým orchestrem, bude hledat velmi těžko. Jednou z mála možností, která se mu nabízí, je živá nahrávka Filharmonie Hradec Králové, kterou si orchestr vydal na vlastním labelu, což je v současné době stále využívanější způsob realizace záznamů klasické hudby.

Pro Brucknerovy symfonie jsou charakteristické rozsáhlé hudební plochy plné komplikované tematické práce. Na dirigenta je zde jako úplné minimum kladen požadavek promyšlené práce s gradacemi, díky nimž je posluchač udržován v neustálém napětí. Andreas Sebastian Weiser tomuto nároku dostál již detailním vypracováním úvodních taktů směřujících k ráznému hlavnímu tématu v lesních rozích. V logickém kontrastu k jejich průraznému zvuku je měkce a zpěvně odlišený nástup druhého tématu. Od něj se orchestr postupně stále víc rozezpívává ve zcela přirozeně působícím výrazu k tématu třetímu. Provedení první věty dominují především flétny a první hoboj, který je vůbec ozdobou celé nahrávky. Pokud jsem se zmínil o "přirozeně působícím výrazu", uznávám, že je to poněkud vágní vyjádření. A. S. Weiser se ale - podle mého názoru - snaží vést orchestr způsobem, který říká "tak to musí v souladu s partiturou i vesmírem nutně být". Při veškerém smyslu pro detaily je první věta vybudovaná jako velký a logický celek, první gradaci k maximální dynamice si dirigent ponechává přibližně do "zlatého řezu", druhou až na konec.

Spíše divoké než radostné scherzo je zahájeno poněkud rozsypaným pizzicatem houslí. Komornější pasáže usvědčují hráče z drobných nepřesností velmi přesvědčivě. Rafinované trio je vypracováno v jemných dynamických i agogických nuancích. V úvodu třetí věty se ozve ne zcela čisté unisono prvních houslí v hlavním tématu, naopak velmi sonorně a působivě zní vedlejší téma v žestích. Celá věta je vedena v meditativním, ale zároveň neuspávajícím duchu.

Tremola smyčců a především tympánů jsou místy nekonkrétní a slévají se, což přičítám především akustice koncertního sálu a živé nahrávce, zvuk jednotlivých nástrojových skupin je ale většinou vyrovnaný dobře čitelný. Slabinou CD je nevýrazné grafické zpracování bookletu, v němž najdeme pouze stručnou informaci o dirigentovi a orchestru v češtině a angličtině. Cokoli o skladateli, skladbě samotné či okolnostech vzniku nahrávky zůstáva posluchači skryto. A. S. Weiserovi se naproti tomu povedlo vytvořit poutavý lyrickodramatický a zvukově pestrý celek plný napětí. Podkladem mu byla partitura skladatele, který na tomto světě možná Boha nenalezl, ale věděl, jak jej hledat.

Boris Klepal, 15.2. 2009

Při příležitosti svého angažmá ve Filharmonii Hradec Králové, nám poskytl dirigent Kaspar Zehnder krátký rozhovor.

Kaspar Zehnder - dirigentská hvězda, která stoupá vzhůru

V roce 2008 jste v Hradci Králové zahajoval Hudební fórum, festival soudobé světové hudby. Není mnoho dirigentů, kteří se této tvorby nebojí. Jaký vztah máte k tomuto tématu Vy?

Práce se soudobou, moderní hudbou je pro mě vždy výzva, mám k ní velmi pozitivní vztah. Jsou v ní zajímavá témata a navíc mnohdy autoři ještě žijí a já tak mohu svoji práci s nimi konzultovat . Tvoříme ji pak společně.

Do Pražské komorní filharmonie (PKF) jste nastoupil po dirigentské veličině Jiřím Bělohlávkovi. Jaké to bylo, stát se jeho následníkem? Vy sám jste Jakubovi Hrůšovi něco poradil, když Vás nahradil po několika letech on?

Znal jsem dirigenta Bělohlávka od dětství a byla to pro mě velká čest, když jsem po něm mohl převzít místo šéfdirigenta. Já jsem byl v té době prakticky NIKDO a on byl slavný dirigent. Věděl jsem však, kde je prostor, kde mohu ještě něco v některých nástrojových skupinách zlepšovat a na to jsem se zaměřil. Období v PKF si velmi vážím. C o se týká Jakuba Hrůši, tak naše angažmá se míjela. Od dirigenta Bělohlávka jsem převzal perfektní orchestr a ve stejném stavu jsem ho předával i Jakubovi Hrůšovi a měl jsem pocit, že je se stavem orchestru spokojený.

Dirigoval jste již mnoho orchestrů. Má FHK nějaké své specifikum?

U královéhradecké Filharmonie jsem v podstatě zjistil něco podobného, jako u PKF. Orchestr je muzikantsky na velmi dobré úrovni. Stejně jako PKF, by mohl být při prvním kontaktu barevnější.

Máte vytyčenou nějakou svoji osobní dirigentskou metu?

Nemám dlouhodobý cíl, ke kterému bych směřoval. Vždy se maximálně koncentruji na aktuální práci.

Ve FHK budete dirigovat i svoji manželku, flétnistku. Hezká symbolika…

Spolu jsme utvářeli dramaturgii hradeckého koncertu. S manželkou si velmi rozumíme i po hudební stránce. Kdysi jsem byl také flétnistou a stejný koncert jsem měl ve svém repertoáru. Mně se tímto koncertem splnil sen o naší spolupráci.

10.2. 2010, Pavel Sršeň

Abonentní koncert s tvorbou rodu Hurníků

Abonentní koncert FHK ve čtvrtek 21.1. sice postihla změna programu, posluchači však určitě neměli důvod cítit zklamání: za prvé se změna vůbec nedotkla jmen autorů - v první půli koncertu zněly podle plánu skladby Ilji Hurníka a Lukáše Hurníka, po přestávce Dvořákova 7. symfonie. Za druhé místo původně plánovaného houslisty Pavla Šporcla (který byl možná pro někoho magnetem koncertu) účinkovali hned dva výborní sólisté, navíc sólisté na atraktivní a méně často předváděné nástroje: Pavel Fiedler na sopránsaxofon a Kateřina Pavlíková na barytonsaxofon.

Pod taktovkou šéfdirigenta Ondřeje Kukala zahájila program Klicperovská předehra Ilji Hurníka. Klasicky vyvážené, invenční a vtipné dílo hrál orchestr s chutí, dirigent velmi pěkně odstiňoval kontrasty mezi odlehčenější a dramatičtější výrazovou polohou.

Místo plánované jedné zazněly pak hned dvě skladby Lukáše Hurníka. Přes značnou odlišnost stylových východisek bylo možno vysledovat jedno pojítko mezi tvorbou otce a syna Hurníků: je jím svěží invence a smysl pro nenásilný hudební vtip. Skladba Dívka a stroj je založena především na kontrastu tvrdě rytmisovaného pulsu orchestrálního tutti a zpěvné, líbivé melodie sólových dechů. Pozornost posluchače podporuje i barvitá instrumentace.

Následující Variace na téma F. Zappy pro sopránový a barytonový saxofon s orchestrem daly vyniknout výše jmenovaným sólistům Kateřině Pavlíkové a Pavlu Fiedlerovi. Také tato skladba zaujme vtipným polystylovým kontrastem. Vzniká dokonce dojem, jakoby její první část, zřetelně ovlivněná jazzrockovými rytmy, již poněkud ochabovala, když pojednou dostane zásadní nový impuls v podobě jemné, barokisující části, která vývoj skladby doslova "nakopne" k následné gradaci. Orchestr pod Kukalovou taktovkou zvládal náročnou souhru se ctí a plně využil bohatou škálu zvukových barev.

