Obsah stránky:
Recenze a rozhovory
CD Anton Bruckner: Symphony No. 9 in D minor (Edition: Leopold Nowak). Andreas Sebastian Weiser, Hradec Králové Philharmonic Orchestra, FHK o.p.s. 2008.
Devátá symfonie Antona Brucknera, kterou skladatel věnoval "milému Bohu", patří k největším dílům symfonické literatury vůbec, proto neudiví množství nahrávek, které je na světovém trhu k dispozici. Horší je ovšem situace u nás doma posluchač, který stojí o interpretaci českým orchestrem, bude hledat velmi těžko. Jednou z mála možností, která se mu nabízí, je živá nahrávka Filharmonie Hradec Králové, kterou si orchestr vydal na vlastním labelu, což je v současné době stále využívanější způsob realizace záznamů klasické hudby.
Pro Brucknerovy symfonie jsou charakteristické rozsáhlé hudební plochy plné komplikované tematické práce. Na dirigenta je zde jako úplné minimum kladen požadavek promyšlené práce s gradacemi, díky nimž je posluchač udržován v neustálém napětí. Andreas Sebastian Weiser tomuto nároku dostál již detailním vypracováním úvodních taktů směřujících k ráznému hlavnímu tématu v lesních rozích. V logickém kontrastu k jejich průraznému zvuku je měkce a zpěvně odlišený nástup druhého tématu. Od něj se orchestr postupně stále víc rozezpívává ve zcela přirozeně působícím výrazu k tématu třetímu. Provedení první věty dominují především flétny a první hoboj, který je vůbec ozdobou celé nahrávky. Pokud jsem se zmínil o "přirozeně působícím výrazu", uznávám, že je to poněkud vágní vyjádření. A. S. Weiser se ale podle mého názoru snaží vést orchestr způsobem, který říká "tak to musí v souladu s partiturou i vesmírem nutně být". Při veškerém smyslu pro detaily je první věta vybudovaná jako velký a logický celek, první gradaci k maximální dynamice si dirigent ponechává přibližně do "zlatého řezu", druhou až na konec.
Spíše divoké než radostné scherzo je zahájeno poněkud rozsypaným pizzicatem houslí. Komornější pasáže usvědčují hráče z drobných nepřesností velmi přesvědčivě. Rafinované trio je vypracováno v jemných dynamických i agogických nuancích. V úvodu třetí věty se ozve ne zcela čisté unisono prvních houslí v hlavním tématu, naopak velmi sonorně a působivě zní vedlejší téma v žestích. Celá věta je vedena v meditativním, ale zároveň neuspávajícím duchu.
Tremola smyčců a především tympánů jsou místy nekonkrétní a slévají se, což přičítám především akustice koncertního sálu a živé nahrávce, zvuk jednotlivých nástrojových skupin je ale většinou vyrovnaný dobře čitelný. Slabinou CD je nevýrazné grafické zpracování bookletu, v němž najdeme pouze stručnou informaci o dirigentovi a orchestru v češtině a angličtině. Cokoli o skladateli, skladbě samotné či okolnostech vzniku nahrávky zůstáva posluchači skryto. A. S. Weiserovi se naproti tomu povedlo vytvořit poutavý lyrickodramatický a zvukově pestrý celek plný napětí. Podkladem mu byla partitura skladatele, který na tomto světě možná Boha nenalezl, ale věděl, jak jej hledat.
Boris Klepal, 15.2. 2009
Při příležitosti svého angažmá ve Filharmonii Hradec Králové, nám poskytl dirigent Kaspar Zehnder krátký rozhovor.
Kaspar Zehnder - dirigentská hvězda, která stoupá vzhůru
V roce 2008 jste v Hradci Králové zahajoval Hudební fórum, festival soudobé světové hudby. Není mnoho dirigentů, kteří se této tvorby nebojí. Jaký vztah máte k tomuto tématu Vy?
Práce se soudobou, moderní hudbou je pro mě vždy výzva, mám k ní velmi pozitivní vztah. Jsou v ní zajímavá témata a navíc mnohdy autoři ještě žijí a já tak mohu svoji práci s nimi konzultovat . Tvoříme ji pak společně.
Do Pražské komorní filharmonie (PKF) jste nastoupil po dirigentské veličině Jiřím Bělohlávkovi. Jaké to bylo, stát se jeho následníkem? Vy sám jste Jakubovi Hrůšovi něco poradil, když Vás nahradil po několika letech on?
Znal jsem dirigenta Bělohlávka od dětství a byla to pro mě velká čest, když jsem po něm mohl převzít místo šéfdirigenta. Já jsem byl v té době prakticky NIKDO a on byl slavný dirigent. Věděl jsem však, kde je prostor, kde mohu ještě něco v některých nástrojových skupinách zlepšovat a na to jsem se zaměřil. Období v PKF si velmi vážím. C o se týká Jakuba Hrůši, tak naše angažmá se míjela. Od dirigenta Bělohlávka jsem převzal perfektní orchestr a ve stejném stavu jsem ho předával i Jakubovi Hrůšovi a měl jsem pocit, že je se stavem orchestru spokojený.
Dirigoval jste již mnoho orchestrů. Má FHK nějaké své specifikum?
U královéhradecké Filharmonie jsem v podstatě zjistil něco podobného, jako u PKF. Orchestr je muzikantsky na velmi dobré úrovni. Stejně jako PKF, by mohl být při prvním kontaktu barevnější.
Máte vytyčenou nějakou svoji osobní dirigentskou metu?
Nemám dlouhodobý cíl, ke kterému bych směřoval. Vždy se maximálně koncentruji na aktuální práci.
Ve FHK budete dirigovat i svoji manželku, flétnistku. Hezká symbolika
Spolu jsme utvářeli dramaturgii hradeckého koncertu. S manželkou si velmi rozumíme i po hudební stránce. Kdysi jsem byl také flétnistou a stejný koncert jsem měl ve svém repertoáru. Mně se tímto koncertem splnil sen o naší spolupráci.
10.2. 2010, Pavel Sršeň
Abonentní koncert s tvorbou rodu Hurníků
Abonentní koncert FHK ve čtvrtek 21.1. sice postihla změna programu, posluchači však určitě neměli důvod cítit zklamání: za prvé se změna vůbec nedotkla jmen autorů - v první půli koncertu zněly podle plánu skladby Ilji Hurníka a Lukáše Hurníka, po přestávce Dvořákova 7. symfonie. Za druhé místo původně plánovaného houslisty Pavla Šporcla (který byl možná pro někoho magnetem koncertu) účinkovali hned dva výborní sólisté, navíc sólisté na atraktivní a méně často předváděné nástroje: Pavel Fiedler na sopránsaxofon a Kateřina Pavlíková na barytonsaxofon.
Pod taktovkou šéfdirigenta Ondřeje Kukala zahájila program Klicperovská předehra Ilji Hurníka. Klasicky vyvážené, invenční a vtipné dílo hrál orchestr s chutí, dirigent velmi pěkně odstiňoval kontrasty mezi odlehčenější a dramatičtější výrazovou polohou.
Místo plánované jedné zazněly pak hned dvě skladby Lukáše Hurníka. Přes značnou odlišnost stylových východisek bylo možno vysledovat jedno pojítko mezi tvorbou otce a syna Hurníků: je jím svěží invence a smysl pro nenásilný hudební vtip. Skladba Dívka a stroj je založena především na kontrastu tvrdě rytmisovaného pulsu orchestrálního tutti a zpěvné, líbivé melodie sólových dechů. Pozornost posluchače podporuje i barvitá instrumentace.
