Recenze a rozhovory

Filharmonie Hradec Králové učinila z Mahlera soudobého skladatele

  • kdy vyšlo: 26/5/2017

Poslouchat živě prováděného Mahlera je vždycky svátek. Zvláště, když jde o některou z jeho devíti symfonií. V sále Filharmonie Hradec Králové zazněla 25. května stominutová Symfonie č. 3 d moll pro alt, chlapecký sbor, ženský sbor a orchestr, samozřejmě v podání domácí Filharmonie pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera, altistky Jany Sýkorové, Českého chlapeckého sboru Boni Pueri (sbormistr Pavel Horák) a ženské části Pražského filharmonického sboru (s Lukášem Vasilkem).

Před koncertem v kavárně Note v budově Filharmonie přednášel Lukáš Hurník na témata, jež s dílem Gustava Mahlera, potažmo s jeho 3. symfonií, úzce souvisejí: Příroda v hudbě, Pastorální motivy, Imprese, Filozofie a Panteismus, čili: všechno, co jest, tvoří jeden celek, který je božské povahy. A bez nadsázky řečeno, večer s Mahlerovou hudbou měl božskou povahu…

Vše, co chtěl tvůrce sdělit tehdejším posluchačům, je dodnes platné. Vidím to na mladých lidech, jak hltají třeba Nietzscheho, s jehož myšlenkami 3. symfonie bezprostředně souzní. Sice jsme my, současní lidé, podstatně vzdálenější Přírodě než byli naši předkové na konci 19. století, přesto se k ní opakovaně přimykáme, kdykoli nás moderní civilizace zradí. Nebo když pocítíme prázdnotu duše, ztrátu smyslu našeho bytí. Problémem je samozřejmě způsob, jakým to Mahler sděluje posluchačům. Dnešní posluchač vnímá čas zcela jinak, takže nejdelší Mahlerova symfonie, mimochodem šestivětá (!), představuje pořádnou porci náročné hudby! A znamená vždycky výzvu. Kdo ji přijme, má šanci objevit zázračný svět…

Pokud bych měl zhodnotit výkon Filharmonie Hradec Králové a všech protagonistů na pódiu, začnu od konce, protože jsem nucen (a činím tak s nadšením) navázat na předchozí větu. Ano, většina posluchačů v zaplněném sále se ocitla v onom zázračném světě a dala to najevo dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem vestoje. V čem spočíval úspěch tohoto provedení?

Plasticita, dynamika a barevnost orchestrálního zvuku byla až omamující. První dvě věty představovaly výsostně dramatický monolit, kde se všechny protiklady neuvěřitelným způsobem prolínaly; rozechvělá jímavost přírodní lyriky se střetávala s mnohdy až bolestnou tragičností, vánek s bouří, avšak s vědomím toho, že jedno bez druhého by ztratilo smysl. Úvodní hornové fanfáry vyzněly patřičně šťavnatě, stejně tak v symfonické hudbě výjimečný part pozounu mne až zvedal ze sedadla. A do toho všeho přichází i uvolnění v podobě názvuků c. k. vojenských dechovek. Tady prokazuje skladatel ještě smysl pro humor, jeho život v době komponování tohoto díla (1893-96) neměl ony pozdější tragické kontury, projevující se až niterným bolestínstvím. Ve třetí větě, nádherně procítěné a do všech barevných a dynamických nuancí odstíněné, vévodil sólový kornet, umístěný mimo orchestr, a to z nejvyšší lóže. Až ve čtvrté části symfonie se ozve první zpívaný part, altový. Jana Sýkorová jej pojala s hlubokým, až meditativním ponorem do každého německého slova, včetně delšího doznění koncovek, čímž výrazu dodala na mystičnosti, zároveň pokoře a vlastně i osudovosti. V následující větě se k ní přidává ženský sbor, umístěný za orchestrem, a dětský chór z nejvyšších lóží. Ten dodává celé větě radostný, ba rozverný tón, včetně jiskřivého bim bam a motivu z písňového cyklu Chlapcův kouzelný roh. Kontrast mezi ženským a dětským elementem na mne působil nesmírně optimisticky, což ale vzápětí pohltily a rozpustily zprvu všeobjímající, poté čím dál intenzivnější elegické smyčce závěrečné věty. Maně jsem si vybavil Adagio pro smyčce Samuela Barbera a onu filmovou sekvenci z filmu Četa. A Filharmonie Hradec Králové a Andreas Sebastian Weiser takový účinek ještě více prohloubili a poté strhujícím způsobem vygradovali již v plné síle všech sekcí. Žestě byly sice na Mahlera až příliš ostré, doslova bolely, ale mně se to líbilo. Mahler tak vstoupil s plnou razancí do naší současnosti…

Bravo!