Dvořákova 7. symfonie d moll - jedno ze stěžejních Mistrových děl - zazněla po přestávce v maximálním nasazení a soustředění. Kukalovi se dařilo vést orchestr k velmi intensivnímu prožitku: znamenitě budoval napětí první věty, v níž nedovolil orchestru přehnat žádnou z gradačních vln. Druhá věta okouzlila měkkou zpěvností a celkovou uvolněností projevu.

Chvályhodná byla zvuková vyrovnanost: dirigent nedovolil dechům překrýt šťavnatý a nosný tón smyčců, což se dařilo i v ostatních větách. S mimořádným šarmem zazněla věta třetí: jemná oscilace mezi valčíkem a náznaky furiantové rytmiky, citlivě modelovaná dynamika a ohnivá závěrečná gradace, to vše bylo ozdobou výkonu. Náročná, dramaticky rozvíjená finální věta celkový výborný dojem podtrhla. Nadšený potlesk potvrdil, že Dvořákovu symfonii si umělci i posluchači zjevně prožili naplno.

Michal Novenko

Festivalu Hudební fórum Hradec Králové se podařil husarský kousek - vytvořit v pěti koncertech reprezentativní panorama hudební tvorby 2. poloviny 20. století. V programu festivalu nenajdete nic jiného než absolutní mistrovská díla, která budou bez pochyby za sto let tak známá, jako jsou dnes pátá Beethovenova symfonie nebo Dvořákova Novosvětská. Zvláště můžeme jmenovat Messiaenův Quator pour la fin du temps (Kvartet pro konec času), jehož kořeny jsou zapuštěny ve druhé světové válce, ale také skladby Henzeho a Schnittkeho, které obklopeny Mozartem a Bachem jsou důkazem kontinuity hudební tvorby v celé dlouhé hudební tradici...

Pierre-Yves Tribolet
Head of Euroradio Classics, european Broadcasting Union

Pražská Smetanova síň hostila poprvé na Nový rok mimopražského hosta - Filharmonii Hradec Králové. Posluchačům se dostalo výborně připravené směsi skladeb Brittena, Chačaturjana, Šostakoviče aj. pod taktovkou u nás nepříliš známého Maďara Istvána Dénese. Po objevné první části s Brittenem a Maďarem Kacsohem více zaujala druhá polovina koncertu a následující dva přídavky, hlavně Šostakovičův Valčík č.2 z Druhé jazzové suity, sál rozehřály.

Právo, 4. 1. 2010

Dětské slzy velkého Alexandra

"Mluví se stále o tom, že opera zahyne, nebudou-li uváděna nová díla. Já si však myslím, že tato devíza platí zatím v trochu obměněné formě: opera nikdy nezahyne, ledaže by se uváděla nová díla," tvrdil ve svých pamětech ultrakonzervativní ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing. Výraznou polemikou s touto úvahou bylo uvedení opery Lacrimae Alexandri Magni. Přestože se jedná o dílo současné, jeho hudba je k posluchači velmi vstřícná, avšak bez laciné podbízivosti.

Pražské národní divadlo uvedlo ve světové premiéře dílo skladatele Tomáše Hanzlíka na latinský piaristický text poprvé uvedený v roce 1764 studenty dittrichšteinského gymnázia v Lipníku nad Bečvou. Autor si uložil úkol opravdu nelehký. jedná se totiž o text. který sloužil k didaktickým účelům studenti si na něm měli procvičit především různé básnické formy a deklamaci, a zároveňjím měli být povzbuzeni k usilovnosti a touze po úspěchu. Handicap zvoleného textu je jednomačný: naprosté minimum děje a vztahů mezi jednotlivými osobami, pokud se ale posluchač oprostil od v zásadě zbytečné potřeby ..napínavého příběhu", byl mu odměnou hluboký zážitek. K obsahu opery pouze stručně: Alexandrovi je dvanáct let, obdivuje slávu svého otce Filipa. ale trýzní ho pomyšlení, že už na něj nezbydou žádné slavné činy, které by mohl vykonat, věštec Aristander mu navíc předpoví brzký pláč. Alexandr si jako důvod svého budoucího pláče vyloží Filipovu porážku a začne sbírat vojsko, s nímž by vyrazil otci na pomoc. Než však stačí vyjít do pole, vrací se posel oznamující Filipovo vítězství. Alexandr, jemuž tak byla odepřena příležitost ke slavnému činu, se rozpláče. Dílo svou strukturou zřetelně odkazuje na barokní operu a byť se jedná o minimalismus, vede nás spíš k Monteverdimu než k Einsteinovi na pláži. Role Alexandra a jeho přítele Hephaestiona jsou napsány pro alt (kontratenor), duševní pohnutí jsou často vyjadřována koloraturou, během "árie rozbouřených živlů" zazní stroj na imitaci větru, nechybí ani komické intermezzo, vznešené postavy a bohové mluví nadpozemskou latinou. plebs jen tak obyčejně česky. Hlavním konfliktem je rozpor mezi tužbami a realitou, hledání správného směru mezi nejasnými věštbami, nestálou štěstěnou a nejistým osudem. Alexandr neprochází žádnými formujícími vztahy s ostatními postavami, nemá ani přímého protivníka nejvetším soupeřem je mu jeho vlastní psychika, jejíž mantinely musí překonat. Barokní inspirace společně s absencí narativity měvedly k pocitu souznění opery s filmem Petera Greenawaye Umělcové smlouva (The Draughtsman's Contract, hudba Michael Nyman). Nemám samozřejmě na mysli žádné plagiátorství ani eklekticismus, ale společná estetická východiska. Hanzlík buduje barokní konstrukce z minimalistických, jemně se obměňujících motivů, nad nimiž se klenou melodie místy až s hitovým potenciálem.

Scénického ztvárnění se ujal slovinský režisér Rocc, ale spíše než o režii by bylo lépe mluvit o scénickém designu. jehož koncept skvěle souzněl s Hanzlíkovou hudbou. Scéna (rovněž Rocc) byla tvořena několika stoličkami na různě vysokých žebřících; na stoličkách strávily jednotlivé postavy celé první dějství, vyjadřovacím prostředkemjim kromě zpěvu byla jednoduchá, stylizovaná gesta. Nad nimi svítila bílá neonová stopa a na pozadí byly promítány modré šipky mířící do mnoha různých směrů; v okamžicích Alexandrova odhodlání či zoufalství potom nabíraly jednotný směr nahoru či dolů. Ve druhém dějství. kdy Alexandr začíná svolávat vojsko. jsou žebříky pokácené, staré pořádky s, bortí, o slovo se hlásí mladá krev. Alexandrův kostým je ozdoben modrými šipkami, shora se spouští "nekonečný" žebřík a nová stopa, tentokrát v barvě šipek. Nesmrtelná sláva je sice mladému hrdinovi ještě odepřena, ale první, rozhodující krok byl učiněn. Kostýmy (Rocc a Vendula Johnová) byly přirozenou součástí koncepce ve své anticko-barokní sty lizaci. Pouze vypravěč Historicus, který vlastně suploval sbor, byl zahalen do odosobněné anonymity splývavým červeným kostýmem se zakrytou tváří. Jednoduché modrobílé kostýmy aktérů intermezza byly obohaceny o charakteristické doplňky - chrániče, boxerské rukavice.