Následující Variace na téma F. Zappy pro sopránový a barytonový saxofon s orchestrem daly vyniknout výše jmenovaným sólistům Kateřině Pavlíkové a Pavlu Fiedlerovi. Také tato skladba zaujme vtipným polystylovým kontrastem. Vzniká dokonce dojem, jakoby její první část, zřetelně ovlivněná jazzrockovými rytmy, již poněkud ochabovala, když pojednou dostane zásadní nový impuls v podobě jemné, barokisující části, která vývoj skladby doslova "nakopne" k následné gradaci. Orchestr pod Kukalovou taktovkou zvládal náročnou souhru se ctí a plně využil bohatou škálu zvukových barev.
Dvořákova 7. symfonie d moll - jedno ze stěžejních Mistrových děl zazněla po přestávce v maximálním nasazení a soustředění. Kukalovi se dařilo vést orchestr k velmi intensivnímu prožitku: znamenitě budoval napětí první věty, v níž nedovolil orchestru přehnat žádnou z gradačních vln. Druhá věta okouzlila měkkou zpěvností a celkovou uvolněností projevu.
Chvályhodná byla zvuková vyrovnanost: dirigent nedovolil dechům překrýt šťavnatý a nosný tón smyčců, což se dařilo i v ostatních větách. S mimořádným šarmem zazněla věta třetí: jemná oscilace mezi valčíkem a náznaky furiantové rytmiky, citlivě modelovaná dynamika a ohnivá závěrečná gradace, to vše bylo ozdobou výkonu. Náročná, dramaticky rozvíjená finální věta celkový výborný dojem podtrhla. Nadšený potlesk potvrdil, že Dvořákovu symfonii si umělci i posluchači zjevně prožili naplno.
Michal Novenko
Festivalu Hudební fórum Hradec Králové se podařil husarský kousek - vytvořit v pěti koncertech reprezentativní panorama hudební tvorby 2. poloviny 20. století. V programu festivalu nenajdete nic jiného než absolutní mistrovská díla, která budou bez pochyby za sto let tak známá, jako jsou dnes pátá Beethovenova symfonie nebo Dvořákova Novosvětská. Zvláště můžeme jmenovat Messiaenův Quator pour la fin du temps (Kvartet pro konec času), jehož kořeny jsou zapuštěny ve druhé světové válce, ale také skladby Henzeho a Schnittkeho, které obklopeny Mozartem a Bachem jsou důkazem kontinuity hudební tvorby v celé dlouhé hudební tradici...
Pierre-Yves Tribolet
Head of Euroradio Classics, european Broadcasting Union
Pražská Smetanova síň hostila poprvé na Nový rok mimopražského hosta - Filharmonii Hradec Králové. Posluchačům se dostalo výborně připravené směsi skladeb Brittena, Chačaturjana, Šostakoviče aj. pod taktovkou u nás nepříliš známého Maďara Istvána Dénese. Po objevné první části s Brittenem a Maďarem Kacsohem více zaujala druhá polovina koncertu a následující dva přídavky, hlavně Šostakovičův Valčík č.2 z Druhé jazzové suity, sál rozehřály.
Právo, 4. 1. 2010
Dětské slzy velkého Alexandra
"Mluví se stále o tom, že opera zahyne, nebudou-li uváděna nová díla. Já si však myslím, že tato devíza platí zatím v trochu obměněné formě: opera nikdy nezahyne, ledaže by se uváděla nová díla," tvrdil ve svých pamětech ultrakonzervativní ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing. Výraznou polemikou s touto úvahou bylo uvedení opery Lacrimae Alexandri Magni. Přestože se jedná o dílo současné, jeho hudba je k posluchači velmi vstřícná, avšak bez laciné podbízivosti.
Pražské národní divadlo uvedlo ve světové premiéře dílo skladatele Tomáše Hanzlíka na latinský piaristický text poprvé uvedený v roce 1764 studenty dittrichšteinského gymnázia v Lipníku nad Bečvou. Autor si uložil úkol opravdu nelehký. jedná se totiž o text. který sloužil k didaktickým účelům studenti si na něm měli procvičit především různé básnické formy a deklamaci, a zároveňjím měli být povzbuzeni k usilovnosti a touze po úspěchu. Handicap zvoleného textu je jednomačný: naprosté minimum děje a vztahů mezi jednotlivými osobami, pokud se ale posluchač oprostil od v zásadě zbytečné potřeby ..napínavého příběhu", byl mu odměnou hluboký zážitek. K obsahu opery pouze stručně: Alexandrovi je dvanáct let, obdivuje slávu svého otce Filipa. ale trýzní ho pomyšlení, že už na něj nezbydou žádné slavné činy, které by mohl vykonat, věštec Aristander mu navíc předpoví brzký pláč. Alexandr si jako důvod svého budoucího pláče vyloží Filipovu porážku a začne sbírat vojsko, s nímž by vyrazil otci na pomoc. Než však stačí vyjít do pole, vrací se posel oznamující Filipovo vítězství. Alexandr, jemuž tak byla odepřena příležitost ke slavnému činu, se rozpláče. Dílo svou strukturou zřetelně odkazuje na barokní operu a byť se jedná o minimalismus, vede nás spíš k Monteverdimu než k Einsteinovi na pláži. Role Alexandra a jeho přítele Hephaestiona jsou napsány pro alt (kontratenor), duševní pohnutí jsou často vyjadřována koloraturou, během "árie rozbouřených živlů" zazní stroj na imitaci větru, nechybí ani komické intermezzo, vznešené postavy a bohové mluví nadpozemskou latinou. plebs jen tak obyčejně česky. Hlavním konfliktem je rozpor mezi tužbami a realitou, hledání správného směru mezi nejasnými věštbami, nestálou štěstěnou a nejistým osudem. Alexandr neprochází žádnými formujícími vztahy s ostatními postavami, nemá ani přímého protivníka nejvetším soupeřem je mu jeho vlastní psychika, jejíž mantinely musí překonat. Barokní inspirace společně s absencí narativity měvedly k pocitu souznění opery s filmem Petera Greenawaye Umělcové smlouva (The Draughtsman's Contract, hudba Michael Nyman). Nemám samozřejmě na mysli žádné plagiátorství ani eklekticismus, ale společná estetická východiska. Hanzlík buduje barokní konstrukce z minimalistických, jemně se obměňujících motivů, nad nimiž se klenou melodie místy až s hitovým potenciálem.
Scénického ztvárnění se ujal slovinský režisér Rocc, ale spíše než o režii by bylo lépe mluvit o scénickém designu. jehož koncept skvěle souzněl s Hanzlíkovou hudbou. Scéna (rovněž Rocc) byla tvořena několika stoličkami na různě vysokých žebřících; na stoličkách strávily jednotlivé postavy celé první dějství, vyjadřovacím prostředkemjim kromě zpěvu byla jednoduchá, stylizovaná gesta. Nad nimi svítila bílá neonová stopa a na pozadí byly promítány modré šipky mířící do mnoha různých směrů; v okamžicích Alexandrova odhodlání či zoufalství potom nabíraly jednotný směr nahoru či dolů. Ve druhém dějství. kdy Alexandr začíná svolávat vojsko. jsou žebříky pokácené, staré pořádky s, bortí, o slovo se hlásí mladá krev. Alexandrův kostým je ozdoben modrými šipkami, shora se spouští "nekonečný" žebřík a nová stopa, tentokrát v barvě šipek. Nesmrtelná sláva je sice mladému hrdinovi ještě odepřena, ale první, rozhodující krok byl učiněn. Kostýmy (Rocc a Vendula Johnová) byly přirozenou součástí koncepce ve své anticko-barokní sty lizaci. Pouze vypravěč Historicus, který vlastně suploval sbor, byl zahalen do odosobněné anonymity splývavým červeným kostýmem se zakrytou tváří. Jednoduché modrobílé kostýmy aktérů intermezza byly obohaceny o charakteristické doplňky - chrániče, boxerské rukavice.