Jan Hocek

Výjimečný zážitek ze symfonické pocty Michaelu Jacksonovi

  • kdy vyšlo: 19/5/2017

Jedním z crossoverových projektů, jimiž Filharmonie Hradec Králové vychází vstříc širší posluchačské veřejnosti, je „Michael Jackson Symphony“. Vznikl z popudu královéhradeckých filharmoniků a nových aranží se zhostil Martin Kumžák, jehož Moondance Orchestra královéhradecké těleso také posílilo. Pod Kumžákovou taktovkou zazněla tato pocta králi popu s duší dítěte v zaplněném Sále Filharmonie Hradec Králové třikrát během května. Já byl přítomen třetímu provedení 16. května.

A hned v úvodu musím předeslat, že aktéři na pódiu i posluchači v hledišti si koncert užívali vskutku náramně. V případě filharmoniků to bylo obzvlášť markantní; vidět jindy vážné filharmoniky pokyvovat do rytmu nejen hlavami, ale i celým tělem, všelijak si poklepávat nohou, prsty i smyčcem, to je opravdu vzácností. Naštěstí nasazení a nadšení nepřekrylo interpretační ponor a hluboké emoce, jež lze vydolovat spíše z velkých děl klasické hudby. Filharmonie Hradec Králové se svými zkušenostmi se soudobou hudbou, kdy zvláště ta americká zhusta čerpá z jazzu, funku i rocku, hrála opravdu výtečně. V lyrické poloze dominovaly samozřejmě smyčce, ale nejvíc mne zaujala barevnost dřevěných dechových nástrojů. V rytmicky i výrazově hutnější poloze již tradičně excelentní žestě výtečně doplňovaly jazzověji laděné dechy Moondance Orchestra a výborná sekce bicích nástrojů se kongeniálně snoubila s jazz-rockovou rytmikou.

V této souvislosti musím vyzdvihnout aranžérský um Martina Kumžáka. Evidentně se nechal inspirovat legendárním Quincym Jonesem, mimochodem osmadvacetinásobným držitelem ceny Grammy, který se významnou měrou podílel na trojlístku nejlepších alb Michaela Jacksona - „Off the Wall“ (1979), „Thriller“ (1982) a „Bad“ (1987). Jeho schopnost organicky mísit symfonický zvuk s jazzově bigbandovými sazbami (včetně sólových chorusů) a spíše rockovou rytmikou umožnila vzniknout přirozeně znějící fúzi, z níž nic netrčelo a nepůsobilo nepatřičně. Ostatně s tímto způsobem hudebního křížení má Kumžák již zkušenosti (např. kapela Lucie a FOK v roce 2004).

Z čeho jsem měl ale obavy, byla pěvecká složka projektu. Michael Jackson byl (a zůstává) výjimečným zpěvákem, přesahujícím popovou škatulku. Rozhodně jeho písně nemohly znít jako nějaké muzikálové highlights; když jsem se před začátkem koncertu díval na repertoár, měl jsem oprávněné obavy, že půjde právě jen o nějaké best of bez ladu a skladu. Naštěstí tomu tak nebylo. A to považuji za největší klad večera a před zpěváky smekám o to více!