Asi největší potíž představení tkvěla ve výkonu orchestru, jemuž není možno vytknout nějaké kiksy, zato však silně nestylový projev. Jeho zvuk byl -především ze začátku -velmi zatěžkaný nevhodně romantizujícím zvukem zapříčiněným nejasnou artikulací. Zajímavou barvu tvořily především saxofony, jež nahradily běžnou skupinu dřev, a místy také klavír. Tempa byla příliš volná a jednotvárná, minimalismus -možná více než jiné druhy hudby -je třeba hrát pestře. Mezi pěveckými i hereckými výkony bych vyzdvihl především Stevea Wachtera (Alexandr) a Jana Mikuška (Hephaestion), zvlášť Wachter se kromě pěkného hlasu a výborné techniky zaskvěl také neobyčejně kultivovaným pohybem. V tom mu byla konkurencí pouze představitelka mluvené role vypravěče Soňa Červená, s přídavkem svérázné a vzorné dikce. Výborně zpívali Zdeněk Plech a Jaroslav Březina, jejich pojetí však opět mírně vybočovalo ze stylu, na nějž nejsou zvyklí. S tím naopak neměl potíže Jozef Kundlák, jehož tenor však zní příliš ostře. Martin Šrejma a František Zahradníček odvedli solidní, celkově však ničím nevyčnívající výkony. O příjemné oživení se postarali představitelé plebejců v intermezzu Jiří Reidinger, Radomír Švec a Števo Capko. Jejich projev rozhodně netrpěl křečovitostí, ji: zmiňovaly premiérové recenze v denním tisku. Jistou vadou na kráse, za niž ovšem autor ani režisér nemohou, byla slabá návštěva, kterou hypoteticky přičítám hlavně špatnému marketingu. Současnou operu zřejmě není možné nabízet zaběhaným způsobem tradičnímu publiku, je naopak třeba najít alternativní cesty k otevřenějšímu obecenstvu, a potom by bylo možné podobné počiny udržet jako trvalou součást repertoáru. Takto můžemejen doufat, že budou Slzy Alexandra Velikého kromě několika naplánovaných repríz uvedeny ještě alespoi při nějaké mimořádné příležitosti, například v rámci Pražského jara.

Tomáš Hanzlík: Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého). Stavovské divadlo, 30. ledna 2007 (premiéra 25. ledna 2007), Praha. Hudební nastudování: Robert Jindra, režie a scéna: Rocc, kostýmy: Rocc a Vendula Johnová. Alexandr: Steve Wachter, Hephaestion: Jan Mikušek, Philotas: JozefKundlák, Parmenio: Jaroslav Březina, Polystratus: Martin Šrejma, Lysippus a Lysimachus: František Zahradníček, Aristander a luppiter: Zdeněk Plech, Historicus: Soňa Červená, Alexippus: Jiří Reidinger, Lysis: Radomír Švec, Tranio: Števo Capko.

Slzy Alexandra Velikého jsou dílem, které by pro svou nespornou kvalitu mělo být zachováno. Proto jednoznačně doporučuji vydání nahrávky, kterou realizovala Filharmonie Hradec Králové.

Boris Klepal

Olomoucký skladatel Tomáš Hanzlík k sobě přitáhl pozornost hudební veřejnosti svými dvěma operami Endymio a Yta innocens, uvedenými v roce 2001 resp. 2004 v rámci projektu Bušení do železné opony. Zaujal v nich svou osobitou metodou - zhudebňováním starých dramatických textů, které objevuje při svých badatelských aktivitách - a svěžím kompozičním jazykem, kombinujícím prvky barokní opery a minimalismu. Výsledkem zájmu o jeho tvorbu byla objednávka Národního divadla na operu Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého), která sklízela hned po své premiéře ve Stavovském divadle na začátku roku 2007 pozitivní - a na českou současnou operu i dosti početné - odborné ohlasy. V době, kdy se u nás v operní sféře sází v podstatě jen na osvědčená klasická díla, je pozoruhodná i skutečnost, že v případě Hanzlíkových Slz nezůstalo u jediného provedení a dokonce ani u jediného nastudování - opera zazněla i v roce 2009 v sále Moravské filharmonie Olomouc a Filharmonie Hradec Králové ve víceméně původním, "premiérovém" pěveckém a hereckém obsazení, ovšem v nastudování místních orchestrů pod taktovkou autora. Byla-li v Hradci Králové byla pořízena nahrávka opery, splňující všechna umělecká a technická kritéria dnešních představo kvalitě koncertního záznamu, je žádoucí v maximální možné míře podpořit její důstojné vydání na CD. Tomáš Hanzlík i přes své mládí dlouhodobě dokazuje, že patří k nadějným a osobitým tvůrčím zjevům české soudobé hudby, jak o tom svědčí též objednávky od prestižních zadavatelů (Pražské jaro, Orchestr Berg atd.). Nahrávka s jeho reprezentativním dílem, jakým Slzy Alexandra Velikého bezesporu jsou, by tak mohla vydatně napomoci jeho většímu zviditelnění u nás a především i v zahraničí (připomeňme, že jazykem libreta opery je univerzální latina!). Důsledkem by mohl být i zvýšený zájem ze zahraničí o českou soudobou (operní) tvorbu vůbec.

Mgr. Vítězslav Mikeš
redaktor časopisu HIS Voice

Symfonický orchestr Norkköping

Zcela mimořádný zážitek nabídl posluchačům koncert abonentní řady B Filharmonie Hradec Králové v pondělí 23.11.

Hostující Symfonický orchestr Norkköping ze Švédska patří ke špičkovým tělesům v mezinárodním měřítku a dokazoval to doslova každým zahraným tónem.

Orchestr se opírá především o bohatě obsazenou, především však výborně sladěnou a rytmicky dokonale sehranou základnu smyčců. Hluboce zaujatý, zapálený a přitom perfektně ukázněný výkon této sekce značně převyšoval úroveň velké části českých orchestrů, domácí těleso nevyjímaje. Dechová sekce norkköpingských hostů zdánlivě tak výrazná není, avšak postupně opět stále více vynikala její ukázněnost a spolehlivost.

Mladý a energický kazašský šéfdirigent Alan Buribajev si se svým orchestrem opravdu rozumí a dovede jej rozehrát do široké výrazové palety. Těžiště programu spočívalo ve tvorbě severských skladatelů Franze Berwalda a Jeana Sibelia.

Berwaldova Symfonie č.3 je na svou dobu (1845) dílem vskutku pozoruhodným (podtitul "Singuliere" - t.j. "Jedinečná" - jí dal autor plným právem). Berwaldova snaha nalézt národní styl je zde zřetelná a dirigent znamenitě tlumočil osobité rysy jeho hudby.

Romantická šíře Sibeliovy II. symfonie dala rovněž vyniknout všem kvalitám orchestru i dirigenta. Skvěle propracovaná výstavba každé jednotlivé věty se opět opírala o bezchybný výkon všech hráčů.

Pro domácí publikum zvláště sympatickou součástí programu bylo Concertino pro klavír a orchestr Bohuslava Martinů s brazilskou sólistkou Patrícií Bretas. Byl to báječný a poučný zážitek slyšet Martinů v pojetí poněkud odlišném od české tradice a odkrývajícím další potenciál jeho hudby. Aniž by se ztratily lyrické "ostrůvky" v hudebním proudu, tak typické pro Martinů, vynikla v plnokrevném podání brazilské klavíristky ještě více rytmická dravost a jiskřivá energičnost krajních vět. Bylo jasně cítit, že sólistka v této hudbě našla vysloveně "svoji notu", vyhovující jihoamerickému temperamentu. Znamenitý Buribajev nejen udržel při vší komplikované rytmice perfektní souhru, ale pohrál si místy také s vyostřenějšími konturami orchestrálního zvuku.