Asi největší potíž představení tkvěla ve výkonu orchestru, jemuž není možno vytknout nějaké kiksy, zato však silně nestylový projev. Jeho zvuk byl -především ze začátku -velmi zatěžkaný nevhodně romantizujícím zvukem zapříčiněným nejasnou artikulací. Zajímavou barvu tvořily především saxofony, jež nahradily běžnou skupinu dřev, a místy také klavír. Tempa byla příliš volná a jednotvárná, minimalismus -možná více než jiné druhy hudby -je třeba hrát pestře. Mezi pěveckými i hereckými výkony bych vyzdvihl především Stevea Wachtera (Alexandr) a Jana Mikuška (Hephaestion), zvlášť Wachter se kromě pěkného hlasu a výborné techniky zaskvěl také neobyčejně kultivovaným pohybem. V tom mu byla konkurencí pouze představitelka mluvené role vypravěče Soňa Červená, s přídavkem svérázné a vzorné dikce. Výborně zpívali Zdeněk Plech a Jaroslav Březina, jejich pojetí však opět mírně vybočovalo ze stylu, na nějž nejsou zvyklí. S tím naopak neměl potíže Jozef Kundlák, jehož tenor však zní příliš ostře. Martin Šrejma a František Zahradníček odvedli solidní, celkově však ničím nevyčnívající výkony. O příjemné oživení se postarali představitelé plebejců v intermezzu Jiří Reidinger, Radomír Švec a Števo Capko. Jejich projev rozhodně netrpěl křečovitostí, ji: zmiňovaly premiérové recenze v denním tisku. Jistou vadou na kráse, za niž ovšem autor ani režisér nemohou, byla slabá návštěva, kterou hypoteticky přičítám hlavně špatnému marketingu. Současnou operu zřejmě není možné nabízet zaběhaným způsobem tradičnímu publiku, je naopak třeba najít alternativní cesty k otevřenějšímu obecenstvu, a potom by bylo možné podobné počiny udržet jako trvalou součást repertoáru. Takto můžemejen doufat, že budou Slzy Alexandra Velikého kromě několika naplánovaných repríz uvedeny ještě alespoi při nějaké mimořádné příležitosti, například v rámci Pražského jara.
Tomáš Hanzlík: Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého). Stavovské divadlo, 30. ledna 2007 (premiéra 25. ledna 2007), Praha. Hudební nastudování: Robert Jindra, režie a scéna: Rocc, kostýmy: Rocc a Vendula Johnová. Alexandr: Steve Wachter, Hephaestion: Jan Mikušek, Philotas: JozefKundlák, Parmenio: Jaroslav Březina, Polystratus: Martin Šrejma, Lysippus a Lysimachus: František Zahradníček, Aristander a luppiter: Zdeněk Plech, Historicus: Soňa Červená, Alexippus: Jiří Reidinger, Lysis: Radomír Švec, Tranio: Števo Capko.
Slzy Alexandra Velikého jsou dílem, které by pro svou nespornou kvalitu mělo být zachováno. Proto jednoznačně doporučuji vydání nahrávky, kterou realizovala Filharmonie Hradec Králové.
Boris Klepal
Olomoucký skladatel Tomáš Hanzlík k sobě přitáhl pozornost hudební veřejnosti svými dvěma operami Endymio a Yta innocens, uvedenými v roce 2001 resp. 2004 v rámci projektu Bušení do železné opony. Zaujal v nich svou osobitou metodou - zhudebňováním starých dramatických textů, které objevuje při svých badatelských aktivitách - a svěžím kompozičním jazykem, kombinujícím prvky barokní opery a minimalismu. Výsledkem zájmu o jeho tvorbu byla objednávka Národního divadla na operu Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého), která sklízela hned po své premiéře ve Stavovském divadle na začátku roku 2007 pozitivní - a na českou současnou operu i dosti početné - odborné ohlasy. V době, kdy se u nás v operní sféře sází v podstatě jen na osvědčená klasická díla, je pozoruhodná i skutečnost, že v případě Hanzlíkových Slz nezůstalo u jediného provedení a dokonce ani u jediného nastudování - opera zazněla i v roce 2009 v sále Moravské filharmonie Olomouc a Filharmonie Hradec Králové ve víceméně původním, "premiérovém" pěveckém a hereckém obsazení, ovšem v nastudování místních orchestrů pod taktovkou autora. Byla-li v Hradci Králové byla pořízena nahrávka opery, splňující všechna umělecká a technická kritéria dnešních představo kvalitě koncertního záznamu, je žádoucí v maximální možné míře podpořit její důstojné vydání na CD. Tomáš Hanzlík i přes své mládí dlouhodobě dokazuje, že patří k nadějným a osobitým tvůrčím zjevům české soudobé hudby, jak o tom svědčí též objednávky od prestižních zadavatelů (Pražské jaro, Orchestr Berg atd.). Nahrávka s jeho reprezentativním dílem, jakým Slzy Alexandra Velikého bezesporu jsou, by tak mohla vydatně napomoci jeho většímu zviditelnění u nás a především i v zahraničí (připomeňme, že jazykem libreta opery je univerzální latina!). Důsledkem by mohl být i zvýšený zájem ze zahraničí o českou soudobou (operní) tvorbu vůbec.
Mgr. Vítězslav Mikeš
redaktor časopisu HIS Voice
Symfonický orchestr Norkköping
Zcela mimořádný zážitek nabídl posluchačům koncert abonentní řady B Filharmonie Hradec Králové v pondělí 23.11.
Hostující Symfonický orchestr Norkköping ze Švédska patří ke špičkovým tělesům v mezinárodním měřítku a dokazoval to doslova každým zahraným tónem.
Orchestr se opírá především o bohatě obsazenou, především však výborně sladěnou a rytmicky dokonale sehranou základnu smyčců. Hluboce zaujatý, zapálený a přitom perfektně ukázněný výkon této sekce značně převyšoval úroveň velké části českých orchestrů, domácí těleso nevyjímaje. Dechová sekce norkköpingských hostů zdánlivě tak výrazná není, avšak postupně opět stále více vynikala její ukázněnost a spolehlivost.
Mladý a energický kazašský šéfdirigent Alan Buribajev si se svým orchestrem opravdu rozumí a dovede jej rozehrát do široké výrazové palety. Těžiště programu spočívalo ve tvorbě severských skladatelů Franze Berwalda a Jeana Sibelia.
Berwaldova Symfonie č.3 je na svou dobu (1845) dílem vskutku pozoruhodným (podtitul "Singuliere" - t.j. "Jedinečná" jí dal autor plným právem). Berwaldova snaha nalézt národní styl je zde zřetelná a dirigent znamenitě tlumočil osobité rysy jeho hudby.
Romantická šíře Sibeliovy II. symfonie dala rovněž vyniknout všem kvalitám orchestru i dirigenta. Skvěle propracovaná výstavba každé jednotlivé věty se opět opírala o bezchybný výkon všech hráčů.