Absolutorium zaslouží všichni čtyři vokalisté a vokalistky. Od počátku exceloval Dušan Marko; jeho zpěv nepohltil ani mohutný zvuk v úvodním „Thrilleru“, což bylo pro začátek opravdu pořádné sousto! V baladě „You Are Not Alone“ zvedl svým procítěným soulovým projevem v posluchačích bouři nadšení. Nechával se prostoupit i latino-americkým duchem v „Remember The Time“ či z něho vytryskla radost v chytlavě rozverné písni „Blame It On the Boogie“. Naďa Wepperová, mimochodem profesorka zpěvu na pražské Konzervatoři, potřebovala evidentně čas na rozezpívání. V tom jí pomohlo sólo v nádherně klenuté, smyčci, harfou a kytarou vyšperkované baladě „Much Too Soon“. V „Keep the Faith“ již kralovala, v sólově zpívané „Little Susie“ před přestávkou pak doslova omámila. V druhé polovině koncertu z ní už soulové emoce přímo tryskaly! Její vrchol přišel se sugestivně interpretovaným sólem v „She´s Out Of My Life“. Zpočátku poněkud upozaďovaný Dušan Kollár dostal první velkou příležitost v jedné z nejúchvatnějších Jacksonových písních „Billie Jean“. Jeho příjemně zabarvený barytonový témbr se mi pak zalíbil úplně nejvíc. Byl totiž naprosto svůj; nebyl tak exaltovaný, jacksonovsky virtuózní, přesto (a nebo právě proto) dokázal udržet napětí i v takových nadupaných kusech, jako ellingtonovsky šlapající „Black Or White“ (ten zazněl jako první po přestávce, takže posluchače okamžitě vtáhl do koncertu), kde se jeho frázování blížilo bebopu, nebo ve funky nářezu spojené dvojice písní „Another Part Of Me“ a „Blood On the Dance Floor“. Patrně největší star mezi vokalisty, Dasha, excelovala v onom typicky soulovém projevu a´la Tamla Motown, což bylo nejmarkantnější např.v „Human Nature“ nebo v baladičtější formě v „I Just Can´t Stop Lovin´You“. Perfektním frázováním poté ozdobila pomalou i svižnou část sólové písně „Man In the Mirror“. A pak již koncert gradoval díky všem zpěvákům Ti totiž tvořili i regulérní vokální kvarteto, jež kralovalo nejzářněji v závěrečných, mistrně vystavěných Jacksonových peckách „Will You Be There“, vyznívající jako oslavný hymnus, „I Want You Back“ a „I´ll Be There“, povýšených na neobyčejně intenzivní emoční zážitek!

Tím byl vlastně celý koncert ve znamení symfonické pocty Michaelu Jacksonovi…

Jan Hocek

Ocenění dirigenta Mauffrayho s nahrávkami Filharmonie Hradec Králové

  • kdy vyšlo: 28/4/2017

Americký dirigent Paul Mauffray, který s naší Filharmonií dlouhodobě spolupracuje, se stal třetí rok po sobě finalistou soutěže „The American Prize for Professional Conductors“ – v tomto roce byl navíc odměněn třetím místem. Pozoruhodné a potěšující je, že všechny jím zaslané nahrávky byly pořízené při koncertech ve Filharmonii Hradec Králové, konkrétně při edukativních koncertech Oranžové abonentní řady pro rodiny s dětmi. Velice nás těší, že kvalita našich společných koncertů dochází každoročně uznání.

http://theamericanprize.blogspot.cz/2017/04/conductor-winners-orchestra-all.html

The American Prize je každoročně vyhlašovaná soutěž, při níž jsou na základě záznamů a nahrávek posuzovány umělecké výkony těles, či jednotlivců. Soutěží se v kategoriích: profesionálové, vysoké školy / univerzity, chrámy/kostely, komunity a střední školy. Vítěz obdrží finanční odměnu, profesionální uznání a místní, národní i mezinárodní renomé. Pořadatelem soutěže je společnost Hat City Music Theater, nezisková organizace se sídlem v Danbury v Connecticutu. Soutěž byla založena v roce 2009. Přihlásit se mohou jak občané Spojených států, žijící zde, či v zahraničí tak i zájemci z jiných zemí, kteří zrovna žijí, pracují anebo studují ve Spojených státech amerických, či na kterémkoliv území Spojených států.

-PR-

recenze Vlasty Reittererové ke koncertu FHK 23. února (B6) – Foerster, Penderecki

  • kdy vyšlo: 02/2017

Pět abonentních řad, mimořádné koncerty, festival Hudební fórum, účast na Smetanových dnech v Plzni, na Festivalu Pardubické hudební jaro a dalších podnicích – Filharmonie Hradec Králové se prezentuje činností nejen bohatou, ale také dramaturgicky zajímavou. V jejích programech se objevují rovnovážně díla osvědčeného kmenového repertoáru vedle seznámení s méně známými a novými skladbami i pořady tzv. „cross over“.