Získáním tak skvělých hostů hradecká filharmonie opět organisačně "zabodovala" a bylo milé si znovu uvědomit, že výborná akustika jejího sálu je hodna toho, aby hostila tělesa světové třídy. Celkem tři vytleskané přídavky a ovace vestoje završily všestranně skvělý zážitek.

Michal Novenko

Hudební Fórum Hradec Králové - festival, který představuje ...

I když používání slov, jako je "výjimečný" či "jedinečný", zavání trochu nadsázkou, neplatí to v případě festivalu Hudební fórum Hradec Králové. Festival, již pět let připravovaný Filharmonií Hradec Králové a Českým rozhlasem 3 - stanice Vltava, si v rámci české koncertní scény tyto přídomky právem zaslouží. Je totiž jakousi "Hvězdnou bránou" do světa soudobé hudby. Daří se mu již pět let představovat českému publiku to nejnovější, co světová hudba nabízí. Mnohé skladby, které jsou pro festival pečlivě vybírány (dramaturg Marek Hrubecký),  zaznívají v Hradci Králové v české premiéře, i když na světových pódiích svoje pevné místo již mají. Četní posluchači najednou prostřednictvím tohoto festivalu pro sebe objevili nová jména  jako je Berio, Hense, Gubajdulina, Kančeli, Reich, Tan Dun, Auerbach, Jusupov, Silvestrov a další.

Koncepce festivalu spočívá na třech pilířích - prvním je dramaturgie, která je důkladně promyšlená a nápaditá hledáním souvislostí mezi epochami minulými a dneškem, mezi komorní hudbou a velkými symfonickými plochami, mezi obsahy děl a filozofujícími tématy. Druhým pilířem je skutečnost, že koncerty vysílá v přímém přenosu ČR 3, většinu z nich pak přebírá i Evropská vysílací unie EBU. Tak se prostřednictvím rozhlasových vln mají posluchači možnost seznámit se skladbami u nás dříve nehranými. Třetím momentem, který je pro festivalové koncerty typický, je světelný design, který současnou symfonickou hudbu spojuje i s vizuálním prožitkem.  Všechny tyto atributy naplnily i koncerty pátého ročníku, který se v Hradci Králové uskutečnil od 3. do 13. listopadu.

Bezesporu hvězdou číslo jedna byla osobnost Krzystofa Pendereckého. Skladatel sám na zahajovacím koncertě dirigoval své dvě symfonie - pátou a osmou (nazvanou "Písně pomíjivosti"). Zde se ve  dobrém světle představil i domácí orchestr Filharmonie Hradec Králové, soustředěnou hrou pomohl dirigentovi vygradovat zvlášť pátou symfonii k velmi působivému vyznění. V osmé zaujal vedle sólistů i Pražský filharmonický sbor, který si zahrál i na okaríny. Ty autor předepsal v jedné z částí ve snaze přiblížit se co nejvíce zvuku větru v korunách stromů.  A právě stromům, které jsou často spojované s osudy lidí, jsou básně použité v této skladbě věnovány. Snad se v tom odráží dlouholetá láska autorova k jejich pěstování, vždyť sám založil a osobně i udržuje poměrně významné arboretum.  Raritou koncertu bylo podle Pendereckého i to, že poprvé v jednom večeru sám dvě své symfonie dirigoval.

Druhý koncert patřil Symfonickému orchestru Českého rozhlasu, který uváděl skladby Bernda Aloise Zimmermanna. Svou "hudební koláží" , tedy používáním a přepracováním či pospojováním nejrůznějších starších hudebních motivů od známých autorů, velmi zapůsobila Hudba pro krále UBU, ve které je předepsána i role satirického komentátora současného dění. Té se skvěle zhostil Vojtěch Babka, redaktor Vltavy - a tak dovršil i roli němého speakera v předchozí skladbě Bílý balet. Výborný byl  i výkon  violoncellisty Filipa Jana Ťupy, mladého hudebníka žijícího v Německu.  Ten svou hrou plnou barev ukázal, že Zimmermannova hudba při skvělé interpretaci otevírá nevídané prostory hudebního světa. K tomu svým dílem přispěly cimbál či dvě skleněné harfy. Ty ještě zvýraznily vesmírné transcendentální rozměry filosofického světa tónů. Škoda jen, že SOČR nepřivezl avizovanou skladbu "Stille und Umkehr", která by celý večer patřičně zarámovala.

Co koncert, to příjemné překvapení. K těm patřila bezesporu Zenderova komponovaná interpretace Schubertovy Zimní cesty v rámci třetího koncertu festivalu. Pořadatelům se totiž podařilo najít interpreta, který je v této písňové tvorbě jako doma. Český posluchač možná váhá, neboť mu německá poezie není až tak blízká a před návštěvou koncertu začíná pociťovat obavy z přicházející nudy. Hans Jorg Mammel společně s dirigentem Weiserem i Komorní filharmonií Pardubice dokázali, že obavy tohoto typu byly plané.  Stylově čistá písňová interpretace doprovázená soudobým zvukem komorního orchestru (nechyběly ani takové nástroje, jako jsou "stroje na vítr" - dokonce v autorem předepsaném počtu tří) udržela posluchačovu plnou pozornost od začátku do konce, tedy bez přestávky téměř jeden a půl hodiny!  Třiasedmdesátiletý  Hans Zender tedy mohl být  spokojen - při dokomponování orchestrálního doprovodu vycházel ze snahy předvést posluchači skladbu s takovou aktuálností, s jakou ji přijímali Schubertovi současníci před více jak sto padesáti lety.

Jestliže předchozí koncert nabídl v Mammelovi sólistu, který sám s autorem skladbu interpretoval, pak čtvrtý koncert v pořadí šel ještě dál. Lauren Flaniganové - sopranistce a operní divě z MET -  Philip Glass skladbu přímo věnoval. Byla to jeho šestá symfonie s názvem Óda na plutonium (hrála Janáčkova filharmonie Ostrava) na text Allena Ginsberga. Interpretace Flanigenové patřila k ozdobám festivalu, skladba si vysloužila "standing ovation". Jistě k tomu pomohla i srozumitelnost textu, který byl formou titulků v průběhu koncertu nad hlavami interpretů promítán.

Závěr festivalu ozdobila Gabriela Beňačková. Ta v Lutoslawského písňovém cyklu "Květomluva a Zpěvobajky" prokázala svou dokonalou hlasovou technikou i vnitřně citlivým, nepřehraným způsobem pojetí jednotlivých písní, že i v současnosti patří mezi špičkové interprety, kteří jen stěží u nás hledají konkurenci.  Opět v tom nejlepším světle zazářila Filharmonie Hradec Králové společně s dirigentem Pavlem Šnajdrem, a to i v Lutoslawského poslední, čtvrté symfonii.

A co na závěr? Jen stěží najdeme někde tak koncentrovanou nabídku toho nejlepšího ze soudobého skladatelského i interpretačního umění, jako právě na Hudebním fóru Hradec Králové.

"Atomový koncert" HFHK 11.11.

Jaderná energie, její síla a její hrozba - to je skutečně moderní námět, který spojoval všechny skladby čtvrtého večera Hudebního fóra Hradec Králové 2009.