Pro domácí publikum zvláště sympatickou součástí programu bylo Concertino pro klavír a orchestr Bohuslava Martinů s brazilskou sólistkou Patrícií Bretas. Byl to báječný a poučný zážitek slyšet Martinů v pojetí poněkud odlišném od české tradice a odkrývajícím další potenciál jeho hudby. Aniž by se ztratily lyrické "ostrůvky" v hudebním proudu, tak typické pro Martinů, vynikla v plnokrevném podání brazilské klavíristky ještě více rytmická dravost a jiskřivá energičnost krajních vět. Bylo jasně cítit, že sólistka v této hudbě našla vysloveně "svoji notu", vyhovující jihoamerickému temperamentu. Znamenitý Buribajev nejen udržel při vší komplikované rytmice perfektní souhru, ale pohrál si místy také s vyostřenějšími konturami orchestrálního zvuku.
Získáním tak skvělých hostů hradecká filharmonie opět organisačně "zabodovala" a bylo milé si znovu uvědomit, že výborná akustika jejího sálu je hodna toho, aby hostila tělesa světové třídy. Celkem tři vytleskané přídavky a ovace vestoje završily všestranně skvělý zážitek.
Michal Novenko
Hudební Fórum Hradec Králové - festival, který představuje ...
I když používání slov, jako je "výjimečný" či "jedinečný", zavání trochu nadsázkou, neplatí to v případě festivalu Hudební fórum Hradec Králové. Festival, již pět let připravovaný Filharmonií Hradec Králové a Českým rozhlasem 3 - stanice Vltava, si v rámci české koncertní scény tyto přídomky právem zaslouží. Je totiž jakousi "Hvězdnou bránou" do světa soudobé hudby. Daří se mu již pět let představovat českému publiku to nejnovější, co světová hudba nabízí. Mnohé skladby, které jsou pro festival pečlivě vybírány (dramaturg Marek Hrubecký), zaznívají v Hradci Králové v české premiéře, i když na světových pódiích svoje pevné místo již mají. Četní posluchači najednou prostřednictvím tohoto festivalu pro sebe objevili nová jména jako je Berio, Hense, Gubajdulina, Kančeli, Reich, Tan Dun, Auerbach, Jusupov, Silvestrov a další.
Koncepce festivalu spočívá na třech pilířích prvním je dramaturgie, která je důkladně promyšlená a nápaditá hledáním souvislostí mezi epochami minulými a dneškem, mezi komorní hudbou a velkými symfonickými plochami, mezi obsahy děl a filozofujícími tématy. Druhým pilířem je skutečnost, že koncerty vysílá v přímém přenosu ČR 3, většinu z nich pak přebírá i Evropská vysílací unie EBU. Tak se prostřednictvím rozhlasových vln mají posluchači možnost seznámit se skladbami u nás dříve nehranými. Třetím momentem, který je pro festivalové koncerty typický, je světelný design, který současnou symfonickou hudbu spojuje i s vizuálním prožitkem. Všechny tyto atributy naplnily i koncerty pátého ročníku, který se v Hradci Králové uskutečnil od 3. do 13. listopadu.
Bezesporu hvězdou číslo jedna byla osobnost Krzystofa Pendereckého. Skladatel sám na zahajovacím koncertě dirigoval své dvě symfonie pátou a osmou (nazvanou "Písně pomíjivosti"). Zde se ve dobrém světle představil i domácí orchestr Filharmonie Hradec Králové, soustředěnou hrou pomohl dirigentovi vygradovat zvlášť pátou symfonii k velmi působivému vyznění. V osmé zaujal vedle sólistů i Pražský filharmonický sbor, který si zahrál i na okaríny. Ty autor předepsal v jedné z částí ve snaze přiblížit se co nejvíce zvuku větru v korunách stromů. A právě stromům, které jsou často spojované s osudy lidí, jsou básně použité v této skladbě věnovány. Snad se v tom odráží dlouholetá láska autorova k jejich pěstování, vždyť sám založil a osobně i udržuje poměrně významné arboretum. Raritou koncertu bylo podle Pendereckého i to, že poprvé v jednom večeru sám dvě své symfonie dirigoval.
Druhý koncert patřil Symfonickému orchestru Českého rozhlasu, který uváděl skladby Bernda Aloise Zimmermanna. Svou "hudební koláží" , tedy používáním a přepracováním či pospojováním nejrůznějších starších hudebních motivů od známých autorů, velmi zapůsobila Hudba pro krále UBU, ve které je předepsána i role satirického komentátora současného dění. Té se skvěle zhostil Vojtěch Babka, redaktor Vltavy a tak dovršil i roli němého speakera v předchozí skladbě Bílý balet. Výborný byl i výkon violoncellisty Filipa Jana Ťupy, mladého hudebníka žijícího v Německu. Ten svou hrou plnou barev ukázal, že Zimmermannova hudba při skvělé interpretaci otevírá nevídané prostory hudebního světa. K tomu svým dílem přispěly cimbál či dvě skleněné harfy. Ty ještě zvýraznily vesmírné transcendentální rozměry filosofického světa tónů. Škoda jen, že SOČR nepřivezl avizovanou skladbu "Stille und Umkehr", která by celý večer patřičně zarámovala.
Co koncert, to příjemné překvapení. K těm patřila bezesporu Zenderova komponovaná interpretace Schubertovy Zimní cesty v rámci třetího koncertu festivalu. Pořadatelům se totiž podařilo najít interpreta, který je v této písňové tvorbě jako doma. Český posluchač možná váhá, neboť mu německá poezie není až tak blízká a před návštěvou koncertu začíná pociťovat obavy z přicházející nudy. Hans Jorg Mammel společně s dirigentem Weiserem i Komorní filharmonií Pardubice dokázali, že obavy tohoto typu byly plané. Stylově čistá písňová interpretace doprovázená soudobým zvukem komorního orchestru (nechyběly ani takové nástroje, jako jsou "stroje na vítr" dokonce v autorem předepsaném počtu tří) udržela posluchačovu plnou pozornost od začátku do konce, tedy bez přestávky téměř jeden a půl hodiny! Třiasedmdesátiletý Hans Zender tedy mohl být spokojen při dokomponování orchestrálního doprovodu vycházel ze snahy předvést posluchači skladbu s takovou aktuálností, s jakou ji přijímali Schubertovi současníci před více jak sto padesáti lety.
Jestliže předchozí koncert nabídl v Mammelovi sólistu, který sám s autorem skladbu interpretoval, pak čtvrtý koncert v pořadí šel ještě dál. Lauren Flaniganové - sopranistce a operní divě z MET - Philip Glass skladbu přímo věnoval. Byla to jeho šestá symfonie s názvem Óda na plutonium (hrála Janáčkova filharmonie Ostrava) na text Allena Ginsberga. Interpretace Flanigenové patřila k ozdobám festivalu, skladba si vysloužila "standing ovation". Jistě k tomu pomohla i srozumitelnost textu, který byl formou titulků v průběhu koncertu nad hlavami interpretů promítán.
Závěr festivalu ozdobila Gabriela Beňačková. Ta v Lutoslawského písňovém cyklu "Květomluva a Zpěvobajky" prokázala svou dokonalou hlasovou technikou i vnitřně citlivým, nepřehraným způsobem pojetí jednotlivých písní, že i v současnosti patří mezi špičkové interprety, kteří jen stěží u nás hledají konkurenci. Opět v tom nejlepším světle zazářila Filharmonie Hradec Králové společně s dirigentem Pavlem Šnajdrem, a to i v Lutoslawského poslední, čtvrté symfonii.
