Recenze a rozhovory

recenze Vlasty Reittererové ke koncertu FHK 23. února (B6) – Foerster, Penderecki

  • kdy vyšlo: 02/2017

Pět abonentních řad, mimořádné koncerty, festival Hudební fórum, účast na Smetanových dnech v Plzni, na Festivalu Pardubické hudební jaro a dalších podnicích – Filharmonie Hradec Králové se prezentuje činností nejen bohatou, ale také dramaturgicky zajímavou. V jejích programech se objevují rovnovážně díla osvědčeného kmenového repertoáru vedle seznámení s méně známými a novými skladbami i pořady tzv. „cross over“.

Ve čtvrtek 23. února tak při abonentním koncertu zazněla díla Josefa Bohuslava Foerstera a Krzysztofa Pendereckého. První z autorů patří sice ke klasikům české hudby, v programech se však objevuje spíše výjimečně. Krzysztof Penderecki je klasik hudby 20. století, a to nejen polské. Uvedení Foersterovy Symfonie č. 4 c moll op. 54 „Veliká noc“ a Pendereckého Te Deum spojovala křesťanská myšlenka. Ve Foersterově symfonii se prolíná s prožitkem velikonočních svátků jako svátků jara, jak je vnímalo dětství, až k závěrečnému uvědomění jejich posvátného významu. A Krzysztof Penderecki věnoval své Te Deum z roku 1980 papeži Janu Pavlu II., jehož význam si s odstupem let teprve plně uvědomujeme.

Foersterova hudba je ve všech složkách vyvážená, působí smířlivě a vyrovnaně – taková byla i skladatelova nekonfliktní povaha –, neprozrazuje osobní pochybnosti, vnitřní sváry, neprovokuje a nedráždí. Snad jsou to právě tyto vlastnosti, pro které zůstává Foerster dnes v repertoáru stranou. Srovnání s Gustavem Mahlerem, jaké se občas objevuje, nemá opodstatnění. Foersterova Veliká noc není líčením tragédie ukřižování, je vzpomínkou téměř idylickou, včetně závěrečného obrazu zmrtvýchvstání. Dirigent Andreas Sebastian Weiser dbal v duchu skladatelovy uměřenosti ve volbě prostředků na míru i v interpretaci. Nepřipustil tempové ani dynamické výkyvy; pouze hornová sekce (má vynikající hráče!) trochu příliš vyčnívala. Harmonium v závěru přece jen nemohlo plně nahradit varhanní part, koncertní sály bez nich však jinou možnost nemají.

Kontrast s Pendereckého Te Deum nemohl být větší. Hymnus na oslavu Boha a prosba o jeho záštitu pro čtyři sólisty, sbor a orchestr je plný naléhavosti a k Foersterově symfonii tvořil výtečnou protiváhu a zároveň doplněk. Ve skvělé formě se (opět jednou) představil Pražský filharmonický sbor, připravený Lukášem Vasilkem. Ze čtyř sólistů se se svým partem nejlépe vyrovnali mezzosopranistka Anna Lubańska a basista Szymon Kobyliński. Témbr slovenského tenoristy Ondreje Šalinga působil ve srovnání s nimi málo výrazně. Sopranistka Ewa Biegas, zřejmě v domnění, že se jedná o moderní dílo, nasadila zbytečně rovný, ostrý tón, ve výškách jako by na hranici svých možností.

Koncert byl spojen s vernisáží výstavy o životě a díle Josefa Bohuslava Foerstera, kterou ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové připravila Společnost Josefa Bohuslava Foerstera, z. s. a zpěvem Foersterova sboru Lesní studánka ji uvedl královéhradecký sbor Jitro. V prostorách FHK bude výstava přístupná do 10. března 2017.

-VR-

úryvek z úvodníku v kulturním měsíčníku Escape (zkráceno)

  • kde vyšlo: Escape - kulturní měsíčník města Hradec Králové, ročník 4, číslo 11
  • kdy vyšlo: 11/2016

A teď, když jsem naštval všechny strany, přijde to lepší. Nasadím úsměv klauna, místo mačety se vyzbrojím perem. Kdo ví, co by o téhle době natočil komik Charlie Chaplin. V druhé půlce října jsem byl na Chaplinově filmové hudbě a tak milý kulturní zážitek jsem si už dlouho neodnesl. A to nejen hudební, ale přímo multimediální, za filmové projekce i performance skutečných (a okouzlujících) mimů. Nejen, že jsem se dozvěděl, že Chaplin si pro svoje filmy psal hudbu sám. Ale hlavně mi zase došlo, že Filharmonie nemusí znamenat škrtící límeček a usínání u rozvláčných tónů.