Japonský skladatel Toru Takemitsu přistupoval k tomuto tématu především z posice tragické zkušenosti národa, který dosud (naštěstí) jako jediný prodělal hrůznou zkušenost zásahu jadernými zbraněmi. Každou půli koncertu uvedla jedna jeho skladba pro smyčcový orchestr: nejprve "Smrt a vzkříšení", úprava hudby z filmu Black Rain (Černý déšť), po přestávce Smuteční hudba z téhož filmu. Ačkoli v obou případech jde o tragické lamento, nepůsobily tyto skladby jednotvárně: melodika Smuteční hudby je drsnější, intervaly se jakoby "lámou", souzvuková složka je vzdor pocitu prodlev disonantnější než v případě "Smrti a vzkříšení". Ta naopak zejména v závěru silně připomněla slavné Barberovo Adagio.

Krásný, tvárný a znamenitě sehraný zvuk smyčců byl základní devisou výkonu Janáčkovy filharmonie Ostrava, kterou řídil zapálený propagátor moderní hudby Peter Vrábel. Ten znamenitě uplatnil veškerý svůj um ve složité partituře Doctor Atomic Symphony Johna Adamse, která zaujala pestrou dramatičností výrazu i jímavým koncem, nicméně její celková stavba je poněkud roztěkaná a ne zcela kompaktní.

Symfonie č.6 "Plutonia Ode" Phila Glasse jako skladba rovněž vzbuzuje rozpaky: tytam jsou někdejší zajímavé experimenty jednoho z průkopníků minimal music. Jeho 6.symfonie by mohla nést podtitul "pseudoromantická". Je dobře instrumentovaná a sopránové sólo na text Ginsbergovy Ódy na plutonium jí dává obsahový význam, nicméně až na několik nápaditých "schválností" vyznívají repetitivní postupy líbivých harmonií poněkud lacině. Navíc určitý vnitřní svár hudebního materiálu mezi minimalismem a "popovým pseudoromantismem" vyvolává pocit rozvleklosti.

Sopránové sólo nejen komposičně, ale tohoto večera hlavně interpretačně skladbu zachraňovalo. Americká pěvkyně Lauren Flanigan fascinovala znělostí svého hlasu, který se zřetelně klenul i nad hutným orchestrálním zvukem bez jakéhokoli pocitu námahy. Díky projekci textu mohlo publikum plně docenit naprostou přesvědčivost jejího hluboce prožitého a dramatického podání.

Výborné interpretační výkony tedy nakonec zaslouženě vzbudily vřelou odezvu v publiku.

Michal Novenko

Koncert HFHK, 5.11. 2009 - Bernd Alois Zimmermann

Druhý koncert Hudebního fóra Hradec Králové byl celý věnován dílu významného německého skladatele Bernda Aloise Zimmermanna.

Večera se tentokrát ujali hostující umělci. V první skladbě Présence (Přítomnost) s podtitulem "bílý balet v pěti scénách" pro housle, violoncello a klavír účinkovalo znamenitě sehrané Trio Praesenz (S.Atiko Ahrend, J.F.Ťupa, R.Stub), doplněné "němým speakerem", předkládajícím publiku tabule s abstraktními texty imaginárního scénického kusu.

Skladba, používající převážně sónické prvky, má vnitřní spojitost a její kontrastně vystavěné věty dokáží udržet posluchačskou pozornost. Autorova práce se zvukovými pásmy je dráždivě apartní a s velkým nasazením hrající trio skladbu skutečně přesvědčivě prožívalo.

Poté nastoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který řídil oddaný interpret soudobé hudby Bernard Kontarsky. Zimmermannův "černý balet" Hudba k hostině krále Ubu je rafinovanou koláží citátů od renesance až po Stravinského. Princip střihové komposice kupí tyto citáty ve sledech i souběžných vrstvách, mnohdy složitě polyrytmicky prolnutých. Skladba neustále něčím překvapuje, jednotlivé části se postupně zestručňují (až poslední díl se rozroste v ironicky protahovanou kodu se zdůrazněním bicích). Hudební věty jsou prokládány vstupy řečníka (výborný Vojtěch Babka), který má za úkol dle aktuální společenské situace vybrat texty satiricky glosující současné dění (dlužno říci, že Babkův výběr byl znamenitý …).

Ačkoli stěžejním záměrem skladatele byl v souladu s námětem ironický škleb a hořká hudební karikatura, paradoxně si hudební materiál do jisté míry žije svým vlastním životem: z hudby mimo jiné vane humor velmi inteligentní a různé citáty přinášejí úryvky tradiční melodiky i příjemné harmonie, takže výsledný dojem je možná o poznání libější, než možná autor předpokládal. Kontarsky projevil znamenitý smysl pro zpřehlednění celé hudební struktury a orchestr hrál se zjevnou chutí.

Violoncellista Jan Filip Ťupa, který již na počátku koncertu vystoupil jako člen klavírního tria, se po přestávce ujal sólového partu Zimmermannova Koncertu pro violoncello a orchestr "ve formě pas de trois" (opět tedy autorova představa "imaginárního baletu").

Skladba je v prvé řadě bohatým a proměnlivým světem zvuků, rytmů a vzdor resignaci na jakékoli tradiční melodicko-harmonické postupy navozuje zvukovými barvami pocit multižánrovosti. Důležitou roli v ní vedle sólového partu hraje skleněná harfa (neobvyklý nástroj vzniklý již v 18.století). K výkonu znamenitého violoncellisty se opět připojil vyvážený a profesionální výkon orchestru pod jistým vedením Bernharda Kontarského.

Michal Novenko

Co bylo také řečeno o Filharmonii Hradec Králové:

Královéhradečtí filharmonikové, které řídil Andreas Sebastian Weiser, zaujali plným a sytým tónem už v Zouharově vstupním neobarokním hlasovém dialogu. Jejich doprovod k následným dvěma instrumentálním koncertům byl citlivý a bez prohřešků. Schubertova "Pátá" pak jasně potvrdila, že jde o orchestr velmi disciplinovaný, který se může chlubit celkově kompaktním zvukem a ušlechtilým projevem, který respektuje stylové zákonitosti.

Vladimír Čech, 7.6. 2010

Hradečtí filharmonici se vyšvihli na úroveň kvalitních symfonických orchestrů, dnes jistě patří k těm nejlepším u nás. To je pro mě dobrá zpráva, když objíždím republiku, je příjemné si zahrát s výbornými muzikanty. Hradecký orchestr může bezesporu aspirovat na špičkovou světovou úroveň.

Gabriela Demeterová, houslová virtuoska

Moje spolupráce s Filharmonií Hradec Králové začala před nedávnem, ale už brzy jsem si k ní vybudovala velmi hezký vztah. Jen zřídkakde se mi vychází vstříc tak jako v hradecké filharmonii. Ráda se vracím do Hradce Králové ke spolupráci s ní a z celého srdce nám všem přeji hudbymilovné posluchače a spoustu krásné muziky.

Simona HoudaŠaturová, sopranistka, nositelka ceny Thálie 2001

Hradecký "symfoňák" byl součástí mých sólistických začátků, já aktivním svědkem jeho prvních krůčků. Cesta to byla trnitá, plná zákrut, stoupání i klesání, no prostě "rallye osudu". Co je však podstatné, Filharmonie Hradec Králové jede svůj závod již pětadvacet let, takže své řidičské kvality jednoznačně prokázala. Jako rodilý Hradečan jí přeji, aby toto krásné město vždy reprezentovala adekvátně krásnými tóny a při dalších zkouškách osudu perfektně obstála.