A co na závěr? Jen stěží najdeme někde tak koncentrovanou nabídku toho nejlepšího ze soudobého skladatelského i interpretačního umění, jako právě na Hudebním fóru Hradec Králové.
"Atomový koncert" HFHK 11.11.
Jaderná energie, její síla a její hrozba - to je skutečně moderní námět, který spojoval všechny skladby čtvrtého večera Hudebního fóra Hradec Králové 2009.
Japonský skladatel Toru Takemitsu přistupoval k tomuto tématu především z posice tragické zkušenosti národa, který dosud (naštěstí) jako jediný prodělal hrůznou zkušenost zásahu jadernými zbraněmi. Každou půli koncertu uvedla jedna jeho skladba pro smyčcový orchestr: nejprve "Smrt a vzkříšení", úprava hudby z filmu Black Rain (Černý déšť), po přestávce Smuteční hudba z téhož filmu. Ačkoli v obou případech jde o tragické lamento, nepůsobily tyto skladby jednotvárně: melodika Smuteční hudby je drsnější, intervaly se jakoby "lámou", souzvuková složka je vzdor pocitu prodlev disonantnější než v případě "Smrti a vzkříšení". Ta naopak zejména v závěru silně připomněla slavné Barberovo Adagio.
Krásný, tvárný a znamenitě sehraný zvuk smyčců byl základní devisou výkonu Janáčkovy filharmonie Ostrava, kterou řídil zapálený propagátor moderní hudby Peter Vrábel. Ten znamenitě uplatnil veškerý svůj um ve složité partituře Doctor Atomic Symphony Johna Adamse, která zaujala pestrou dramatičností výrazu i jímavým koncem, nicméně její celková stavba je poněkud roztěkaná a ne zcela kompaktní.
Symfonie č.6 "Plutonia Ode" Phila Glasse jako skladba rovněž vzbuzuje rozpaky: tytam jsou někdejší zajímavé experimenty jednoho z průkopníků minimal music. Jeho 6.symfonie by mohla nést podtitul "pseudoromantická". Je dobře instrumentovaná a sopránové sólo na text Ginsbergovy Ódy na plutonium jí dává obsahový význam, nicméně až na několik nápaditých "schválností" vyznívají repetitivní postupy líbivých harmonií poněkud lacině. Navíc určitý vnitřní svár hudebního materiálu mezi minimalismem a "popovým pseudoromantismem" vyvolává pocit rozvleklosti.
Sopránové sólo nejen komposičně, ale tohoto večera hlavně interpretačně skladbu zachraňovalo. Americká pěvkyně Lauren Flanigan fascinovala znělostí svého hlasu, který se zřetelně klenul i nad hutným orchestrálním zvukem bez jakéhokoli pocitu námahy. Díky projekci textu mohlo publikum plně docenit naprostou přesvědčivost jejího hluboce prožitého a dramatického podání.
Výborné interpretační výkony tedy nakonec zaslouženě vzbudily vřelou odezvu v publiku.
Michal Novenko
Koncert HFHK, 5.11. 2009 - Bernd Alois Zimmermann
Druhý koncert Hudebního fóra Hradec Králové byl celý věnován dílu významného německého skladatele Bernda Aloise Zimmermanna.
Večera se tentokrát ujali hostující umělci. V první skladbě Présence (Přítomnost) s podtitulem "bílý balet v pěti scénách" pro housle, violoncello a klavír účinkovalo znamenitě sehrané Trio Praesenz (S.Atiko Ahrend, J.F.Ťupa, R.Stub), doplněné "němým speakerem", předkládajícím publiku tabule s abstraktními texty imaginárního scénického kusu.
Skladba, používající převážně sónické prvky, má vnitřní spojitost a její kontrastně vystavěné věty dokáží udržet posluchačskou pozornost. Autorova práce se zvukovými pásmy je dráždivě apartní a s velkým nasazením hrající trio skladbu skutečně přesvědčivě prožívalo.
Poté nastoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který řídil oddaný interpret soudobé hudby Bernard Kontarsky. Zimmermannův "černý balet" Hudba k hostině krále Ubu je rafinovanou koláží citátů od renesance až po Stravinského. Princip střihové komposice kupí tyto citáty ve sledech i souběžných vrstvách, mnohdy složitě polyrytmicky prolnutých. Skladba neustále něčím překvapuje, jednotlivé části se postupně zestručňují (až poslední díl se rozroste v ironicky protahovanou kodu se zdůrazněním bicích). Hudební věty jsou prokládány vstupy řečníka (výborný Vojtěch Babka), který má za úkol dle aktuální společenské situace vybrat texty satiricky glosující současné dění (dlužno říci, že Babkův výběr byl znamenitý ).
Ačkoli stěžejním záměrem skladatele byl v souladu s námětem ironický škleb a hořká hudební karikatura, paradoxně si hudební materiál do jisté míry žije svým vlastním životem: z hudby mimo jiné vane humor velmi inteligentní a různé citáty přinášejí úryvky tradiční melodiky i příjemné harmonie, takže výsledný dojem je možná o poznání libější, než možná autor předpokládal. Kontarsky projevil znamenitý smysl pro zpřehlednění celé hudební struktury a orchestr hrál se zjevnou chutí.
Violoncellista Jan Filip Ťupa, který již na počátku koncertu vystoupil jako člen klavírního tria, se po přestávce ujal sólového partu Zimmermannova Koncertu pro violoncello a orchestr "ve formě pas de trois" (opět tedy autorova představa "imaginárního baletu").
Skladba je v prvé řadě bohatým a proměnlivým světem zvuků, rytmů a vzdor resignaci na jakékoli tradiční melodicko-harmonické postupy navozuje zvukovými barvami pocit multižánrovosti. Důležitou roli v ní vedle sólového partu hraje skleněná harfa (neobvyklý nástroj vzniklý již v 18.století). K výkonu znamenitého violoncellisty se opět připojil vyvážený a profesionální výkon orchestru pod jistým vedením Bernharda Kontarského.
Michal Novenko
Co bylo také řečeno o Filharmonii Hradec Králové:
Hradečtí filharmonici se vyšvihli na úroveň kvalitních symfonických orchestrů, dnes jistě patří k těm nejlepším u nás. To je pro mě dobrá zpráva, když objíždím republiku, je příjemné si zahrát s výbornými muzikanty. Hradecký orchestr může bezesporu aspirovat na špičkovou světovou úroveň.
Gabriela Demeterová, houslová virtuoska
Moje spolupráce s Filharmonií Hradec Králové začala před nedávnem, ale už brzy jsem si k ní vybudovala velmi hezký vztah. Jen zřídkakde se mi vychází vstříc tak jako v hradecké filharmonii. Ráda se vracím do Hradce Králové ke spolupráci s ní a z celého srdce nám všem přeji hudbymilovné posluchače a spoustu krásné muziky.
Simona HoudaŠaturová, sopranistka, nositelka ceny Thálie 2001
Hradecký "symfoňák" byl součástí mých sólistických začátků, já aktivním svědkem jeho prvních krůčků. Cesta to byla trnitá, plná zákrut, stoupání i klesání, no prostě "rallye osudu". Co je však podstatné, Filharmonie Hradec Králové jede svůj závod již pětadvacet let, takže své řidičské kvality jednoznačně prokázala. Jako rodilý Hradečan jí přeji, aby toto krásné město vždy reprezentovala adekvátně krásnými tóny a při dalších zkouškách osudu perfektně obstála.