Ve čtvrtek 23. února tak při abonentním koncertu zazněla díla Josefa Bohuslava Foerstera a Krzysztofa Pendereckého. První z autorů patří sice ke klasikům české hudby, v programech se však objevuje spíše výjimečně. Krzysztof Penderecki je klasik hudby 20. století, a to nejen polské. Uvedení Foersterovy Symfonie č. 4 c moll op. 54 „Veliká noc“ a Pendereckého Te Deum spojovala křesťanská myšlenka. Ve Foersterově symfonii se prolíná s prožitkem velikonočních svátků jako svátků jara, jak je vnímalo dětství, až k závěrečnému uvědomění jejich posvátného významu. A Krzysztof Penderecki věnoval své Te Deum z roku 1980 papeži Janu Pavlu II., jehož význam si s odstupem let teprve plně uvědomujeme.

Foersterova hudba je ve všech složkách vyvážená, působí smířlivě a vyrovnaně – taková byla i skladatelova nekonfliktní povaha –, neprozrazuje osobní pochybnosti, vnitřní sváry, neprovokuje a nedráždí. Snad jsou to právě tyto vlastnosti, pro které zůstává Foerster dnes v repertoáru stranou. Srovnání s Gustavem Mahlerem, jaké se občas objevuje, nemá opodstatnění. Foersterova Veliká noc není líčením tragédie ukřižování, je vzpomínkou téměř idylickou, včetně závěrečného obrazu zmrtvýchvstání. Dirigent Andreas Sebastian Weiser dbal v duchu skladatelovy uměřenosti ve volbě prostředků na míru i v interpretaci. Nepřipustil tempové ani dynamické výkyvy; pouze hornová sekce (má vynikající hráče!) trochu příliš vyčnívala. Harmonium v závěru přece jen nemohlo plně nahradit varhanní part, koncertní sály bez nich však jinou možnost nemají.

Kontrast s Pendereckého Te Deum nemohl být větší. Hymnus na oslavu Boha a prosba o jeho záštitu pro čtyři sólisty, sbor a orchestr je plný naléhavosti a k Foersterově symfonii tvořil výtečnou protiváhu a zároveň doplněk. Ve skvělé formě se (opět jednou) představil Pražský filharmonický sbor, připravený Lukášem Vasilkem. Ze čtyř sólistů se se svým partem nejlépe vyrovnali mezzosopranistka Anna Lubańska a basista Szymon Kobyliński. Témbr slovenského tenoristy Ondreje Šalinga působil ve srovnání s nimi málo výrazně. Sopranistka Ewa Biegas, zřejmě v domnění, že se jedná o moderní dílo, nasadila zbytečně rovný, ostrý tón, ve výškách jako by na hranici svých možností.

Koncert byl spojen s vernisáží výstavy o životě a díle Josefa Bohuslava Foerstera, kterou ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové připravila Společnost Josefa Bohuslava Foerstera, z. s. a zpěvem Foersterova sboru Lesní studánka ji uvedl královéhradecký sbor Jitro. V prostorách FHK bude výstava přístupná do 10. března 2017.

-VR-

úryvek z úvodníku v kulturním měsíčníku Escape (zkráceno)

  • kde vyšlo: Escape - kulturní měsíčník města Hradec Králové, ročník 4, číslo 11
  • kdy vyšlo: 11/2016

A teď, když jsem naštval všechny strany, přijde to lepší. Nasadím úsměv klauna, místo mačety se vyzbrojím perem. Kdo ví, co by o téhle době natočil komik Charlie Chaplin. V druhé půlce října jsem byl na Chaplinově filmové hudbě a tak milý kulturní zážitek jsem si už dlouho neodnesl. A to nejen hudební, ale přímo multimediální, za filmové projekce i performance skutečných (a okouzlujících) mimů. Nejen, že jsem se dozvěděl, že Chaplin si pro svoje filmy psal hudbu sám. Ale hlavně mi zase došlo, že Filharmonie nemusí znamenat škrtící límeček a usínání u rozvláčných tónů.

-PH-

úryvek z recenze CD Andrei Tögel Kalivodové „Moje nej“ v časopie Hudební rozhledy (zkráceno)

  • kde vyšlo: Hudební rozhledy 11/2016, ročník 69
  • kdy vyšlo: 11/2016

Královéhradecká Filharmonie řízená dirigentem Leošem Svárovským neměla lehký úkol v jediném večeru obsáhnout široké stylové rozmezí programu, obstála však úspěšně. Že jí nebude dělat větší problémy Händel nebo klasikové 19. století, se dalo předpokládat. Ale hned samotný nástup, orchestrální úvod k Fantomovi opery, vyznívá (alespoň na nahrávce) tak impozantně, že by hradeckým filharmonikům mohl závidět lecjaký specializovaný muzikálový orchestr. A uznání si zaslouží také jejich podání Bernsteina.