Jaroslav Svěcený, houslový virtuoz

Dojem, který publikum ani účinkující neopouští během následujících 90 minut. Proti sobě se staví Smrt a Život ve vzrušeném souboji rozsáhlé první věty. Hudebnice a hudebníci Filharmonie Hradec Králové sledují tuto stopu se suverenitou a vnitřní účastí, bez velkého kolísání udržují oblouk napětí… Astrid Scheldt, Wienbadener Kurie

Filharmonie Hradec Králové hrála na koncertě v Metz pod vedením šéfdirigenta Ondřeje Kukala, pod jehož vedením hrál orchestr s přesvědčivostí technickou i muzikální na vysoké profesionální úrovni. Jsou to Slované, kteří přesvědčivě obhájili svůj repertoár: Tři symfonické básně B.Smetany a jednu z nejslavnějších Dvořákových symfonií, kde smyčce hráli krásným vibratem, Čechům tak vlastním.

La critique de Georges Mason, Le Républicain Lorrain, Metz

Zatímco Česká filharmonie studuje skladbu normalizačního funkcionáře Ladislava Kubíka, dramaturgie hradeckého Fóra se může směle měřit s progresivními evropskými orchestry. Všechny koncerty Hudebního fóra vysílá Český rozhlas Ddur nebo Vltava, na další projekty už se však vyplatí do Hradce Králové přijet.

Dita Hradecká 31. října 2006, Lidové noviny

FHK s Ivanem Ženatým a Miriam Němcovou

Proudící davy publika již předem potvrzovaly, že program abonentního koncertu FHK ve čtvrtek 22.října patří k osvědčeným "tahákům": známé tituly, slavný sólista - příslib zážitku pro všechny generace. A očekávání krásného večera se skutečně naplnilo: Filharmonie Hradec Králové pod vedením Miriam Němcové podala výborný výkon, který ještě korunoval houslista Ivan Ženatý.

Koncert zahájila symfonická báseň Les Préludes Ference Liszta. Její tajemný začátek zprvu přeci jen nepůsobil zcela koncentrovaně: na vině bylo i velmi pomalé úvodní tempo, v němž už smyčce nestačily dostatečně široce zabrat a tak výsledný zvuk působil poněkud děravě. Ovšem poté se již orchestr postupně rozehrával a také tempové proporce se stále více blížily ideálu. Jednotlivé nástrojové skupiny souzněly stále vyrovnaněji a plastičtěji v bohatých změnách nálad a barev. Pozvolna gradující stavba spěla k monumentálnímu závěru, jehož heroický ráz měl přesně onu míru patosu, který ještě nepůsobí přehnaně.

Neokázalým, ale hluboce prožitým výkonem okouzlil publikum Ivan Ženatý v Čajkovského Houslovém koncertu. Ačkoli nádherný a nosný zvuk Ženatého mistrovských houslí dovoluje sólistovi skutečně kralovat nad orchestrem, ani ty nejenergičtější a nejvirtuosnější pasáže první věty nepůsobily jako planá exhibice. Zasněná zpěvnost druhé věty zase ani na okamžik nesklouzla ke sladké líbivosti a při vší jemnosti si zachovávala mužný, moudrý nadhled. O to jiskřivěji vpadlo brilantní tempo třetí věty, v níž sólista otevřel stavidla nefalšované radosti z vrcholné virtuosity. Dirigentka byla sólistovi skvělým partnerem: citlivost jejího výkonu a dokonalý soulad s houslovým partem zaslouží naprostý obdiv. Orchestr pod jejím vedením reagoval pružně a tvárně, všechny jeho tématické vstupy byly zřetelné a vyvážené, aniž by sólistu byť na jediný okamžik kryl. Ivan Ženatý si tak mohl dovolit skutečně uvolněně pohrávat s jemnými agogickými vlnami a navodit tak atmosféru "tvoření na pódiu".

Potleskem vestoje si pak publikum vynutilo znamenitý přídavek - část Ysayovy sonáty pro sólové housle.

Dvořákova IX. symfonie "Z Nového světa" patří k nejhranějším orchestrálním titulům na světě. Právě to občas svádí dirigenty k úporné snaze najít ve Dvořákově hudbě za každou cenu ještě něco nového. Miriam Němcová se však za žádným vynuceným efektem nehnala: naopak, uchopila dílo s pokorou i nadhledem - dokonale přirozeně a přehledně. Hudba pod její taktovkou plynula s naprostou samozřejmostí. Všechny tématické kontrasty vyznívaly zřetelně a nenásilně. Výborně volená tempa se jemně vlnila v souladu s profilováním jednotlivých frází.

Orchestr reagoval s plným pochopením a nasazením. První věta zaujala především ukázkově jasnou výstavbou. Pomalá věta pohladila líbeznou, jemnou, ale nesentimentální zpěvností; velmi decentní zvuk smyčců dovoloval dechovým sólům bez námahy vyniknout. Třetí část sršela energií, podtrženou přesně sázenými akcenty. Radostně rozehraná finální věta působila dojmem zcela spontánního vývoje k velkolepé gradaci: ne každý posluchač si asi uvědomí, jak promyšlená koncepce a hluboké porozumění stavbě díla k takovému samozřejmému dojmu vede.

I v mohutném závěru - stejně jako během celého koncertu - bylo možno ocenit jeden z výrazných kladů zvukové představivosti dirigentky Němcové: měkce pojivý a vyvážený zvuk žesťů, který ani v největším fortissimu nevyčníval.

Stejně jako znamenité podání Čajkovského koncertu před přestávkou strhla i Dvořákova Novosvětská publikum k potlesku vestoje. Naprosto zaslouženě!

Michal Novenko

Rozhovor s operní pěvkyní Soňou Červenou

Nic nesmí umřít proto, abych já žila! (pdf, 3,5MB)

Rozhovor s Lauren Flanigan, operní pěvkyní Metropolitní opery v New Yorku 

Každý chce být slavný, a to je pro hudbu špatné

Zpívala jste již někdy v České republice nebo je Vaše účast na mezinárodním festivalu Hudební fórum Hradec Králové, což je produkční šperk Filharmonie Hradec Králové, Vaším prvním českým angažmá?

Nikdy jsem v České republice nebyla. Před mnoha lety jsem byla pozvána, abych zpívala Donnu Annu v Donu Giovannim, ale termín zdejšího představení kolidoval s mým debutem v Metropolitní opeře, takže z toho sešlo. S těžkým srdcem jsem tehdy tuto nabídku odmítla a mrzí mě to dodnes.

Festival Hudební fórum je zaměřen na soudobou vážnou hudbu. Jaký je Váš vztah k tomuto žánru?

Na to není snadná odpověď. Větší část své hudební kariéry jsem zpívala v Mozartových, Donizettiho a Verdiho operách. Všechny mé důležité debuty jsou spojeny s touto hudbou. Nevěděla jsem, zda mám talent nebo dokonce chuť na soudobou hudbu. Začátkem roku 1996 jsem byla požádána o účast na několika festivalech komorní hudby 20. století ve Spojených státech. Zpívala jsem skladby Brighta Shenga, Williama Bolcoma, Huga Weisgalla, Deborah Drattell, Johna Mustoa, They Musgrave a Judith Weir. Michael Tilson Thomas mne oslovil, jestli bych nezazpívala Time Cycle od Lukase Fosse na jeho americkém turné Mavericks se San Francisco Symphony. Souhlasila jsem a po několika dnech mi volal znovu, zda bych na tom samém turné nezazpívala  i Mouse´s Tail od Davida Del Tredici. Obdivuji jeho Alenku v říši divů a věděla jsem, že požadavky na hlasový rozsah a techniku jsou ďábelsky náročné. Tehdy jsem též přikývla a hned na druhý den se mne zeptal, zda bych měla odvahu i na původní skladbu Philomel od Miltona Babbitta, komponovanou pro sólový hlas a zvukovou stopu. Interpret je v tomto díle na jevišti úplně sám - bez houslí, bez dirigenta, bez kostýmu, bez scény. Upřímně řečeno, nebyla jsem si vůbec jistá, jak tuto hudbu uchopit. Ale výzvu jsem přijala a myslím, že to byla právě tato skladba, která nastartovala můj osudový milostný románek se soudobou vážnou hudbou.  