Jaroslav Svěcený, houslový virtuoz
Dojem, který publikum ani účinkující neopouští během následujících 90 minut. Proti sobě se staví Smrt a Život ve vzrušeném souboji rozsáhlé první věty. Hudebnice a hudebníci Filharmonie Hradec Králové sledují tuto stopu se suverenitou a vnitřní účastí, bez velkého kolísání udržují oblouk napětí Astrid Scheldt, Wienbadener Kurie
Filharmonie Hradec Králové hrála na koncertě v Metz pod vedením šéfdirigenta Ondřeje Kukala, pod jehož vedením hrál orchestr s přesvědčivostí technickou i muzikální na vysoké profesionální úrovni. Jsou to Slované, kteří přesvědčivě obhájili svůj repertoár: Tři symfonické básně B.Smetany a jednu z nejslavnějších Dvořákových symfonií, kde smyčce hráli krásným vibratem, Čechům tak vlastním.
La critique de Georges Mason, Le Républicain Lorrain, Metz
Zatímco Česká filharmonie studuje skladbu normalizačního funkcionáře Ladislava Kubíka, dramaturgie hradeckého Fóra se může směle měřit s progresivními evropskými orchestry. Všechny koncerty Hudebního fóra vysílá Český rozhlas Ddur nebo Vltava, na další projekty už se však vyplatí do Hradce Králové přijet.
Dita Hradecká 31. října 2006, Lidové noviny
FHK s Ivanem Ženatým a Miriam Němcovou
Proudící davy publika již předem potvrzovaly, že program abonentního koncertu FHK ve čtvrtek 22.října patří k osvědčeným "tahákům": známé tituly, slavný sólista - příslib zážitku pro všechny generace. A očekávání krásného večera se skutečně naplnilo: Filharmonie Hradec Králové pod vedením Miriam Němcové podala výborný výkon, který ještě korunoval houslista Ivan Ženatý.
Koncert zahájila symfonická báseň Les Préludes Ference Liszta. Její tajemný začátek zprvu přeci jen nepůsobil zcela koncentrovaně: na vině bylo i velmi pomalé úvodní tempo, v němž už smyčce nestačily dostatečně široce zabrat a tak výsledný zvuk působil poněkud děravě. Ovšem poté se již orchestr postupně rozehrával a také tempové proporce se stále více blížily ideálu. Jednotlivé nástrojové skupiny souzněly stále vyrovnaněji a plastičtěji v bohatých změnách nálad a barev. Pozvolna gradující stavba spěla k monumentálnímu závěru, jehož heroický ráz měl přesně onu míru patosu, který ještě nepůsobí přehnaně.
Neokázalým, ale hluboce prožitým výkonem okouzlil publikum Ivan Ženatý v Čajkovského Houslovém koncertu. Ačkoli nádherný a nosný zvuk Ženatého mistrovských houslí dovoluje sólistovi skutečně kralovat nad orchestrem, ani ty nejenergičtější a nejvirtuosnější pasáže první věty nepůsobily jako planá exhibice. Zasněná zpěvnost druhé věty zase ani na okamžik nesklouzla ke sladké líbivosti a při vší jemnosti si zachovávala mužný, moudrý nadhled. O to jiskřivěji vpadlo brilantní tempo třetí věty, v níž sólista otevřel stavidla nefalšované radosti z vrcholné virtuosity. Dirigentka byla sólistovi skvělým partnerem: citlivost jejího výkonu a dokonalý soulad s houslovým partem zaslouží naprostý obdiv. Orchestr pod jejím vedením reagoval pružně a tvárně, všechny jeho tématické vstupy byly zřetelné a vyvážené, aniž by sólistu byť na jediný okamžik kryl. Ivan Ženatý si tak mohl dovolit skutečně uvolněně pohrávat s jemnými agogickými vlnami a navodit tak atmosféru "tvoření na pódiu".
Potleskem vestoje si pak publikum vynutilo znamenitý přídavek - část Ysayovy sonáty pro sólové housle.
Dvořákova IX. symfonie "Z Nového světa" patří k nejhranějším orchestrálním titulům na světě. Právě to občas svádí dirigenty k úporné snaze najít ve Dvořákově hudbě za každou cenu ještě něco nového. Miriam Němcová se však za žádným vynuceným efektem nehnala: naopak, uchopila dílo s pokorou i nadhledem - dokonale přirozeně a přehledně. Hudba pod její taktovkou plynula s naprostou samozřejmostí. Všechny tématické kontrasty vyznívaly zřetelně a nenásilně. Výborně volená tempa se jemně vlnila v souladu s profilováním jednotlivých frází.
Orchestr reagoval s plným pochopením a nasazením. První věta zaujala především ukázkově jasnou výstavbou. Pomalá věta pohladila líbeznou, jemnou, ale nesentimentální zpěvností; velmi decentní zvuk smyčců dovoloval dechovým sólům bez námahy vyniknout. Třetí část sršela energií, podtrženou přesně sázenými akcenty. Radostně rozehraná finální věta působila dojmem zcela spontánního vývoje k velkolepé gradaci: ne každý posluchač si asi uvědomí, jak promyšlená koncepce a hluboké porozumění stavbě díla k takovému samozřejmému dojmu vede.
I v mohutném závěru - stejně jako během celého koncertu - bylo možno ocenit jeden z výrazných kladů zvukové představivosti dirigentky Němcové: měkce pojivý a vyvážený zvuk žesťů, který ani v největším fortissimu nevyčníval.
Stejně jako znamenité podání Čajkovského koncertu před přestávkou strhla i Dvořákova Novosvětská publikum k potlesku vestoje. Naprosto zaslouženě!
Michal Novenko
Rozhovor s operní pěvkyní Soňou Červenou
Nic nesmí umřít proto, abych já žila! (pdf, 3,5MB)
Rozhovor s Lauren Flanigan, operní pěvkyní Metropolitní opery v New Yorku
Každý chce být slavný, a to je pro hudbu špatné
Zpívala jste již někdy v České republice nebo je Vaše účast na mezinárodním festivalu Hudební fórum Hradec Králové, což je produkční šperk Filharmonie Hradec Králové, Vaším prvním českým angažmá?
Nikdy jsem v České republice nebyla. Před mnoha lety jsem byla pozvána, abych zpívala Donnu Annu v Donu Giovannim, ale termín zdejšího představení kolidoval s mým debutem v Metropolitní opeře, takže z toho sešlo. S těžkým srdcem jsem tehdy tuto nabídku odmítla a mrzí mě to dodnes.
Festival Hudební fórum je zaměřen na soudobou vážnou hudbu. Jaký je Váš vztah k tomuto žánru?