-PH-

úryvek z recenze CD Andrei Tögel Kalivodové „Moje nej“ v časopie Hudební rozhledy (zkráceno)

  • kde vyšlo: Hudební rozhledy 11/2016, ročník 69
  • kdy vyšlo: 11/2016

Královéhradecká Filharmonie řízená dirigentem Leošem Svárovským neměla lehký úkol v jediném večeru obsáhnout široké stylové rozmezí programu, obstála však úspěšně. Že jí nebude dělat větší problémy Händel nebo klasikové 19. století, se dalo předpokládat. Ale hned samotný nástup, orchestrální úvod k Fantomovi opery, vyznívá (alespoň na nahrávce) tak impozantně, že by hradeckým filharmonikům mohl závidět lecjaký specializovaný muzikálový orchestr. A uznání si zaslouží také jejich podání Bernsteina.

Jaroslav Someš

reakce na abonentní koncert Ž4 ve čtvrtek 28/4 2016

Abonentní koncert Filharmonie Hradec Králové ve čtvrtek 28. 4. by mohl směle nést název „Slovanský“. Díla ruských a českých skladatelů Glinky, Foerstera, Borodina a Janáčka zněla pod taktovkou šéfdirigrnta orchestru Andrease Sebastiana Weisera, sólistou ve Foersterově houslovém koncertu byl náš špičkový houslista Ivan Ženatý.

Předehra k opeře Ruslan a Ludmila Michajla Ivanoviče Glinky zahájila koncert v plném lesku. Zářivý, vyvážený a  kompaktní zvuk orchestru zdobily především výborně sehrané smyčce – jak v efektních a brilantních pasážích prvních houslí, tak v expresivní melodii violoncel. Vynikající entrée tak připravilo půdu následujícímu dílu – 2. houslovému koncertu d moll Josefa Bohuslava Foerstera.

Toto dílo rozhodně nepatří k obvyklému repertoáru a v rámci koncertantního žánru působí značně atypicky. Sólový part je sice vrcholně náročný, ale velmi neokázalý. Za celou dobu jen v několika prchavých momentech sólové housle „kralují“ orchestru a předvedou pár brilantních pasáží. Jinak se sólový part rozvíjí převážně v kantabilní poloze a střídavě se zanořuje do polyfonního přediva orchestru, nezřídka ve vysloveně komorních nástrojových kombinacích. Dílo je tak mimořádně citlivé na souhru a zvukovou vyváženost.

Není mnoho houslistů, kteří se s touto nelehkou skladbou dovedou ztotožnit: Ivan Ženatý se ukázal být ideální volbou. Jeho vzácně introspektivní, až filosoficky ponořený výkon s obsahem díla dokonale souzněl. Ve zmíněných komorně instrumentovaných partiích se zvuk jeho houslí citlivě pojil s ostatními nástroji, přičemž sólové vstupy jednotlivých členů orchestru byly vesměs výborně zvládnuté. V exponované kantiléně dokázal Ženatý skutečně „táhnout“ celý orchestr, znamenitě vedený dirigentem Weiserem. Vzájemné porozumění vyústilo ve skutečně procítěný dialog. Interpretačně i posluchačsky nesnadné dílo tak vyznělo jako opravdové myšlenkové poselství autora a právem si vysloužilo nadšený aplaus. Na ten zareagoval Ženatý skvělým přídavkem, v němž dal své svrchované virtuositě naplno zazářit. Zvukem svých mistrovských houslí suverénně zaplnil celý sál a vysloužil si další ovace publika.

Po přestávce přišly na řadu nejprve Borodinovy Polovecké tance. Skvělá, invenčně bohatá a osobitá hudba působí dojmem, že „se hraje sama“, avšak partitura skrývá řadu úskalí a místy může svádět až k barbarskému hýření zvukem. Weiser dokázal nejen znamenitě vyvažovat veškeré tempové vztahy a přechody, ale při vší efektnosti dokázal také zvuk orchestru modelovat kultivovaně a elegantně.

Završením programu a dotvrzením vztahů mezi českou a ruskou hudbou byla Janáčkova symfonická rapsodie Taras Bulba. Vrcholný projev Janáčkova geniálně osobitého hudebního myšlení patří k vůbec nejnáročnějším orchestrálním dílům. I tuto partituru uchopil dirigent s naprostým porozuměním a orchestr se vypjal k úctyhodnému výkonu. Jen máloco by bylo možno vytknout: možná trochu příliš rozvláčné základní tempo první věty, v němž zároveň poněkud zanikaly sólové partie dechů. Také v hymnickém závěru věty třetí měli někteří hráči sklon trochu utíkat, dirigent však ihned těleso zkáznil a velebné tempo udržel až do závěrečného akordu. Těchto pár nedokonalostí bylo naprosto potlačeno celkovým skvělým dojmem. Prudké změny temp a nálad, strhující dramatismus i smysl pro epickou šíři závěru zvládl orchestr pod svým šéfdirigentem na výbornou. Dlouhé ovace ve stoje toho byly přesvědčivým důkazem.

-MN-