Myslíte si, že je nezbytné přistoupit k vyjádření soudobé hudby vnitřně jinak než k hudbě minulých století?

Provedení moderní nebo soudobé hudby čerpá ve velké míře z technických a hudebních předností minulých století, zvláště to platí pro pěvce. Například nemůžete správně ukončit legato, jestliže ho neumíte zazpívat. Podobně i mně má láska ke koloratuře pomáhá ve skladbách, kde vokální linie vyžadují hlas v extrémních výškách i hloubkách. Zvládnutí technických požadavků Verdiho Nabucca a Macbetha, které spojují rozsáhlý rejstřík vokálních a dramatických výrazových prostředků do velkého efektu, tak to je jistota, na kterou se u sebe stále spoléhám.

Čeští skladatelé se významně zapsali do dějin světové hudby. Slavné české pěvkyně např. Ema Destinnová, Jarmila Novotná, Soňa Červená nebo Gabriela Beňačková, českou tvorbu významně propagovaly a tím přispěly k širšímu povědomí o české hudbě. Měla jste ve své pěvecké kariéře možnost uvést něco ze zlatého fondu české hudby?

Jednou z mých nejoblíbenějších rolí českého repertoáru je role Cizí kněžny v Dvořákově Rusalce. Zpívala jsem v prvním provedení této opery v newyorské Metropolitní opeře, společně s Gabrielou Beňačkovou. V této opeře jsem zpívala často. V začátcích své kariéry jsem účinkovala v Janáčkově Zápisníku zmizelého, což je krásná hudba i příběh. A bytostně doufám, že poslední část mé kariéry bude zahrnovat i Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni a Smetanovy Dvě vdovy.

Philip Glass napsal Symfonii č.6 konkrétně pro Vás, jak se říká "na tělo". Jaký máte pocit při její interpretaci?

Byla jsem velice překvapena už tím, že pan Glass vůbec věděl, kdo jsem, a že o mně uvažuje do představení v Carnegie Hall. Poté, co jsme spolu mluvili a on mi ukázal text  skladby, málem jsem se skácela štěstím. Vyrůstala jsem v San Franciscu v Kalifornii během šedesátých let. Bylo to období obrovského uvědomění si společenských změn ve Spojených státech a zejména v našem městě. Allen Ginsberg, autor textu, byl vůdcem a učitelem tehdejší americké mládeže. Začal psát Ódu na plutonium v San Francisku.  Předstírala jsem tehdy nemoc a nešla jsem do školy jen proto, abych se vyplížila z domu ven a mohla si ho poslechnout. Když mi tedy posléze Philip Glass svoji věc nabídl, nemohla jsem uvěřit, že se touto symfonií vrátím zpět k tomu, v co jsem uvěřila v umění, hudbě, literatuře a americké společnosti.

Byla pro Vás napsána ještě jiná skladba či dílo?

Ano, několik. Opery Central Park (Deborah Drattell, Robert Beaser a Michael Torke), Lilith ( Deborah Drattell), A Wedding (William Bolcom), Frau Margot (Thomas Pastaieri) a Séance on a Wet Afternoon (Stephen Schwartz); orchestrální skladby From an Unknown Region (Glen Cortese), A Dreamful Heart (Theodore Shapiro), Song of Songs, Letters Home (Deborah Drattell); a mnoho písní od Thomase Pasatieriho, Deborah Drattell, Davida Del Tredici, Neda Rorema, Roberta Converyho, Rickyho Iana Gordona a dalších autorů.  

Dokážete posoudit rozdíl mezi kvalitou amerických pěvců a pěvců z Evropy?

V současné době nemám mnoho kontaktů s evropskými pěvci, hlavně s těmi mladšími, takže k tomu se nemohu fundovaně vyjádřit. Věnovala jsem se své kariéře především doma, ve Spojených státech. Dnes lituji, že jsem nezpívala a nepůsobila více v mezinárodních projektech.  

Máte v Evropě alespoň nějaký svůj pěvecký či hudební vzor?

Velmi si vážím Gabriely Beňačkové. Hrozně moc obdivuji její muzikálnost a divadelní schopnosti. Spojuje nádherný zpěv s autentickým a jednoduchým hereckým projevem. Ona je někdo, koho neobyčejně uznávám. Možnost být v jedné inscenaci s ní bylo pro mne vždy obrovským darem a školou. Těší mě, že se s ní opět uvidím, tentokrát v její zemi, kde žije, při festivalu Hudební fórum v Hradci Králové. A zmínil  jste již i Jarmilu Novotnou. Ta je pro mne gigantem! Její hlasová technika je nepřekonatelná. Kolik umělkyň může zpívat jak Cherubína tak Violettu… 

A co americké obecenstvo? Je jiné, náročnější? 

Podle mých zkušeností přichází Evropané na koncerty či opery poučenější. Jsou vychováni svými hudebními a divadelními dějinami. Italové budou debatovat o stylovém pojetí Verdiho oproti Donizettimu a Bellinimu. Angličané budou debatovat o odborném vzdělání, např. proč jsou hudební ornamenty jiné u Händela než u Rossiniho. Němcům je zase vlastní dramatická integrita. A americké obecenstvo, to chce být dojímáno, překvapováno. Nakonec právě toto může být pro umělce to nejtěžší.

Většinou se pěvcům a pěvkyním kladou otázky, zda mají nějakou vysněnou roli. Zeptám se však jinak. Existuje role, kterou byste nechtěla zpívat, které byste se za každou cenu vyhnula?

To jste uhodil hřebíček na hlavičku. Bylo mi 30, když jsem se zapřísáhla, že nikdy nebudu zpívat Glasse, Beria nebo Del Trediciho nebo cokoliv napsaného po Brittenovi. Díky Bohu, že jak stárneme, tak někteří i moudříme! Nicméně, nikdy bych nechtěla zpívat Královnu noci.

Pěvecké školy dnes chrlí mnoho absolventů. Vnímáte nějaký rozdíl v jejich kvalitě vzhledem k tzv. starým školám?

Nedávno jsem začala učit bel canto a jsem ta, která pěvecké výkony svých žáků oceňuje. Vzhlížím ke staré škole pěvectví jako k základnímu  zdroji své inspirace a informovanosti. Nemohu však mluvit o vzdělávání mimo Spojené státy. Prostředí v USA je velice konkurenční a soustředěné zejména na operu. Když jsem sama studovala v Bostonu na univerzitě na konci sedmdesátých let, kladl se důraz na připravenost a odbornou vzdělanost. Chytří a pohotoví studenti byli oceňováni stejnou měrou jako ti více hlasově nadaní. Neočekávalo se ale, že každý bude vítězit v soutěžích nebo zpívat hlavní role v opeře. Cítím, že toto už není pravda. Každý chce být slavný, aniž by tvrdě pracoval, a to je pro hudbu špatné. 

Milníkem Vaší profesionální kariéry byla jaká událost?

Řekla bych, že prvním milníkem  bylo účinkování na jevišti Metropolitní opery ve Verdiho  Lombarďanech s Lucianem Pavarottim a Samuelem Rameyem -  bez jediné zkoušky! Do té doby jsem byla úspěšná představitelka hlavních rolí, ale dosud jsem neměla příležitost účinkovat na jednom jevišti s umělci takové hlasové velikosti. Bylo vzrušující dokázat obstát a naklonit si publikum.