Na to není snadná odpověď. Větší část své hudební kariéry jsem zpívala v Mozartových, Donizettiho a Verdiho operách. Všechny mé důležité debuty jsou spojeny s touto hudbou. Nevěděla jsem, zda mám talent nebo dokonce chuť na soudobou hudbu. Začátkem roku 1996 jsem byla požádána o účast na několika festivalech komorní hudby 20. století ve Spojených státech. Zpívala jsem skladby Brighta Shenga, Williama Bolcoma, Huga Weisgalla, Deborah Drattell, Johna Mustoa, They Musgrave a Judith Weir. Michael Tilson Thomas mne oslovil, jestli bych nezazpívala Time Cycle od Lukase Fosse na jeho americkém turné Mavericks se San Francisco Symphony. Souhlasila jsem a po několika dnech mi volal znovu, zda bych na tom samém turné nezazpívala i Mouse´s Tail od Davida Del Tredici. Obdivuji jeho Alenku v říši divů a věděla jsem, že požadavky na hlasový rozsah a techniku jsou ďábelsky náročné. Tehdy jsem též přikývla a hned na druhý den se mne zeptal, zda bych měla odvahu i na původní skladbu Philomel od Miltona Babbitta, komponovanou pro sólový hlas a zvukovou stopu. Interpret je v tomto díle na jevišti úplně sám - bez houslí, bez dirigenta, bez kostýmu, bez scény. Upřímně řečeno, nebyla jsem si vůbec jistá, jak tuto hudbu uchopit. Ale výzvu jsem přijala a myslím, že to byla právě tato skladba, která nastartovala můj osudový milostný románek se soudobou vážnou hudbou.
Myslíte si, že je nezbytné přistoupit k vyjádření soudobé hudby vnitřně jinak než k hudbě minulých století?
Provedení moderní nebo soudobé hudby čerpá ve velké míře z technických a hudebních předností minulých století, zvláště to platí pro pěvce. Například nemůžete správně ukončit legato, jestliže ho neumíte zazpívat. Podobně i mně má láska ke koloratuře pomáhá ve skladbách, kde vokální linie vyžadují hlas v extrémních výškách i hloubkách. Zvládnutí technických požadavků Verdiho Nabucca a Macbetha, které spojují rozsáhlý rejstřík vokálních a dramatických výrazových prostředků do velkého efektu, tak to je jistota, na kterou se u sebe stále spoléhám.
Čeští skladatelé se významně zapsali do dějin světové hudby. Slavné české pěvkyně např. Ema Destinnová, Jarmila Novotná, Soňa Červená nebo Gabriela Beňačková, českou tvorbu významně propagovaly a tím přispěly k širšímu povědomí o české hudbě. Měla jste ve své pěvecké kariéře možnost uvést něco ze zlatého fondu české hudby?
Jednou z mých nejoblíbenějších rolí českého repertoáru je role Cizí kněžny v Dvořákově Rusalce. Zpívala jsem v prvním provedení této opery v newyorské Metropolitní opeře, společně s Gabrielou Beňačkovou. V této opeře jsem zpívala často. V začátcích své kariéry jsem účinkovala v Janáčkově Zápisníku zmizelého, což je krásná hudba i příběh. A bytostně doufám, že poslední část mé kariéry bude zahrnovat i Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni a Smetanovy Dvě vdovy.
Philip Glass napsal Symfonii č.6 konkrétně pro Vás, jak se říká "na tělo". Jaký máte pocit při její interpretaci?
Byla jsem velice překvapena už tím, že pan Glass vůbec věděl, kdo jsem, a že o mně uvažuje do představení v Carnegie Hall. Poté, co jsme spolu mluvili a on mi ukázal text skladby, málem jsem se skácela štěstím. Vyrůstala jsem v San Franciscu v Kalifornii během šedesátých let. Bylo to období obrovského uvědomění si společenských změn ve Spojených státech a zejména v našem městě. Allen Ginsberg, autor textu, byl vůdcem a učitelem tehdejší americké mládeže. Začal psát Ódu na plutonium v San Francisku. Předstírala jsem tehdy nemoc a nešla jsem do školy jen proto, abych se vyplížila z domu ven a mohla si ho poslechnout. Když mi tedy posléze Philip Glass svoji věc nabídl, nemohla jsem uvěřit, že se touto symfonií vrátím zpět k tomu, v co jsem uvěřila v umění, hudbě, literatuře a americké společnosti.
Byla pro Vás napsána ještě jiná skladba či dílo?
Ano, několik. Opery Central Park (Deborah Drattell, Robert Beaser a Michael Torke), Lilith ( Deborah Drattell), A Wedding (William Bolcom), Frau Margot (Thomas Pastaieri) a Séance on a Wet Afternoon (Stephen Schwartz); orchestrální skladby From an Unknown Region (Glen Cortese), A Dreamful Heart (Theodore Shapiro), Song of Songs, Letters Home (Deborah Drattell); a mnoho písní od Thomase Pasatieriho, Deborah Drattell, Davida Del Tredici, Neda Rorema, Roberta Converyho, Rickyho Iana Gordona a dalších autorů.
Dokážete posoudit rozdíl mezi kvalitou amerických pěvců a pěvců z Evropy?
V současné době nemám mnoho kontaktů s evropskými pěvci, hlavně s těmi mladšími, takže k tomu se nemohu fundovaně vyjádřit. Věnovala jsem se své kariéře především doma, ve Spojených státech. Dnes lituji, že jsem nezpívala a nepůsobila více v mezinárodních projektech.
Máte v Evropě alespoň nějaký svůj pěvecký či hudební vzor?
Velmi si vážím Gabriely Beňačkové. Hrozně moc obdivuji její muzikálnost a divadelní schopnosti. Spojuje nádherný zpěv s autentickým a jednoduchým hereckým projevem. Ona je někdo, koho neobyčejně uznávám. Možnost být v jedné inscenaci s ní bylo pro mne vždy obrovským darem a školou. Těší mě, že se s ní opět uvidím, tentokrát v její zemi, kde žije, při festivalu Hudební fórum v Hradci Králové. A zmínil jste již i Jarmilu Novotnou. Ta je pro mne gigantem! Její hlasová technika je nepřekonatelná. Kolik umělkyň může zpívat jak Cherubína tak Violettu
A co americké obecenstvo? Je jiné, náročnější?
Podle mých zkušeností přichází Evropané na koncerty či opery poučenější. Jsou vychováni svými hudebními a divadelními dějinami. Italové budou debatovat o stylovém pojetí Verdiho oproti Donizettimu a Bellinimu. Angličané budou debatovat o odborném vzdělání, např. proč jsou hudební ornamenty jiné u Händela než u Rossiniho. Němcům je zase vlastní dramatická integrita. A americké obecenstvo, to chce být dojímáno, překvapováno. Nakonec právě toto může být pro umělce to nejtěžší.
Většinou se pěvcům a pěvkyním kladou otázky, zda mají nějakou vysněnou roli. Zeptám se však jinak. Existuje role, kterou byste nechtěla zpívat, které byste se za každou cenu vyhnula?
To jste uhodil hřebíček na hlavičku. Bylo mi 30, když jsem se zapřísáhla, že nikdy nebudu zpívat Glasse, Beria nebo Del Trediciho nebo cokoliv napsaného po Brittenovi. Díky Bohu, že jak stárneme, tak někteří i moudříme! Nicméně, nikdy bych nechtěla zpívat Královnu noci.
Pěvecké školy dnes chrlí mnoho absolventů. Vnímáte nějaký rozdíl v jejich kvalitě vzhledem k tzv. starým školám?
Nedávno jsem začala učit bel canto a jsem ta, která pěvecké výkony svých žáků oceňuje. Vzhlížím ke staré škole pěvectví jako k základnímu zdroji své inspirace a informovanosti. Nemohu však mluvit o vzdělávání mimo Spojené státy. Prostředí v USA je velice konkurenční a soustředěné zejména na operu. Když jsem sama studovala v Bostonu na univerzitě na konci sedmdesátých let, kladl se důraz na připravenost a odbornou vzdělanost. Chytří a pohotoví studenti byli oceňováni stejnou měrou jako ti více hlasově nadaní. Neočekávalo se ale, že každý bude vítězit v soutěžích nebo zpívat hlavní role v opeře. Cítím, že toto už není pravda. Každý chce být slavný, aniž by tvrdě pracoval, a to je pro hudbu špatné.