Jaroslav Someš

reakce na abonentní koncert Ž4 ve čtvrtek 28/4 2016

Abonentní koncert Filharmonie Hradec Králové ve čtvrtek 28. 4. by mohl směle nést název „Slovanský“. Díla ruských a českých skladatelů Glinky, Foerstera, Borodina a Janáčka zněla pod taktovkou šéfdirigrnta orchestru Andrease Sebastiana Weisera, sólistou ve Foersterově houslovém koncertu byl náš špičkový houslista Ivan Ženatý.

Předehra k opeře Ruslan a Ludmila Michajla Ivanoviče Glinky zahájila koncert v plném lesku. Zářivý, vyvážený a  kompaktní zvuk orchestru zdobily především výborně sehrané smyčce – jak v efektních a brilantních pasážích prvních houslí, tak v expresivní melodii violoncel. Vynikající entrée tak připravilo půdu následujícímu dílu – 2. houslovému koncertu d moll Josefa Bohuslava Foerstera.

Toto dílo rozhodně nepatří k obvyklému repertoáru a v rámci koncertantního žánru působí značně atypicky. Sólový part je sice vrcholně náročný, ale velmi neokázalý. Za celou dobu jen v několika prchavých momentech sólové housle „kralují“ orchestru a předvedou pár brilantních pasáží. Jinak se sólový part rozvíjí převážně v kantabilní poloze a střídavě se zanořuje do polyfonního přediva orchestru, nezřídka ve vysloveně komorních nástrojových kombinacích. Dílo je tak mimořádně citlivé na souhru a zvukovou vyváženost.

Není mnoho houslistů, kteří se s touto nelehkou skladbou dovedou ztotožnit: Ivan Ženatý se ukázal být ideální volbou. Jeho vzácně introspektivní, až filosoficky ponořený výkon s obsahem díla dokonale souzněl. Ve zmíněných komorně instrumentovaných partiích se zvuk jeho houslí citlivě pojil s ostatními nástroji, přičemž sólové vstupy jednotlivých členů orchestru byly vesměs výborně zvládnuté. V exponované kantiléně dokázal Ženatý skutečně „táhnout“ celý orchestr, znamenitě vedený dirigentem Weiserem. Vzájemné porozumění vyústilo ve skutečně procítěný dialog. Interpretačně i posluchačsky nesnadné dílo tak vyznělo jako opravdové myšlenkové poselství autora a právem si vysloužilo nadšený aplaus. Na ten zareagoval Ženatý skvělým přídavkem, v němž dal své svrchované virtuositě naplno zazářit. Zvukem svých mistrovských houslí suverénně zaplnil celý sál a vysloužil si další ovace publika.

Po přestávce přišly na řadu nejprve Borodinovy Polovecké tance. Skvělá, invenčně bohatá a osobitá hudba působí dojmem, že „se hraje sama“, avšak partitura skrývá řadu úskalí a místy může svádět až k barbarskému hýření zvukem. Weiser dokázal nejen znamenitě vyvažovat veškeré tempové vztahy a přechody, ale při vší efektnosti dokázal také zvuk orchestru modelovat kultivovaně a elegantně.

Završením programu a dotvrzením vztahů mezi českou a ruskou hudbou byla Janáčkova symfonická rapsodie Taras Bulba. Vrcholný projev Janáčkova geniálně osobitého hudebního myšlení patří k vůbec nejnáročnějším orchestrálním dílům. I tuto partituru uchopil dirigent s naprostým porozuměním a orchestr se vypjal k úctyhodnému výkonu. Jen máloco by bylo možno vytknout: možná trochu příliš rozvláčné základní tempo první věty, v němž zároveň poněkud zanikaly sólové partie dechů. Také v hymnickém závěru věty třetí měli někteří hráči sklon trochu utíkat, dirigent však ihned těleso zkáznil a velebné tempo udržel až do závěrečného akordu. Těchto pár nedokonalostí bylo naprosto potlačeno celkovým skvělým dojmem. Prudké změny temp a nálad, strhující dramatismus i smysl pro epickou šíři závěru zvládl orchestr pod svým šéfdirigentem na výbornou. Dlouhé ovace ve stoje toho byly přesvědčivým důkazem.

-MN-