Čemu by se ráda věnovala pěvkyně Lauren Flanigan?  

Ráda bych navázala tam, kde skončila velká vokální umělkyně a inovátorka Cathy Berberian - posunout vokální umění ještě dále. Chtěla bych adaptovat pěvecké techniky velkého bel canta do modernějších hudebních forem. Nikdy jsem nepřestala studovat a ptát se. S radostí budu u vytváření nových výrazových možností lidského hlasu.

Vy sama inklinujete k jaké tvorbě? 

Nemohu říct, že jsem nakloněna nějakému specifickému druhu hudby. Nechávám se unášet něčím neočekávaným…

A co je hudbou Vašeho srdce, která rozechvívá duši L. Flanigan?

Dojímá mě Bellini i Berio, stejně tak jako cokoliv mezi nimi. Jedinečné spojení notového zápisu a textu mnou přímo prochází. Vzruší mě Erwartung a Casta Diva nebo Danny Boy. Dvořákova árie Měsíčku na nebi hlubokém, tak při ní se opravdu chvěji.  

autor: Pavel Sršeň
foto: soukromý archiv L. Flanigan

Koncert FHK s Jiřím Bártou

Abonentní koncert ve čtvrtek 8.10. hrála Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou svého šéfdirigenta Ondřeje Kukala. Na programu byla Beethovenova předehra Leonora III, následoval Violoncellový koncert č.2 Dmitrije Šostakoviče se sólistou Jiřím Bártou, druhou část večera pak tvořila Čajkovského IV. symfonie f moll. Jak je již v programové skladbě FHK chvályhodným zvykem, mohl si pozorný posluchač uvědomit hlubší vazbu mezi Čajkovským a Šostakovičem, který ve svém Violoncellovém koncertu parafrázuje významnou myšlenku z Čajkovského IV.symfonie. Úvodní Beethovenovu Leonoru III vystavěl Ondřej Kukal monumentálně a energicky. Po dramaticky tajemném úvodu se rozběhlo hlavní téma v odvážně brilantním tempu, které vyžadovalo od hráčů orchestru chvílemi až mezní vypětí: drobné technické nedostatky byly však plně překryty onou velkorysostí a velkolepým tahem celku. Hlavním protagonistou následující skladby byl violoncellista Jiří Bárta, který se s hluboce a přesvědčivě ponořil do interpretace Šostakovičova Violoncellového koncertu č.2. Šostakovičova hudba je nejen interpretačně, ale i posluchačsky svrchovaně náročná.

V důsledku neustálé obavy z pronásledování sovětskou státní mašinerií trpěl citlivý Šostakovič době komponování Violoncellového koncertu již podlomeným zdravím. V hudbě nemilosrdně ventiloval své deprese, pocity strachu a nejistoty. To vše platí pro Violoncellový koncert č.2 v maximální míře. Převládá v něm těžkomyslná atmosféra, střídaná sarkastickými šlehy. Projasněné a libozvučné momenty díla působí jako dojímavá prosba o pomoc a zároveň skladatelův útěk do nejhlubšího nitra duše. Forma skladby se chvílemi odmítá podřídit normálnímu vnímání času a doslova zastavuje jeho běh.

Jiří Bárta disponuje úžasným smyslem pro odhalení všech obsahových souvislostí této nelehké a nijak líbivé skladby. Jeho schopnost zachovat vnitřní souvislost i v okamžicích bezdechého zmrtvění hudby je obdivuhodná. Jeho pianissima na samé hranici slyšitelnosti mají v sobě obrovskou výrazovou sílu. Naprostá samozřejmost technické virtuosity Bártovi zároveň dovolila vyhnout se jakémukoli náznaku prázdné exhibice: interpret vložil vše do pokorné a zcela oddané služby dílu.

Ačkoli i Čajkovského IV.symfonie v sobě nese kus osobní tragiky, její celkové vyznění je přeci jen výrazně odlišné: autor v ní postupně dospívá k očištění, projasnění a překonání osobních bolestných pocitů. Dirigent Ondřej Kukal svým pojetím tento vývoj s velkým pochopením zdůraznil. Podařilo se mu vystihnout určitou myšlenkovou roztěkanost a rozpačitost první věty. Neokázale a prostě tlumočil jemný stesk druhé věty s krásnými sóly hoboje a fagotu. Ani bravura scherza nebyla jakkoli přehnaná: dirigent si znamenitě připravil půdu pro velkolepé finále. V němž už naprosto ničím nešetřil a nechal orchestr rozehrát v tempu i dynamice naplno. Koncert tak končil skutečným výrazovým ohňostrojem a sklidil zasloužené ovace.

Michal Novenko

Slovo Lukáše Hurníka

V Hradci Králové se daří věci, které se jinde nedaří. Podařilo se postavit koncertní síň, jejíž akustika unese jak komorní hudbu, tak i největší obsazení symfonického orchestru. Hráčské umění Filharmonie svou přesností a kultivovanou barvou dosahuje evropské úrovně. Hlavní výhrou Hradce Králové je pak jeho publikum, které spolehlivě naplní sál, dokáže ocenit skvělé výkony, i třeba někdy trochu pozvednout obočí. Hradecké publikum je natolik zkušené a otevřené novým podnětům, že bezpochyby dokáže přijmout pozvání i na odvážně vystavěné koncerty, v nichž se potkává hudba komorní a symfonická, soudobá i historická.

Festival je slovo odvozené od slovesa "slavit". Myslím, že málokterá evropská hudební událost naplňuje obsah toho slova přesvědčivěji než Hudební fórum Hradec Králové. Jde o oslavu svobody, zejména dramaturgické, přičemž dramaturgie festivalu nesází jen na slavné kusy, ale vždy nabídne i něco, co obvykle není k slyšení. Festival Hudební fórum podává přesvědčivý důkaz o tom, že soudobé umění dokáže naplňovat potřeby dnešního publika. Tento festival boří mýtus o nepřístupnosti soudobé hudby, o propasti mezi soudobými tvůrci a publikem. Od samého počátku zázračného fenoménu jménem hudba až do počátku 20.století poslouchali lidé výhradně muziku, kterou vytvořili jejich současníci. Zabývat se hudbou třeba deset let starou bylo po tisíce let vnímáno jako zcela nesmyslné.

Dnešní koncertní sály se proměnily v hudební starožitnictví, do nichž chodíme obdivovat díla, která navzdory své kráse a kvalitě nebyla určena nám, ale našim předkům, žijícím v úplně jiném, dnes již zaniklém světě. Dokonce i mediálnímu prostředí populární hudby vládnou hity staré třicet let. Hudební fórum Hradec Králové nabízí díla, která vznikla pro nás. Znějí tu skladby prověřené koncertním provozem v celém světě, skladby úspěšné, které sice neprošly dějinným soudem, ale rezonují s dobou, v níž nám bylo dáno žít.

Navigační menu:

• Úvodní stránka
• Aktuality
• Vstupenky
• Koncerty FHK
• Akce jiných
  pořadatelů
• Orchestr
• Diskografie
• Recenze a rozhovory
• Poděkování
• Sál Filharmonie
• Fotogalerie
• Vernisáže
• Festival HFHK
• Projekt ambasády
  ve FHK
• Soutěž
• Partneři
• Kontakty
• Napište nám

Pata stránky:

Copyright © 2006 - 2009 Filharmonie Hradec Králové; všechna práva vyhrazena