Milníkem Vaší profesionální kariéry byla jaká událost?
Řekla bych, že prvním milníkem bylo účinkování na jevišti Metropolitní opery ve Verdiho Lombarďanech s Lucianem Pavarottim a Samuelem Rameyem - bez jediné zkoušky! Do té doby jsem byla úspěšná představitelka hlavních rolí, ale dosud jsem neměla příležitost účinkovat na jednom jevišti s umělci takové hlasové velikosti. Bylo vzrušující dokázat obstát a naklonit si publikum.
Čemu by se ráda věnovala pěvkyně Lauren Flanigan?
Ráda bych navázala tam, kde skončila velká vokální umělkyně a inovátorka Cathy Berberian - posunout vokální umění ještě dále. Chtěla bych adaptovat pěvecké techniky velkého bel canta do modernějších hudebních forem. Nikdy jsem nepřestala studovat a ptát se. S radostí budu u vytváření nových výrazových možností lidského hlasu.
Vy sama inklinujete k jaké tvorbě?
Nemohu říct, že jsem nakloněna nějakému specifickému druhu hudby. Nechávám se unášet něčím neočekávaným
A co je hudbou Vašeho srdce, která rozechvívá duši L. Flanigan?
Dojímá mě Bellini i Berio, stejně tak jako cokoliv mezi nimi. Jedinečné spojení notového zápisu a textu mnou přímo prochází. Vzruší mě Erwartung a Casta Diva nebo Danny Boy. Dvořákova árie Měsíčku na nebi hlubokém, tak při ní se opravdu chvěji.
autor: Pavel Sršeň
foto: soukromý archiv L. Flanigan
Koncert FHK s Jiřím Bártou
Abonentní koncert ve čtvrtek 8.10. hrála Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou svého šéfdirigenta Ondřeje Kukala. Na programu byla Beethovenova předehra Leonora III, následoval Violoncellový koncert č.2 Dmitrije Šostakoviče se sólistou Jiřím Bártou, druhou část večera pak tvořila Čajkovského IV. symfonie f moll. Jak je již v programové skladbě FHK chvályhodným zvykem, mohl si pozorný posluchač uvědomit hlubší vazbu mezi Čajkovským a Šostakovičem, který ve svém Violoncellovém koncertu parafrázuje významnou myšlenku z Čajkovského IV.symfonie. Úvodní Beethovenovu Leonoru III vystavěl Ondřej Kukal monumentálně a energicky. Po dramaticky tajemném úvodu se rozběhlo hlavní téma v odvážně brilantním tempu, které vyžadovalo od hráčů orchestru chvílemi až mezní vypětí: drobné technické nedostatky byly však plně překryty onou velkorysostí a velkolepým tahem celku. Hlavním protagonistou následující skladby byl violoncellista Jiří Bárta, který se s hluboce a přesvědčivě ponořil do interpretace Šostakovičova Violoncellového koncertu č.2. Šostakovičova hudba je nejen interpretačně, ale i posluchačsky svrchovaně náročná.
V důsledku neustálé obavy z pronásledování sovětskou státní mašinerií trpěl citlivý Šostakovič době komponování Violoncellového koncertu již podlomeným zdravím. V hudbě nemilosrdně ventiloval své deprese, pocity strachu a nejistoty. To vše platí pro Violoncellový koncert č.2 v maximální míře. Převládá v něm těžkomyslná atmosféra, střídaná sarkastickými šlehy. Projasněné a libozvučné momenty díla působí jako dojímavá prosba o pomoc a zároveň skladatelův útěk do nejhlubšího nitra duše. Forma skladby se chvílemi odmítá podřídit normálnímu vnímání času a doslova zastavuje jeho běh.
Jiří Bárta disponuje úžasným smyslem pro odhalení všech obsahových souvislostí této nelehké a nijak líbivé skladby. Jeho schopnost zachovat vnitřní souvislost i v okamžicích bezdechého zmrtvění hudby je obdivuhodná. Jeho pianissima na samé hranici slyšitelnosti mají v sobě obrovskou výrazovou sílu. Naprostá samozřejmost technické virtuosity Bártovi zároveň dovolila vyhnout se jakémukoli náznaku prázdné exhibice: interpret vložil vše do pokorné a zcela oddané služby dílu.
Ačkoli i Čajkovského IV.symfonie v sobě nese kus osobní tragiky, její celkové vyznění je přeci jen výrazně odlišné: autor v ní postupně dospívá k očištění, projasnění a překonání osobních bolestných pocitů. Dirigent Ondřej Kukal svým pojetím tento vývoj s velkým pochopením zdůraznil. Podařilo se mu vystihnout určitou myšlenkovou roztěkanost a rozpačitost první věty. Neokázale a prostě tlumočil jemný stesk druhé věty s krásnými sóly hoboje a fagotu. Ani bravura scherza nebyla jakkoli přehnaná: dirigent si znamenitě připravil půdu pro velkolepé finále. V němž už naprosto ničím nešetřil a nechal orchestr rozehrát v tempu i dynamice naplno. Koncert tak končil skutečným výrazovým ohňostrojem a sklidil zasloužené ovace.
Michal Novenko
Slovo Lukáše Hurníka
V Hradci Králové se daří věci, které se jinde nedaří. Podařilo se postavit koncertní síň, jejíž akustika unese jak komorní hudbu, tak i největší obsazení symfonického orchestru. Hráčské umění Filharmonie svou přesností a kultivovanou barvou dosahuje evropské úrovně. Hlavní výhrou Hradce Králové je pak jeho publikum, které spolehlivě naplní sál, dokáže ocenit skvělé výkony, i třeba někdy trochu pozvednout obočí. Hradecké publikum je natolik zkušené a otevřené novým podnětům, že bezpochyby dokáže přijmout pozvání i na odvážně vystavěné koncerty, v nichž se potkává hudba komorní a symfonická, soudobá i historická.
Festival je slovo odvozené od slovesa "slavit". Myslím, že málokterá evropská hudební událost naplňuje obsah toho slova přesvědčivěji než Hudební fórum Hradec Králové. Jde o oslavu svobody, zejména dramaturgické, přičemž dramaturgie festivalu nesází jen na slavné kusy, ale vždy nabídne i něco, co obvykle není k slyšení. Festival Hudební fórum podává přesvědčivý důkaz o tom, že soudobé umění dokáže naplňovat potřeby dnešního publika. Tento festival boří mýtus o nepřístupnosti soudobé hudby, o propasti mezi soudobými tvůrci a publikem. Od samého počátku zázračného fenoménu jménem hudba až do počátku 20.století poslouchali lidé výhradně muziku, kterou vytvořili jejich současníci. Zabývat se hudbou třeba deset let starou bylo po tisíce let vnímáno jako zcela nesmyslné.
Dnešní koncertní sály se proměnily v hudební starožitnictví, do nichž chodíme obdivovat díla, která navzdory své kráse a kvalitě nebyla určena nám, ale našim předkům, žijícím v úplně jiném, dnes již zaniklém světě. Dokonce i mediálnímu prostředí populární hudby vládnou hity staré třicet let. Hudební fórum Hradec Králové nabízí díla, která vznikla pro nás. Znějí tu skladby prověřené koncertním provozem v celém světě, skladby úspěšné, které sice neprošly dějinným soudem, ale rezonují s dobou, v níž nám bylo dáno žít.
